NOVÉ ZAČÁTKY... / PODZIMNÍ POZDRAV A PRÁCE SNŮ

Podzim přináší nové začátky... A letos pro mě platí obzvlášť. Nějakou dobu jsem se na blogu ani svých sociálních sítích neukázala. Potřebovala jsem digitálně hibernovat. Přišlo to samo a i když se mi občas zastesklo, nedokázala jsem se k virtuální aktivitě přimět. Cítila jsem potřebu obrátit se do sebe a ujistit se, že jsem v životě na správné cestě. "Náhodou" se mi do ruky dostaly knížky The Answer (česky Odpověď: Rozhodněte se, co chcete od života a ostatní přijde samo) a Switch (česky Proměna: Jak věci změnit, když je změna zdánlivě nemožná).* V polovině léta se mi navíc naskytla příležitost zúčastnit se celodenního koučingového workshopu v krásném centru Aumakua, při kterém jsem si uvědomila, že jsem šťástná a jediná věc, která mi trochu hapruje, je práce. A ta se dá přece změnit... Jenže, když někde (sice s přestávkami) pracujete od roku 2004, tak to není zas tak jednoduchý. Máte pocit, že vám cestu musí zkřížit něco fakt velikýho. A pak jsem poslouchala TED talk s názvem Stop searching for your passion, ve kterém Terri Trespicio mluví o tom, že si někdy představami o svém vysněném životě zavíráme vrátka k jiným příležitostem. Díky tomu jsem se otevřela novým příležitostem a i když jsem si změnu naplánovala až na leden, do hledáčku mi vstoupila práce snů. Jako fakt. Zůstala jsem v kultuře, můžu pracovat na zkrácený úvazek (za peníze, u kterým nemám po letech ve státní správě pocit, že se prodávám pod cenou) a můj šéf a kolegové jsou jak vystřižený z nějakýho článku o firmách 21. století. Každý den, když vcházím do úžasné budovy DRNu, se musím štípnout, že se mi to nezdá... Kromě toho začal Erwín chodit do školy, což přináší do naší domácnosti nové výzvy. Naštěstí ale přechod do první třídy není tak dramatický a zvládáme to všichni celkem v pohodě. O tom ale třeba až někdy jindy, protože venku je krásně, že se jdu projít a nasát trochu sluníčka. Doufám, že vy si tohle krásný počasí taky užíváte a pokud v životě řešíte potřebu nějaké změny, tak teď je ten správný čas se na ni zaměřit!
---
*Nemůžu nepoznamenat, že jsem si obě koupila v originále v Levných knihách/Budget Books v Lazarské. České verze by mě díky těm šíleným obálkám teda dost odradily. Vy se ale odradit nenechte, obě stojí za přečtení. A nakladatele bych chtěla (pokud jim nějaká "výstřižková" služba tenhle článek vyjede) poprosit, aby se víc zamýšleli nad estetikou svých - jinak úžasných - knižních počinů...

