úterý 3. května 2016

Tápu...

Nějak poslední dobou tápu. Minulý týden měl Erwín ve školce pesachové prázdniny a i když jsme si to spolu doma vlastně užili, mám pocit, že mi za těch osm dní přibylo několik šedivých vlasů. Všimla jsem si, že nejhorší je pro Erwína nuda. Když nemá delší dobu nějaký podnět, začně na sebe upozorňovat. Zvlášť, když je moje pozornost upřená na Adélku. Ta naoplátku při nedostatku pozornosti ječí, jak když ji na nože berou. No umíte si to jistě představit... Jenže jak to vybalancovat, nezůstat při tom celý den bez jídla v pyžamu a nezbláznit se?!? Měla jsem dopředu vymyšleno několik akcí s kamarádkami. Jenže ani jedna z nich nevyšla a my se tak museli nějak zabavit sami. V pondělí Adélku až do odpoledne trápily následky mojí neuvážené nedělní večeře. Křik a pláč a pomalované stěny jako Erwínova odplata. V úterý jsme se vypravili i s Typoškou na výstavu Noemova archa. Paměť je milosrdná, takže naše vypravovací martyrium zůstavá za rouškou zapomnění a vzpomínka na tento den je téměř nezkalená. Dokonce jsem nafotila i několik snímků a o výstavě vám brzy napíšu. Aspoň doufám. Další dny byly na střídačku úžasné, protože Erwín je opravdu báječný parťák a stresové, protože jenom oblékání nám zabere dobrou půhodinku. K tomu si připočtěte rozbitý krvácející nos provázený předlouhým hysterickým pláčem nebo třeba výzkum toho, jak leze hovínko ze zadku. Jak tenhle empirický experiment dopadl vám raději ani nebudu popisovat. Prozradím jen to, že už jsem se jenom musela smát... K tomu všemu mám nějakou krizi. Blíží se mi čtyřicítka a najedou si nejsem jistá, že jsem v životě dosáhla všeho, čeho jsem chtěla. A vlastně trochu nevím, jak dál. Děti jsou super, ale považovat je za jediný smysl života je podle mě takový sladký klam. Máme je v péči jen malou chvilku, pak vyletí z hnízda a co pak? Ještě nám zbývá mnoho let, které je potřeba nějak smysluplně naplnit. Ale jak? A na druhou stranu těch let zase nemusí být tolik. Už zítra se můžeme dozvědět, že nám života zbývá jen velmi málo. Anebo nás bez varování něco zkosí a my se ani nestihneme s nikým rozloučit. Jak říkám, prostě teď trochu tápu. Musím ale věřit, že se brzy vydám na optimističtější stezku. Snad už to bude brzy!

15 komentářů:

  1. Ahoj Radko, uplne Ti rozumim. Jsem rada za to co jsi napsala z vetsiny blogu maminek mam delsi dobu pocit, ze zijou nekde v jinym svete. Vsechno je u nich uzasny, deti poslouchaji na slovicko - proste nikde zadnej problem. Samozrejme je mi jasny, ze to tak neni, ale je tezky napsat jak to je doopravdy. Drzim palce at je lip. Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, tyto pocity má prostě někdy každý...

      Vymazat
  2. Zdravím! Jak mi píšete z duše..zažívám to samé už asi půl roku.(děti mám 6 a 2,5) do toho se přidávají moje různé nemoci (a je mi čím dál tím jasnější, že je to právě z těch domácích stresových situací a tápání), takže se vše nabaluje..do toho ten čas tak letí, už je zase květen..Mně se tedy blíží 33, ale pocity opravdu stejné. Držte se a ať brzy na něco přijdete! Nečekala bych, že tuto běžnou pravdu, ale jak píše výše Lenka , v dnešní době často nepřiznanou, někdo otevřeně napíše na blog. Díky za ta slova. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Radko, jako u nás, chvíle blaha střídavě s hysterií, ale neměnila bych, hodně mě to naučilo... Cítím stejne i takový ztracený pocit, kam po mateřské, nějak si nedovedu představit, ze bych mláďata odevzdala instituci škol a vrátila se do původní práce, tam 35 let makala a pak co? Jak píšeš, člověk nikdy neví... naštěstí, ale měl by proto žít smířený a jak nejlépe dovede...

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, a tušíš, co by sis chtěla ještě splnit? Nebo vůbec ne?

    OdpovědětVymazat
  5. Podivej se na to z druhy stranky, ja jsem tohle nezazila musela jsem jit do prace, kdyz bylo mini chlapikovi 4 a pul mesice a tak zavidim vsem mamkam, ktery mely cas zacit blaznit z deti doma ;-) Proste vzdycky neco nekde je...mimochodem vas seder znel uplne super (viz instagram) neocekavany plany a mzeny jsou vzdycky nejlepsi :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vezmu te na kafe nekdy brzy, co rikas?:)

    OdpovědětVymazat
  7. Já myslím a doufám, že to bude dobré...jen to chce počkat až děti trochu odrostou a budeš se moci realizovat :). Já se sice realizovat snažím, ale domácnost pokulhává, mám pocit, že Elí o mě nestojí a že se jí málo věnuju...ale naprosto tě chápu a držím palce aby to bylo lepší co nejdřív! Snad se brzy uvidíme víc v klidu :).

