NOVÉ ZAČÁTKY... / PODZIMNÍ POZDRAV A PRÁCE SNŮ

Podzim přináší nové začátky... A letos pro mě platí obzvlášť. Nějakou dobu jsem se na blogu ani svých sociálních sítích neukázala. Potřebovala jsem digitálně hibernovat. Přišlo to samo a i když se mi občas zastesklo, nedokázala jsem se k virtuální aktivitě přimět. Cítila jsem potřebu obrátit se do sebe a ujistit se, že jsem v životě na správné cestě. "Náhodou" se mi do ruky dostaly knížky The Answer (česky Odpověď: Rozhodněte se, co chcete od života a ostatní přijde samo) a Switch (česky Proměna: Jak věci změnit, když je změna zdánlivě nemožná).* V polovině léta se mi navíc naskytla příležitost zúčastnit se celodenního koučingového workshopu v krásném centru Aumakua, při kterém jsem si uvědomila, že jsem šťástná a jediná věc, která mi trochu hapruje, je práce. A ta se dá přece změnit... Jenže, když někde (sice s přestávkami) pracujete od roku 2004, tak to není zas tak jednoduchý. Máte pocit, že vám cestu musí zkřížit něco fakt velikýho. A pak jsem poslouchala TED talk s názvem Stop searching for your passion, ve kterém Terri Trespicio mluví o tom, že si někdy představami o svém vysněném životě zavíráme vrátka k jiným příležitostem. Díky tomu jsem se otevřela novým příležitostem a i když jsem si změnu naplánovala až na leden, do hledáčku mi vstoupila práce snů. Jako fakt. Zůstala jsem v kultuře, můžu pracovat na zkrácený úvazek (za peníze, u kterým nemám po letech ve státní správě pocit, že se prodávám pod cenou) a můj šéf a kolegové jsou jak vystřižený z nějakýho článku o firmách 21. století. Každý den, když vcházím do úžasné budovy DRNu, se musím štípnout, že se mi to nezdá... Kromě toho začal Erwín chodit do školy, což přináší do naší domácnosti nové výzvy. Naštěstí ale přechod do první třídy není tak dramatický a zvládáme to všichni celkem v pohodě. O tom ale třeba až někdy jindy, protože venku je krásně, že se jdu projít a nasát trochu sluníčka. Doufám, že vy si tohle krásný počasí taky užíváte a pokud v životě řešíte potřebu nějaké změny, tak teď je ten správný čas se na ni zaměřit!
---
*Nemůžu nepoznamenat, že jsem si obě koupila v originále v Levných knihách/Budget Books v Lazarské. České verze by mě díky těm šíleným obálkám teda dost odradily. Vy se ale odradit nenechte, obě stojí za přečtení. A nakladatele bych chtěla (pokud jim nějaká "výstřižková" služba tenhle článek vyjede) poprosit, aby se víc zamýšleli nad estetikou svých - jinak úžasných - knižních počinů...

Co mě čeká v roce 2018? / Změny, výzvy a sny

Tenhle Kafkův citát z krásného kalendáře od Chai and Home, který mi doma visí, by se mohl klidně stát mým heslem pro následujcí rok. Ten totiž bude v mnohém přelomový. Chcete vědět, co mě čeká?

Mluvme o tom! / #MeToo

Poslední dny často přemýšlím nad rolí sociálních médií v našich životech. Samozřejmě přinášejí mnoho negativ, ale pro mě osobně blogy, Facebookové a Instagramové účty přinášejí zajímavý a důležitý vhled do života ostatních žen. Je to asi poprvé v historii, kdy je ženský hlas tak přítomný ve veřejném prostoru. Když spekulujeme nad osudem žen v minulosti a nad tím, jak vnímaly svoji roli a snášely příkoří života, jako byla například mnohočetná úmrtí dětí, můžeme jen spekulovat. Ženský hlas totiž není v literatuře tak silně zastoupen, abychom mohli s určitostí říct, jak svůj život doopravdy vnímaly. Myslím, že je pro mnoho žen velkou útěchou, že v dnešní době mohou při svých otázkách a pochybách během několika kliků na počítači najít podobně smýšlející okruh lidí a nechat se jimi inspirovat, svoje problémy s mini sdílet a hledat u ostatních radu či pomoc. V uplynulých dnech se to týká hlavně obětí sexuálního násilí a obtěžování. Včera večer jsem narazila na haštag #MeToo u jedné své kamarádky - bývalé diplomatky a nyní úspěšné podnikatelky, která napsala, že všechny její životní role spojuje jedna věc. Před usnutím se mi pak vrátilo tolik situací, které mi byly nepříjemné a které by se lehce daly jako sexuální obtěžování označit. Naštěstí mě nikdy nikdo neznásilnil, ale...

