Ekologický průvodce života s dětmi / Přírodní kosmetika pro těhotné

Ne, nebojte, nejsem těhotná. (I když tvářila bych se na tu zprávu asi dost podobně.)  Jen jsem se nedávno potkala s poprvé těhotnou kamarádkou a při našem povídání si (opět) uvědomila, kolik vědomostí o udržitelném životě a přírodní kosmetice jsem (za přispění svých dětí jako pokusných králíků) nashromáždila. Navíc jste si určitě všimli, že blog poslední dobou trochu skomírá. S prací, dětmi, s kterými chci svůj volný čas trávit nějak smysluplně, a mužem, kterého bych taky občas ráda viděla a prohodila s ním víc slov než pozdrav, už prostě těžko hledám pár extra hodin, které bych do focení a psaní článků mohla dávat. A tak vznikl nápad na průvodce ekologickým životem s dětmi. Taková pomalá rozlučková série článků, ve které se pokusím shrnout všechny rady a zkušenosti a předat je dál. Píše se mi to těžko, protože tenhle blog bude v listopadu slavit šest let. Šest let radosti, mapování mého života, pokroků mých dětí a podnětů, které jsem díky němu dostala. A taky šest let biče, který jsem nad sebou měla a díky kterému jsem se odhodlala veřejně psát, fotit se zrcadlovkou a spoustu dalších věcí... Neříkám, že končím úplně, protože si sem určitě pro radost občas ještě něco napíšu, ale vzhledem k časovým možnostem se spíš přesunu na Instagram a Facebook, kde můžu nápady sdílet rychleji. Tak a teď už k prvnímu ze série článků, který je určen pro vás, které jste v radostném očekávání anebo pro vaše kamarádky či sestry, které také zaskočila ta obrovská nabídka a nepřehlednost produktů, které v těhotenství a s dětmi "nutně potřebujete."

Adélka je tady!

Včera chvilku po sedmé večer se naše rodina rozrostla o krásnou holčičku. Doufám, že se jí tu bude líbit a bude dělat radost nejen nám, ale i ostatním. Děkuju všem, co jste na nás mysleli. Jsem unavená, ale šťastná!

Sbaleno #2 / Poporodní taška

Tak, a teď už můžu opravdu jet rodit, aniž bych musela v porodnici dávat Typoškovi instrukce, co mi má přivézt, až půjdu z porodního sálu na poporodní pokoj. Mám vysněný ambulantní porod, ale nechám tomu volný průběh. Minule jsem byla po třídenním porodu dost vyšťavené a Erwín měl navíc žloutenku, což se doufám nebude opakovat. I tak ale nevím, jak se budu cítit a některé věci si případně ještě naporoučím. Hlavně proviant, protože jídlo je v porodnici - obzvlášť ve vegetariánské verzi - dost slabé. Tak a tady je tedy seznam, věcí, které jsem si zabalila.

Sedm věcí, kterými si zpříjemňuju čekání na porod

Dneska mám termín a zatím to vypadá, že z toho zase nic nebude. Jsem vlastně ráda, protože mám pořád pocit, že je ještě pár posledních věcí, které bych si potřebovala zařídit. Zároveň ale vím, že se toho pocitu nezbavím a že už mám to nejdůležitější - lásku, prsa, oblečení a základní výbavu - připravené a až dojde na věc, budu ready. I když mi to pořád přijde jako sci-fi. Opravdu tady budeme mít za pár dnů živé mimino?!? Tady je pár věcí, které mi čekání zkracují a zpříjemňují. A pokud se octnete ve stejné situaci, doporučuju vám dělat to samé!