Ekologický průvodce života s dětmi / Přírodní kosmetika pro těhotné

Ne, nebojte, nejsem těhotná. (I když tvářila bych se na tu zprávu asi dost podobně.)  Jen jsem se nedávno potkala s poprvé těhotnou kamarádkou a při našem povídání si (opět) uvědomila, kolik vědomostí o udržitelném životě a přírodní kosmetice jsem (za přispění svých dětí jako pokusných králíků) nashromáždila. Navíc jste si určitě všimli, že blog poslední dobou trochu skomírá. S prací, dětmi, s kterými chci svůj volný čas trávit nějak smysluplně, a mužem, kterého bych taky občas ráda viděla a prohodila s ním víc slov než pozdrav, už prostě těžko hledám pár extra hodin, které bych do focení a psaní článků mohla dávat. A tak vznikl nápad na průvodce ekologickým životem s dětmi. Taková pomalá rozlučková série článků, ve které se pokusím shrnout všechny rady a zkušenosti a předat je dál. Píše se mi to těžko, protože tenhle blog bude v listopadu slavit šest let. Šest let radosti, mapování mého života, pokroků mých dětí a podnětů, které jsem díky němu dostala. A taky šest let biče, který jsem nad sebou měla a díky kterému jsem se odhodlala veřejně psát, fotit se zrcadlovkou a spoustu dalších věcí... Neříkám, že končím úplně, protože si sem určitě pro radost občas ještě něco napíšu, ale vzhledem k časovým možnostem se spíš přesunu na Instagram a Facebook, kde můžu nápady sdílet rychleji. Tak a teď už k prvnímu ze série článků, který je určen pro vás, které jste v radostném očekávání anebo pro vaše kamarádky či sestry, které také zaskočila ta obrovská nabídka a nepřehlednost produktů, které v těhotenství a s dětmi "nutně potřebujete."

Malá bojovnice / Půvabná knížka pro (malé) holčičky (i kluky)

Než začnou prázdniny, mám tu pro vás tip na jednu půvabnou knížku pro menší děti. Malá bojovnice je podle mě ideální knížka na čtení a povídání před spaním, na což bývá v létě víc času. Nabízí spoustu možností probrat s dětmi jejich den, ale otvírá další zajímavá témata a otázky o světě a životě. Pojďte se se mnou do knížky podívat a uvidíte, že mám pravdu...

Výchova post-mileniálů v Čechách

Adélka má teď "mobilové období". Všude nosí maketu mobilu, s kterou "telefonuje", "píše" a "fotí". Je to sice docela roztomilé, ale zároveň malinko znepokojující. Je známo, že děti imitují dospělé kolem sebe. Sáhla jsem si tedy do svědomí a musím přiznat, že mám mobil taky často přirostlý k ruce. Jelikož jsem ale z generace, která vyrostla (skoro) bez počítačů a s pevnou linkou, dokážu ho dát ještě z ruky. Když jdu s někým na oběd nebo na drink, mobil zásadně zůstává v kabelce a někdy ho tam dokonce zapomenu i doma. Nové technologie jsou samozřejmě skvělé, ale ve všem musí být rovnováha. A tak se v tomhle případě podle mě pomalu vytrácí...

(Zatím) Ferdinand (Ferda) Koláč / Nový člen naší rodiny

Když to před pár dny vypadalo, že už je jaro opravdu tady, Erwín radostně prohlásil, že teď si konečně můžeme koupit králíčka. Už nějaký ten pátek moc touží po zvířátku. Samozřejmě by nejraději psa, ale toho si nejspíš pořídíme, teprve až budeme mít dům se zahrádkou. Do té doby jsme mu chtěli dopřát aspoň nějakého menšího kamaráda vhodného do bytu. Sama jsem jako dítě taky pár zvířátek měla a tak vím, jak je pro dětskou duši kontakt s jiným tvorem (než jsou rodiče, kteří furt něco chtějí a sourozenec, který pořád něco boří) blahodárný...

Pravidla mozku dítěte / Knížka pro rodiče dětí od narození do 5 let

V poslední době se vracím k četbě knih o rodičovství a říkám si, že se s vámi podělím o ty, které mě nejvíc zaujaly. Beru je spíš jako inspiraci než nějaké dogma. Při (ne)výchově svých dětí se totiž řídím intuicí, tu je ale občas zajímavé otestovat na poznatcích jiných. Dneska mám pro vás recenzi knížky Pravidla Mozku dítěte amerického molekulární biologa Johna Mediny, který má za sebou také dlouholeté zkušenosti z výzkumu mozku. Kromě toho, že je knížka opravdu fundovaným výběrem poznatků o vývoji lidského mozku, místy je i notně vtipná.

