Ty děti nějak rychle rostou...

Erwínovi bylo čtyři a půl a Adélka brzy oslaví 18 měsíců. Dovolte mi tu tedy trochu sentimentu. Zázrak zrození života člověk naplno pochopí, až když se ho dotkne. Vím, že se mi po mých dětech bude jednou hrozně moc stýskat. Svírá mě srdce, když pomyslím na to, že budou brzy velké a už nás nebudou s Typoškou každý den potřebovat. A jsem ráda, že jsem s blogem vydržela a zaznamenávám tam stovky zážitků a pokroků, ale i vlastních pocitů. Doufám, že jednou budou v mým zápiscích cítit tu obrovskou lásku, kterou k nim chovám a zároveň pochopí, že jsem jenom člověk, který občas chyboval, někdy tápal a pochyboval, ale hlavně je nezměrně miloval. Že jsme se jim s jejich tátou nejen snažili vytvořit kouzelné dětství plné krásných vzpomínek, ale vložit do nich i moudrost, respekt a pokoru, které je životem budou provázet. Přála bych si jim dát pevné kořeny, mohutná křídla a obrovská srdce, díky nimž se jednou rozlétnou objevovat svět. Snad v něm najdou stejně velkou lásku, jakou k nim teď cítíme my...