Sbohem, tati!

Můj tatínek vždycky říkal, ať po jeho smrti netruchlíme, protože měl dlouhý a pestrý život...

Ty děti nějak rychle rostou...

Erwínovi bylo čtyři a půl a Adélka brzy oslaví 18 měsíců. Dovolte mi tu tedy trochu sentimentu. Zázrak zrození života člověk naplno pochopí, až když se ho dotkne. Vím, že se mi po mých dětech bude jednou hrozně moc stýskat. Svírá mě srdce, když pomyslím na to, že budou brzy velké a už nás nebudou s Typoškou každý den potřebovat. A jsem ráda, že jsem s blogem vydržela a zaznamenávám tam stovky zážitků a pokroků, ale i vlastních pocitů. Doufám, že jednou budou v mým zápiscích cítit tu obrovskou lásku, kterou k nim chovám a zároveň pochopí, že jsem jenom člověk, který občas chyboval, někdy tápal a pochyboval, ale hlavně je nezměrně miloval. Že jsme se jim s jejich tátou nejen snažili vytvořit kouzelné dětství plné krásných vzpomínek, ale vložit do nich i moudrost, respekt a pokoru, které je životem budou provázet. Přála bych si jim dát pevné kořeny, mohutná křídla a obrovská srdce, díky nimž se jednou rozlétnou objevovat svět. Snad v něm najdou stejně velkou lásku, jakou k nim teď cítíme my...

Novoroční předsevzetí / Návrat k sobě

Minulý rok jsem na několika zahraničních blozích postřehla trend ve vybírání slova, které bude místo předsevzetí charakterizovat vaše snahy v nadcházejícím roce. Já jsem si soukromě zvolila slovo radost. Tušila jsem totiž, že první rok s Adélkou a Erwínem nebude vždycky procházka růžovou zahradou. Ze všech sil jsem se ale snažila si ten rok užít. Nechtěla jsem na něj vzpomínat jako na hororový zážitek a ani v dětech jsem nechtěla zanechat vzpomínku na nešťastnou mámu. Musím přiznat, že byly chvíle, kdy to nebylo zrovna lehké. Občas se mi ze stresu pěkně klepaly ruce, několikrát jsem vybuchla, párkrát si už kolem desáté dala sklenku něčeho ostřejšího, začala ve větším pít kafe a dokonce po několikatýdenní krizi navštívila psycholožku/koučku, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli ještě trpím obyčejným mateřským vyčerpáním nebo se u mě už rozjíždí poporodní/pokojící deprese. Kdo mě totiž zná, ví, že jsem totální kliďas, který hlas jentak nezvyšuje, a alkohol stejně jako kávu pije sporadicky. Nakonec si vlastně ani nejsem jistá, jak to vlastně bylo, každopádně mi ta dvě sezení moc pomohla a od té doby je všechno zase v pořádku. A hlavně jsem si ve chvílích, kdy bylo nejhůř, na to svoje novoroční slovo vzpomněla, a snažila se k němu přiblížit.