Začátek roku / Moje lednové rozpoložení

Tahle fotka celkem výstižně vystihuje končíčí leden. Denně několikrát stlaná a rozrochněná postel, která u nás není výhradním hájenstvím rodičů, ale slouží jako hřiště, čítárna nebo mazlírna, hrající si dítko/a (Adélka mě na fotce češe) a k večeru lehce (ok, některé dny hodně) znavená máma. Potřebovala jsem odpočinek od "zdejších povinností" a zároveň mi přibyly další. Třeba včera jsem měla první schůzku ohledně hypotéky a ta paní na mě klidně mohla mluvit španělsky - taky bych pochytila přibližně každé třetí slovo. Lehce na mě začal doléhat stres z blížícího se návratu do práce. Jsem na křižovatce a nevím, kterým směrem se vydat a do toho kolem mě hlasitě troubí náklaďáky s nápisy děti, rodina, práce, peníze, dům, hypotéka... Nějak v tom tápu a nechci se nechat přejet. Na druhou stranu jsem zaznamenala zajímavý zvrat. Možná je to i tím, že se mi ten čas s dětmi krátí, ale snad poprvné od Adélčina narození si je oba užívám. (Až tohle budeš Sofi, jednou číst, nemysli si, že jsem tě měla předtím málo ráda a netrávila s tebou ráda čas. Jen mám pocit, že s dětma se líp hraje přesilovka a ve chvíli, kdy je to dva na dva, děti začnou rodiče na hřišti pěkně válcovat a my potřebujem pár měsíců na to chytit dech a přizpůsobit se novému tempu.) Přes leden se mnou byly oba kvůli nemocem i z mého rozhodnutí častěji doma a nějak si to všechno sedlo a my si společný čas opravdu užili - navíc téměř bez pláče a křiku. Dokonce si spolu Erwín s Adélkou i několikrát za den hrály. A jak jistě chápete, to je velký rodičovský milník. Suma sumárum jsem si leden vlastně užila. Byl to měsíc plný reflexe a plánů do budoucna. Nakonec jsem si i trochu odpočinula a dokonce stihla přečíst čtyři knížky!
---
Co vy? Jak jste zahájili letošní rok? 

Co mě čeká v roce 2018? / Změny, výzvy a sny

Tenhle Kafkův citát z krásného kalendáře od Chai and Home, který mi doma visí, by se mohl klidně stát mým heslem pro následujcí rok. Ten totiž bude v mnohém přelomový. Chcete vědět, co mě čeká?

Mluvme o tom! / #MeToo

Poslední dny často přemýšlím nad rolí sociálních médií v našich životech. Samozřejmě přinášejí mnoho negativ, ale pro mě osobně blogy, Facebookové a Instagramové účty přinášejí zajímavý a důležitý vhled do života ostatních žen. Je to asi poprvé v historii, kdy je ženský hlas tak přítomný ve veřejném prostoru. Když spekulujeme nad osudem žen v minulosti a nad tím, jak vnímaly svoji roli a snášely příkoří života, jako byla například mnohočetná úmrtí dětí, můžeme jen spekulovat. Ženský hlas totiž není v literatuře tak silně zastoupen, abychom mohli s určitostí říct, jak svůj život doopravdy vnímaly. Myslím, že je pro mnoho žen velkou útěchou, že v dnešní době mohou při svých otázkách a pochybách během několika kliků na počítači najít podobně smýšlející okruh lidí a nechat se jimi inspirovat, svoje problémy s mini sdílet a hledat u ostatních radu či pomoc. V uplynulých dnech se to týká hlavně obětí sexuálního násilí a obtěžování. Včera večer jsem narazila na haštag #MeToo u jedné své kamarádky - bývalé diplomatky a nyní úspěšné podnikatelky, která napsala, že všechny její životní role spojuje jedna věc. Před usnutím se mi pak vrátilo tolik situací, které mi byly nepříjemné a které by se lehce daly jako sexuální obtěžování označit. Naštěstí mě nikdy nikdo neznásilnil, ale...

