Půl roku. Doba krátká i dlouhá. Pořád mám živě v paměti její porod. Moc jsem se ho bála a těšila se zároveň. Nakonec byl krásný. Pamatuju si, jak jsem si ji k sobě poprvé přitiskla. Jak se měla k světu a tlamičkou chtivě hledala zdroj potravy. Přisosla se hned. A sála dlouho, až jsem ji musela něžně přerušit a obejmout ještě o něco těsněji. Narodila se se zuby a s těmi se prý rodí vojevůdci a čarodějnice. I ty hodné... V paměti mám i dlouhé temné noci v porodnici. Nejdřív bez ní, protože byla kvůli žloutence na speciálním oddělení. Říkali mi, že bude houževnatá a neústupná. A přitom byla tak něžná... A pak mi jí dali. V noci nemohla usnout, tak jsem si ji natajno propašovala do postele a při přepadovce sestrami se tvářila, že nespím. Nebo jsem jen na chvilku zavřela oči. Ona se totiž konečně utišila a usnula. A já si ji mohla očuchávat a kochat se její přítomností.