Nekojím, dýchám

Konec kojení jsem tentokrát očekávala s trochou obav. Přeci jenom další dítko neplánuju a bála jsem se melancholického pocitu, že tahle část mateřství pro mě nenávratně skončí. Pak to ale přišlo. A nebylo to vůbec těžké. Spíš osvobozující. Večerní uspávání za mě může zastat Typoška a tak jsme se hned dohodli, že středeční večery budou moje. Už jsem stihla vidět novou Bridget Jones (doporučuju!), popít víno s kamarádkou a dneska vyrazit dodělat nějaké resty do kavárny. U jednoho stolu se řeší nová práce, u druhého složitý matematický příklad a u dalšího si turisté pochutnávají na polévce, koláči a pivu, a já si na chvilku zase připadám jako "člověk" a ne jen jako schvácená máma.  Taky jsme si s Typoškou mohli dopřát první "rande" po více než roce. Stihli jsme společný oběd, dlouhatánskou procházku, rozlučkový večírek na Prazelenině, nového Woodyho Allena, tři instalace na Signal festivalu a devět hodin nepřesušovaného spánku. Naprosté blaho. A jestli se mi stýskalo po dětech? Ani ne. Věděla jsem , že jsou v dobrých rukou u babičky s dědou. Za měsíc to plánujeme zopakovat, tak to snad vyjde...

Rady jak na splín z konce kojení

Po nedávném článku o mém současném duševním rozpoložení, jsem se rozhodla projet internet a najít nějakou informaci o depresi způsobené koncem kojení. Moc toho není a informace se často kryjí. Výzkumů na tohle téma je totiž poskrovnu. Přitom to vlastně dává smysl, hormony se v nás po otěhotnění, porodu a během kojení střídají podle toho, co po nás zrovna příroda potřebuje. "Holka, jsi těhotná! Ty o tom ještě nevíš? Šup, trocha choriogonadotropinu a na menstruaci si chvilku počkáš. A že je ten zárodek vlastně tak trochu vetřelec? Nevadí, trocha progesteronu to spraví. Bude ti z něj možná trochu šoufl a usínat budeš už po obědě, ale nestěžuj si, zase ti narostou větší prsa! A taky bych potřebovala, aby se ti trochu zvětšil buben. Takže sorry, tumáš trochu estrogenu! Břicho už máš parádní, porod se blíží, tak nebuď tak ztuhlá - však ono tě trochu relaxinu uvolní! A když už jsme u toho porodu, pro sichr dostaneš ještě dávku oxytocinu, abys ten krvavej uzlíček po tom všem, co tě čeká, měla vůbec ráda. Kvůli hojení a kojení ti ty hladinky zase trochu promíchám, ale co, při tom všem si toho skoro ani nevšimneš..." Pak si všechno sedne a s dítkem se (pokud se vám to podaří) prokojíte k době, kdy už se vy, příroda, nebo samo dítko rozhodne, že je čas s tím skončit. A střih. Nic. Hormony klesnou. A teď už vlastně mluvím jen o oxytocinu, kterému se přezdívá hormon lásky.  A jelikož je odpovědný za tvorbu a vypuzvání mléka, není ho už třeba. A tak ta látka lásky zmizí. Je tedy podle mě normální, že vám je trochu smutno. Nezažívá to každá. Ale zažívá nás to asi dost. Přidávají se k tomu i další pocity, jako je konec určité části mateřství. Konec specifické intimity. A u posledního dítka navíc vědomí, že už se nejspíš nic podobného ve vašem životě nebude opakovat... Rad, co s tím, jsem moc nenašla. Až na jeden článek od austalské porodní báby. Rozhodla jsem se ho pro vás parafrázovat. Snad někomu pomůže. Pokud ale tyhle rady nezaberou, a vám bude pořád smutno víc, než je zdrávo, neváhejte a vyhledejte nějakého odborníka. Protože tím já rozhodně nejsem...

Neukotvená...