Lze děti vychovávat v klidu? / Recenze knihy AHA! rodičovství

V létě jsem přečetla knížku AHA! Rodičovství s podtitulem Jak přestat křičet a začít žít s dětmi v harmonii, kterou napsala psycholožka Laura Markham. V mnoha ohledech mě oslovila a pomohla. Jak to u nejlepších knížek bývá, shrnula a poukázala jen na to, co už vlastně vím. S Erwínem jsem knih o rodičovství přečetla jen několik. Nějak jsem je nepotřebovala, protože jsem mu rozumněla, vždycky jsem se s ním v klidu dohodla, byla jsem relativně bez stresu, protože jsem stíhala téměř všechno, co jsem chtěla, a doma panoval mír a pohoda. S příchodem jeho čtvrtého roku a sestřičky k tomu, to doma začalo trochu skřípat. Jednak se vývojově posunul a začal intenzivněji testovat nastavená pravidla a taky těžce nesl, že přišel o výsostné postavení nejmladšího člena rodiny. K tomu se přidalo moje ne úplně ideální naladění způsobené vším, co příchod druhého potomka, kromě veliké radosti, obnáší. Usoudila jsem, že nějaká ta literatura by se mohla pro inspiraci hodit. Nejdřív jsem sáhla po výborné knížce Sourozenci bez rivality, kterou doporučuju všem rodičům s více dětmi. Je to takový základ plný inspirace pro výchovu sourozenců, ale mnoho rad, jak se vypořádat se situací vyvolanou příchodem novorozence, jsem tam nenašla. Když jsem si googlila otázky, které jsem v té době měla, často mě odpověď navedla právě na stránky a blog Aha! Parenting a tak jsem si české vydání knihy AHA! rodičovství pořídila. A v čem pro mě byla tak zlomová?

Boj s únavou (a pár kily navíc) / Konec & ponaučení

Ty tři týdny utekly rychleji, než jsem si představovala. Počáteční euforii vystřídala stagnace, která přešla v rezignaci způsobenou nedostatkem motivace a urputným nastydnutím. Ale třeba kafe jsem vydržela nepít opravdu celé tři týdny a zjistila jsem, že to jde. Konec kofeinového půstu jsem pak stylově oslavila šálkem cappuccina s nemlékem v kavárně EMA.

Boj s únavou (a pár kily navíc) / Druhý týden & zaváhání

Jak už úvodní fotka napovídá, můj druhý detoxikační týden zrovna moc úspěšný nebyl. Teda ne že bych se celých sedm dní cpala cupcakama, ale požadavek na částečně tekutou stravu se nepodařilo naplnit. Je prostě léto - doba "vyzvedávání po o" a podnikání výprav na hřiště, pořádání pikniků a oslav. A v terénu není možné najít každý den místo, kde bych si mohla dát odpoledne zdravé smoothie a k večeři polívku bez smetany, mouky nebo brambor. Zbytek jsem dodržovala dál jako v předchozím týdnu a musím říct, že chuť na kafe jsem měla snad jen jednou. Zmrzlinám a sladkostem jsem odolala. Alkohol se mi odmítá lehce, nikdy jsem mu moc neholdovala. Zdravá verze letního odlehčeného jídelníčku mi evidentně svědčí. Váha se sice nepohla ani o pididínek, ale cítím se dobře a to je hlavní. Co vy? Snažíte se v tuhle dobu taky jíst líp, ať už kvůli zdraví nebo plavkové sezóně? A jak si vedete? 
---
PS: Úvodní fotka je z akce s LEGO, o které vám ještě tenhle týden napíšu.
PPS: Zrovna dneska publikovala Katy z blogu Mama Live svoje zkušenosti z půlročního program ve Světě zdraví. Třeba vás článek inspiruje.
PPPS: Pokud se chcete zasmát, mrkněte na tyhle dvě mámy a jejich ultravtipnou přehlídku plavkových trendů. "Po porodu poslední dcery mám ještě šest kilo navíc. Jsou jí čtyři. Už tomu ani nemůžu říkat poporodní váha, ale jenom váha." Nacházíte se v tom? :)