    OdpovědětVymazat
  8. Tak máte všichni pravdu, ten poslední příspěvek je totální
    "anti- blog", nezoufejte, ani blogerky nemají supersvět,
    jen si to neúžasné nechávají pro sebe. O to víc je třeba ocenit
    Vaši upřímnost...nejste v tom sama napříč věkovým spektrem,
    všichni jsme jednou dole a jednou nahoře. Užívejte dětí, ještě
    jsou malinké a děsně rychle je to období nenávratně pryč,
    ale Váš vklad se mnohonásobně zhodnotí, to je nepřenosná zkušenost
    a taky nevyžádaná rada....:)
    Přeji hodně sil, hodně radosti a brzký návrat optimismu...
    a krásné jaro!
    em

    OdpovědětVymazat
  9. Už na tvůj příspěvek myslím několik dní a hodlám ti k němu něco napsat. Blogy čtu většinou na iPhonu nebo na iPadu a na tvůj blog se mi z nich pořád nedaří komentovat... Tak jsem musela čekat, až se dostanu k počítači.
    Děkuji ti za to, co jsi napsala. Tvůj blog na mě působí hodně pozitivně, až mám někdy pocit, že je u vás pořád všechno tak nějak neskutečně pohodové. A já vám to přeju. Ale zároveň jsem ráda, že si můžu přečíst i tohle: že prožíváš i normální mateřské krize jako já.
    Ano, vypravit se někam se dvěma malými dětmi zabere dobrou půlhodinu a leckdy to způsobí pár nových šedivých vlasů. Ale říkám si, že za pár let děti vyběhnou z domu a my ani nebudeme vědět, kde vlastně jsou, a ještě budeme rády vzpomínat na dobu, kdy nás potřebovaly.
    A co se týče té osobní roviny, i já trochu tápu. Chtěla bych si tu svou vybojovanou mateřskou na 100% užít, zároveň je mi jasné, jak rychle uteče a já se dost často zaobírám otázkou, co bych měla dělat potom. Zpátky do práce už nechci/nemůžu a přijde mi, že je teď ideální období k tomu, abych se nějak profesně přeorientovala. Jenže vůbec nevím, na co. A hrozně ráda bych našla něco, co mě bude opravdu naplňovat, protože přesně jak píšeš, orientovat se pouze na děti je trochu riskantní.

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj Radko, ráda bych Ti popřála, aby tohle pesimistické období brzy přešlo. Jasně, jsme v tom všichni, jen jsou dny, kdy si to bereme víc a pak jsou dny, kdy nás řev u oblékání nevytočí. Je to všude stejné, neboj. Na nás se teď lepí úrazy, docela koukám. Už z toho mám noční můry. Ale pak zas kluci udělají nějakou srandovní věc a je to fajn.
    No a o práci po mateřské... to bych ti někdy řekla u kafe.
    Tak neboj, nejsi v tom sama a ráno bude líp. Aspoň o kousek. A bude čerstvý kafe ;-)

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj, blog ětu už dlouho, máme skoro stejně obě děti, a já si to vždy čtu a říkám si jak jste supr rodiče, jak vás to nezmáhá a jak vše stíháte. Není holt každý den posvícení, dle příspěvku odhaduji, že jste obržela nějaké nečekané nebo nepříznivé zprávy a to vás vede k tak hlubokému zamyšlení. Já tyhle myšlenky mívám ve zlomovém období....držím palce, bude lépe a vše děláte správně, srdce vás vede...

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj Radko, moc diky za uprimnost, kterou blogerske kruhy casto postradaji. Cesta zivotem neni vzdycky primocara ani jednoducha, a kdyz se k tomu pripocita pece o male clovicky, nase pocity mohou pripominat pohadku "hrnecku var". Chci Te ale povzbudit, ze je to jen prechodna faze, mali povyrostou a taky si zvyknou na to, ze se musi o mamu delit. Ja jsem svoje vlastni deti nemela, ale starala jsem se casto o tri male deti moji nevlastni dcery (mame mezi sebou netypicky maly vekovy rozdil), a kdyz jim bylo 0, 2 a 4 roky, tak to byl obcas pocit jako kdyz clovek vypusti broucky z krabicky a oni se rozhenhou na vsechny strany :) Kdyz ti mali tuhle fazi preziji ve zdravi a bez sramu na dusi tak je vse ok.
    Ze ctyricitky si strachy nedelej, rekla bych ze je to kupodivu celkem prijemny vek, kdy se clovek citi stale jeste mlady, ale na druhou stranu se taky citi tak nejak zraly a dospely, coz mentalne dodava pocit pohodli. Je to ale take destileti, kdy hodnotime svuj prinos spolecnosti, a tak nekteri propadnou panice stredniho veku.
    Ackoliv neni dobre se soustredit vyhradne na deti, nase investice do jejich zdravi a vyvoje dobreho charakteru je ten nejdulezitejsi pocin, do ktereho se v zivote pustime.
    Co se tyce "kariery", nejlepsi je jit za tim, kam nas srdce tahne, radeji nez to, co nekdo jiny ceni jako prestizni, ci prakticke. Ale na to mas jeste nejakou dobu cas. Zatim si uzivej, co se da, se svymi mazliky, a to obtizne vydrz - jendou na to budes vzpominat s usmevem...
    Iva

    OdpovědětVymazat
  13. Radko, půl hodiny? Máte můj obdiv. U nás běžně hodina i víc a to jenom s jedním dítětem :-) Míša

    OdpovědětVymazat
  14. Také nám malý tentokrát pomaloval celé stěny a to už bylo v takové míře, že už se to nedalo ani zamalovat, protože se mu nějakým způsobem dostali do rukou olejové barvy. Nevadí, řekli jsme si a rozhodli se udělat dlouho oddalovanou interiérovou rekonstrukci ... Myslím si, že jsou naše děti i klidnější od té doby, co bydlíme v "novém" :)

    OdpovědětVymazat