...tak si poslední dobou často připadám. Být podruhé doma mi nějak nesvědčí. Však už jsem to tady několikrát zmínila. Nic moc se neděje a tak si vlastně nemám na co stěžovat. A možná tam je ta příčina. Tedy ne v nestěžování, ale v tom "nedějení". Mám pocit, že nic nestíhám, přitom za celý den nic kloudného neudělám. Vstávám brzy a tak často vytuhnu v posteli s Erwínem už někdy kolem desáté. Dobu, kterou bych mohla mít jen pro sebe, tedy prospím. Vstávám časně a vstávat ještě časněji, abych si pro sebe nějaký čas utrhla, jsem sice zvažovala, ale reálně ještě rannější vstávání nedávám. Typoška to chápe, snaží se mě podpořit a občas Adélku provézt. Mamka je zlatá a chodí se se svojí nejmladší vnučkou pokochat pravidelně jednou týdně. Sice je to jen na pár hodin, ale já jsem ji za to vděčná. A v úterý mi na tři hoďky vozí kočár jeden "brigádník" ze sousedství. Navíc děti (skoro) vzorně spí. A tak jsem si naprosto vědoma toho, že moje situace je o několik set procent lepší, než u mnohých jiných. I tak mi ale není nejlíp. Nechci ale, aby se můj život a tenhle blog stal místem pro pláč a naříkání. Dát se do cajku považuju za svoji povinnost jednak kvůli sobě, ale i kvůli ostatním. Když už ty svoje dětičky mám, chci být pro ně optimistická máma, co se umí k těžkostem postavit čelem a poprat se s nimi. Být pro děti aktivně dobrým vzorem je podle mě důležitější, než je naučit zavazování tkaniček či jezení příborem. A tak jsem se rozhodla v září zkusit pár věcí, které by mi mohly pomoct...

Půl roku...

Půl roku. Doba krátká i dlouhá. Pořád mám živě v paměti její porod. Moc jsem se ho bála a těšila se zároveň. Nakonec byl krásný. Pamatuju si, jak jsem si ji k sobě poprvé přitiskla. Jak se měla k světu a tlamičkou chtivě hledala zdroj potravy. Přisosla se hned. A sála dlouho, až jsem ji musela něžně přerušit a obejmout ještě o něco těsněji. Narodila se se zuby a s těmi se prý rodí vojevůdci a čarodějnice. I ty hodné... V paměti mám i dlouhé temné noci v porodnici. Nejdřív bez ní, protože byla kvůli žloutence na speciálním oddělení. Říkali mi, že bude houževnatá a neústupná. A přitom byla tak něžná... A pak mi jí dali. V noci nemohla usnout, tak jsem si ji natajno propašovala do postele a při přepadovce sestrami se tvářila, že nespím. Nebo jsem jen na chvilku zavřela oči. Ona se totiž konečně utišila a usnula. A já si ji mohla očuchávat a kochat se její přítomností.

Všechno špatně, všechno dobře a už bydlíme v novém

Čtvrtek byl trochu náročnější. Typoška měl na odpoledne domluvené dva kamarády na pomoc se stěhováním nábytku. Jeden už dopředu odpadl kvůli zdravotní indispozici. Já se mu naopak měla s dětmi odklidit z cesty a na den dva najít útočiště u rodičů. Na poledne jsem byla s Adélkou objednaná u doktorky, odkud jsem měla namířeno na letní párty do Nily. Tam mám v merku několik pěkných věciček do nového bytu a navíc je to odtamtud jen pár stanic tramvají do Erwínovy školky. Jenže ve středu mi ho ve školce odvzdali s neštovicemi. A to nám jaksi dost narušilo plány. Jet k rodičům nešlo a zůstat doma znamenalo, že se budeme Typoškovi plést. Prostě všechno špatně. Večer jsme Erwína namazali tekutým pudrem a čekali pekelný den. Poslední noc v našem bytečku jako lusk! A taky že jo. Ráno jsem ho omylem trochu předávkovala Fenistilem (doufám, že vás je tu víc, co nedočetli návod a poprvé denní dávku na lžíci nakapali svým dětem hezky najednou...) a posadila už ve skoro prázdném bytě před tablet. Za pár hodin se ukázalo, že boláky nejsou neštovice, ale jenom štípance od hmyzu. OK, co teď? Horečně jsem přemýšlela, kde najít v tropickém počasí chládek a zábavu pro mimino a pohádkami znaveného Erwína. Cesta k rodičům i do Nily padla. Rekordní teploty a Typoška mě přesvědčili, že to asi není úplně ideální plán. Nakonec zvítězil obchoďák. Hrůza děs, ale nedalo se nic dělat a čekalo nás několik hodin ploužení po poloprázdném obchodním domě Harfa. Před odchodem se ještě Erwín několikrát zhroutil, že nikam nechce, že se nechce stěhovat, že chce dárek, nějakou sladkost a tátu. Klasika. Teda nějaké světlé stránky to nakonec mělo. Koupila jsem Erwínovi pláštěnku, kuželky a batmanovský svítící přívěšek na klíče, z kterého pak samou radostí skoro nespal. Taky se projel (a boural) na místním autíčkovém hřišti. A proběhl na střeše. Musím uznat, že tenhle obchoďák je na děti připravenej. O Dinoparku jste už určitě slyšeli. K tomu se tu pravidlně pořádají i různé tematické akce. Jen mi prostě z principu přijde smutný, takhle s dětmi trávit čas a zvykat je chodit sem pravidelně. I když je to za kulturou. Tou totiž pravděpodobně návštěva nekončí... Už značně vyčerpaná jsem se kolem sedmé s dětmi vydala domů. Typoška si pěkně mákl a nový byt už je obyvatelný. Ještě nás čeká několik dní/týdnů/měsíců vybalování a dokupování nábytku, ale už tu můžeme bydlet. Večer jsem při usínání myslela na předchozí majitele. Na jejich první noc v novém - jimi zrenovovaném - bytě. A bylo mi smutno, protože se museli odstěhovat za smutných okolností. Uvědomila jsem si, jak se máme, že se máme, a že se často v životě stresujeme věcma, které nemají v dlouhodobém horizontu velký význam. A na to je fakt potřeba ve vypjatých chvílích nezapomínat. Přeju vám hezký a radostný víkend!
---
Fotka je z naší první společné (a značně improvizované) snídaně v novém.