Boj s únavou (a pár kily navíc) / První týden, čtyři kila & další level

Mám za sebou první týden očistného detoxu, od kterého si slibuju zvýšenou energii a potažmo i sníženou váhu. Musím říct, že se cítím skvěle. Snažím se jíst aspoň pětkrát denně a protože si všechna jídla fotím a zaznamenávám na YouFood, dávám si práci nejen s přípravou, ale i se servírováním. Obecně věřím, že čím barevnější dieta, tím líp. Erwín by si sice tohle pravidlo vysvětlil po svém a přesedlal na lentilky, ale vy určitě chápete, co tím myslím. Navíc mám vyzkoušeno, že finta s focením a veřejným sdílením fotek na mě funguje. Mám vizuální kontrolu nad tím, co jím (na počítání kalorií fakt nejsem), a navíc pomyslného kontrolora v podobě těch, co můj profil sledují. I když jich není moc, je to pro mě důvod se před nimi "vytáhnout". Krevní cukr mi v posledním týdnu přestal stoupat a klesat jak atrakce na Matějský, díky čemuž mám přes den spoustu energie a po kafi a sladkém jsem nezatoužila ani jednou. Večer jsem sice unavená (a nutno říct, že usínám poměrně brzy), ale je to taková ta "spravedlivá" únava z dobře stráveného dne. Navíc jsem od minulého pátku shodila 4 (!!!) kila. Samozřejmě se nejedná o tuk, ale o vodu, kterou v sobě moje ubohé tělo špatným zacházením nashromáždilo, ale i tak mě to číslo motivuje. Jak jsem psala v původním článku o tomhle detoxikačním počinu, poslední dobou jsem se nestravovala zrovna zdravě. Únavu jsem zaháněla i několikrát denně něčím sladkým a k přežití svému i svých dětí jsem nutně potřebovala odpolední kávu. Tu jsem dřív skoro vůbec nepila, takže to pro mě rozhodně nebyl přirozený stav. To, že ze mě kila takhle odpadávají, vlastně odtékají, beru jako dobré znamení, že jsem na dobré cestě se k takvému stavu brzy zase dostat. Z prvního týdne mám tedy dobrý pocit, teď je však čas posunout se o level dál...

Ty děti nějak rychle rostou...

Erwínovi bylo čtyři a půl a Adélka brzy oslaví 18 měsíců. Dovolte mi tu tedy trochu sentimentu. Zázrak zrození života člověk naplno pochopí, až když se ho dotkne. Vím, že se mi po mých dětech bude jednou hrozně moc stýskat. Svírá mě srdce, když pomyslím na to, že budou brzy velké a už nás nebudou s Typoškou každý den potřebovat. A jsem ráda, že jsem s blogem vydržela a zaznamenávám tam stovky zážitků a pokroků, ale i vlastních pocitů. Doufám, že jednou budou v mým zápiscích cítit tu obrovskou lásku, kterou k nim chovám a zároveň pochopí, že jsem jenom člověk, který občas chyboval, někdy tápal a pochyboval, ale hlavně je nezměrně miloval. Že jsme se jim s jejich tátou nejen snažili vytvořit kouzelné dětství plné krásných vzpomínek, ale vložit do nich i moudrost, respekt a pokoru, které je životem budou provázet. Přála bych si jim dát pevné kořeny, mohutná křídla a obrovská srdce, díky nimž se jednou rozlétnou objevovat svět. Snad v něm najdou stejně velkou lásku, jakou k nim teď cítíme my...

Boj s únavou (a pár kily navíc) / Začínám!

Nedávno jsem se tu svěřovala se svým odhodláním zvítězit nad (jarní) únavou, což v důsledku doufám přinese i shození několika nadbytečných kil, které se mi proti mé vůli zabydlely kolem pasu. Do bikin to už asi nebude, ale doufám, že se mě už aspoň nikdo nikdy nezeptá, jestli nejsem zase těhotná... První článek s důvody, které mě k tomu vedly a pravidly třítýdenního detoxu podle knížky Jak zatočit s únavou, najdete tady. Tak a teď slavnostně oznamuju, že začínám! Protože co je psáno, to je dáno. Mám za sebou několik dní dokonalého relaxu ve Svaté Kateřině, kde jsem se kromě odpočinku i hojně prolévalat místní léčivou vodou. Příhodnější čas na třítýdenní lehce drastickou dietní a ozdravnou kůru už nejspíš jindy nenajdu. Během našeho pobytu ve Svaté Kateřině jsem vynechala kafe, což je jedno z omezení, které musím dodržet, a které doufám moje rodina přežije. Sice mě z toho dva dny lehce pobolívala hlava, ale pořád lepší tam něž za provozu a často s ječícími dětmi u nohou. Pod ruku se mi tam taky dostala spousta časopisů, které mě myslím dostatečně namotivovaly. Pak už jen zbývalo vymést několik místních obchůdků se zdravou výživou, vymyslet potraviny, které mě zachrání v energetické nouzi či na cestách a jsem (snad) připravená. Tak tři, dva, jedna, TEĎ! Držte mi palce, budu to nejspíš potřebovat...
---
PS: Svůj jídelníček budu v příštích třech týdnech zaznamenávat na aplikaci YouFood. Pokud by vás to zajímalo, přidejte se.

Vítězství nad (jarní) únavou / Recenze knížky

Už jsem se v životě několikrát přesvědčila, že náhody neexistují. Je jen potřeba mít oči otevřené a ve správnou chvilku si signálu z vesmíru všimnout. Myslím to samozřejmě v nadsázce, ale už se vám určitě taky stalo, že jste ve správnou chvíli "úplnou náhadou" potkali někoho nebo narazili na něco, co vás navedlo na správným směrem. Na mě takhle před několika týdny v knihovně z regálu právě vrácených knih vyskočila knížka Jak zatočit s únavou. A možná to opravdu bylo znamení z nebes. S únavou bojuje asi většina z nás. A asi jako já ji v krizi zaháníte něčím sladkým. Já přeslazení často následně vyvažuju něčím slaným, protože sladké vlastně moc nemusím. Když mám špatný den, protočím tuhle kombinaci i několikrát a nemusím vám určitě říkat, že mi pak nebývá úplně nejlíp. K tomu se občas ze stresu projídám k totálnímu útlumu. Tělo je unavené, kila přibývají, frustrace roste. Vím, že to je to nejhorší, co můžu udělat, ale na změnu mi prostě nezbývá energie. Tahle knížka mi připomněla, že bych to ale udělat měla.

Takový období / Omluvné tričko pro duchem lehce nepřítomné

Poslední dobou jsem intelektuálně lehce indisponována, tak jsem si na festivalu mini pořídila omluvné tričko, které na veřejnosti snad vyvolá při ječení mých dětí, zapomínání peněženek, bloudění a nepřítomného výrazu soucit nebo aspoň shovívavé pochopení.