Tápu...

Nějak poslední dobou tápu. Minulý týden měl Erwín ve školce pesachové prázdniny a i když jsme si to spolu doma vlastně užili, mám pocit, že mi za těch osm dní přibylo několik šedivých vlasů. Všimla jsem si, že nejhorší je pro Erwína nuda. Když nemá delší dobu nějaký podnět, začně na sebe upozorňovat. Zvlášť, když je moje pozornost upřená na Adélku. Ta naoplátku při nedostatku pozornosti ječí, jak když ji na nože berou. No umíte si to jistě představit... Jenže jak to vybalancovat, nezůstat při tom celý den bez jídla v pyžamu a nezbláznit se?!? Měla jsem dopředu vymyšleno několik akcí s kamarádkami. Jenže ani jedna z nich nevyšla a my se tak museli nějak zabavit sami. V pondělí Adélku až do odpoledne trápily následky mojí neuvážené nedělní večeře. Křik a pláč a pomalované stěny jako Erwínova odplata. V úterý jsme se vypravili i s Typoškou na výstavu Noemova archa. Paměť je milosrdná, takže naše vypravovací martyrium zůstavá za rouškou zapomnění a vzpomínka na tento den je téměř nezkalená. Dokonce jsem nafotila i několik snímků a o výstavě vám brzy napíšu. Aspoň doufám. Další dny byly na střídačku úžasné, protože Erwín je opravdu báječný parťák a stresové, protože jenom oblékání nám zabere dobrou půhodinku. K tomu si připočtěte rozbitý krvácející nos provázený předlouhým hysterickým pláčem nebo třeba výzkum toho, jak leze hovínko ze zadku. Jak tenhle empirický experiment dopadl vám raději ani nebudu popisovat. Prozradím jen to, že už jsem se jenom musela smát... K tomu všemu mám nějakou krizi. Blíží se mi čtyřicítka a najedou si nejsem jistá, že jsem v životě dosáhla všeho, čeho jsem chtěla. A vlastně trochu nevím, jak dál. Děti jsou super, ale považovat je za jediný smysl života je podle mě takový sladký klam. Máme je v péči jen malou chvilku, pak vyletí z hnízda a co pak? Ještě nám zbývá mnoho let, které je potřeba nějak smysluplně naplnit. Ale jak? A na druhou stranu těch let zase nemusí být tolik. Už zítra se můžeme dozvědět, že nám života zbývá jen velmi málo. Anebo nás bez varování něco zkosí a my se ani nestihneme s nikým rozloučit. Jak říkám, prostě teď trochu tápu. Musím ale věřit, že se brzy vydám na optimističtější stezku. Snad už to bude brzy!