Jeden malý poznatek o chválení

Naše generace moc chválení nezažila. Většina z nás asi na dětská léta vzpomíná podobně. Trojka/čtyřka/pětka z matematiky? Kázání a nátlak k nápravě. Jednička z češtiny? Samozřejmost. Přijatá bez povšimnutí či slova ocenění. Aby jsme si o sobě náhodou moc nemysleli! A tak to svým dětem vynahrazujeme a často chválíme i tak trochu za věci samozřejmé. Výzkumy však ukazují, že přehnané chválení taky k dobrému charakteru a sebevědomí nevede. Motivací se totiž stává samotná pochvala a ne vnitřní pohon, který je k opravdovému rozvoji a překonávání překážek důležitý. Nedávno jsem v jedné knížce o rodičovství našla zajímavý poznatek a výzkum. Dětem, kterým po úspěšném testu rodiče/učitelé/výzkumníci říkali, jak jsou chytré, se těžšího testu zalekly, protože se obávaly, aby se neukázalo, že zas tak chytré nejsou (hm, neprožíváte dodnes občas podobný pocit?). Dětem, které ale byly oceněny za svou snahu - třeba tím, že jim bylo řečeno, jak se s danou látkou dobře poprali nebo se na test hezky naučily, se naopak další výzvy nebály. Pro děti je tedy prý místo chvály vlastností, lepší chvála snahy, která je k vykonání úkolu vedla. Přišlo mi to zajímavé a vnitřně mi to dává smysl. Navíc ta sémantická změna byla pro mě docela jednoduchá. Co vy? Jak se díváte na chválení dětí? Přechvalujete nebo se naopak přehnané chvále vyhýbáte? A jsou vlastnosti či činnosti, které byste chtěli svou pochvalou v dětech utvrdit nebo jim je vštípit? 
---
Fotka s textem nijak nesouvisí. Snad jen tím, jak obě děti na Typošku zbožně koukají. Protože pro děti trochu jako b-ohové jsme a to, jak s nimi jednáme a co jim říkáme je ovlivňuje víc, než si často uvědomujeme...

Novoroční předsevzetí / Návrat k sobě

Minulý rok jsem na několika zahraničních blozích postřehla trend ve vybírání slova, které bude místo předsevzetí charakterizovat vaše snahy v nadcházejícím roce. Já jsem si soukromě zvolila slovo radost. Tušila jsem totiž, že první rok s Adélkou a Erwínem nebude vždycky procházka růžovou zahradou. Ze všech sil jsem se ale snažila si ten rok užít. Nechtěla jsem na něj vzpomínat jako na hororový zážitek a ani v dětech jsem nechtěla zanechat vzpomínku na nešťastnou mámu. Musím přiznat, že byly chvíle, kdy to nebylo zrovna lehké. Občas se mi ze stresu pěkně klepaly ruce, několikrát jsem vybuchla, párkrát si už kolem desáté dala sklenku něčeho ostřejšího, začala ve větším pít kafe a dokonce po několikatýdenní krizi navštívila psycholožku/koučku, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli ještě trpím obyčejným mateřským vyčerpáním nebo se u mě už rozjíždí poporodní/pokojící deprese. Kdo mě totiž zná, ví, že jsem totální kliďas, který hlas jentak nezvyšuje, a alkohol stejně jako kávu pije sporadicky. Nakonec si vlastně ani nejsem jistá, jak to vlastně bylo, každopádně mi ta dvě sezení moc pomohla a od té doby je všechno zase v pořádku. A hlavně jsem si ve chvílích, kdy bylo nejhůř, na to svoje novoroční slovo vzpomněla, a snažila se k němu přiblížit.

Výlet za jablíčky

Adélka už je zdatný strávník. A jelikož teď neustále bojuju s časem, snažím se vypouštět aktivity, které jsou prostě v tuhle chvíli nepodstatné, nebo je lze delegovat na někoho jiného. A právě vaření pidiporciček jsem vyhodnotila jako jeden z těch úkolů, u kterých se můžu spolehnout na někoho jiného. Občas sice Adélce něco uvařím, většinu jídla ale zatím dostává ve formě hotových kupovaných příkrmů. Před pár dny jsem díky Klubu maminek Hami dostala skvělou šanci podívat se pod pomyslnou pokličku vzniku ovocných přesnídávek, které má tak ráda. Všem na potkání teď o téhle cestě vyprávím. Vy si o ní teď můžete aspoň přečíst...