Sto šedesát jedna týdnů & mimi očekávané jako vzácná orchhidej (40tt)

Už jsme připravený! Na mimino čeká košík půjčený od kamarádky Zuzky (díky!), který zatím občas ukořistí Erwín a udělá si z něj koráb. A my čekáme na mimino jako na květ vzácné orchideje. Evidentně se ale Adélce u mě líbí a ven nepospíchá. Už mám pěkně povolené kyčle a ostatní klouby a vazy a tenhle týden jsem sebou dokonce sekla na ulici. Ani vlastně nevím jak. Nejspíš se mi prostě jenom podvrkly uvolněné kotníky a já žuchla na tramvajových kolejích asi tak deset metrů od - naštěstí - stojící tramvaje. Pan tramvaják významně zacrnkal, asi že už by rád jel a nejsíš taky, aby mi dal patřičně najevo, kdo je tady pánem. Protože co kdyby se mi na těch čtyřech na kolejích zalíbilo, že jo. Naštěstí mi nějaká dobrá duše pomohla vstát a já se mohla zahanbeně odbelhat pryč... Přiznám se, že se mi v tu chvíli chtělo trochu plakat. Za pár minut z toho už ale naštěstí byla historka k pobavení Typošky a vyvolání údivu a soucitu u Erwína, který po té informaci vzorně a bez scének opustil školku a kolínka mi několikrát ochotně pofoukal. Zrovna tou dobou přinesl ze školky básničku o bramboře: Koulela se ze dvora velikánská brambora. Neviděla, neslyšela, že na ni spadla závora. Kam koukáš ty závoro? Na tebe ty bramboro! Kdyby tudy projel vlak, byl by z tebe bramborák. Zjevná paralela ho ale naštěstí nenapadla!

Sbaleno! / Moje taška do porodnice

Tak jsem si konečně sbalila svých pět švestek a když to na mě přijde, můžu (skoro) s klidem vyrazit rodit. Z obrázku to teda spíš vypadá, že jedu na dovolenou, což je ale vlastně optimistická premisa. Pěkně jsem si to nafotila, protože jsem si během skládání ještě na pár věcí vzpomněla, a taky jsem si říkala, že třeba někomu z vás můj seznam pomůže. Pro upřesnění se jedná o tašku, kterou si vezu k porodu. Po ní přijde na řadu další  - poporodní - taška, kterou mi Typoška donese k porodu. Ta už bude trochu míň sexy. Zdravotnické vložky, vycpávky do kojící podprsenky a plínky pro novorozeně už prostě moc rajcovní materiál nejsou. Tak a teď hezky popořádku.

Sto šedesát týdnů & mimi kulaťoučké jako meloun (39tt)

Blížíme se do finále! Mimi dosáhlo velikosti melounu, který je v reálu podstatně větší, než ten, který se mi podařilo v prosinci koupit. V průměru měří od temene po zadeček asi 36 cm a váží něco přes 3,25 kilogramu. Je už úplně hotové a připravené na svět vezdejší. A já už jsem na porod taky pomalu zralá. Kyčle a další klouby a vazy mám uvolněné jak po tréninku v ruskym cirkuse a energie taky nemám zrovna na rozdávání. Na druhou stranu si ale ještě musím pár věcí dozařídit, tak bych uvítala, kdyby u mě ještě chvilku zůstala. Třeba bychom se s Typoškou konečně mohli dohodnout na vítězných variantách jména. Já seznam legendární paní Knappové už prošla o svátcích. Teď je řada na něm. Pak se uvidí, jak se nám Adélka bude po narození bude zdát. I tak bychom ale rozhodování primárně na dobu po porodu nechávat neměli. Já pak v deliriu rozhodnu, že to bude Uršula a co potom... Kromě vybírání jména jsme si svátku užila i jinak. Nakýblovala jsem se k rodičům a Typoška mohl - s malou kapří přestávkou - doma zušlechťovat obydlí. Erwín se dočkal své oblíbené cesty na hřbitov, hojně se stláskal cukrovím a jako bonus dostal od babí, dědy a strejdy s tetou a neteřinek další parádní dárky. I když mám tedy pocit, že už byl úplně předárkovaný a radost mu spíš dělala společnost ostatních. Na obrázku jsem ho vyobrazila s výběrem knížek, které nám přibyly do knihovničky. Ráda bych o nich napsala samostatný report, protože jsou opravdu parádní a Erwína před spaním náramně baví si je prohlížet a číst. V neděli jsem ho vzala do Planetária na představení Aničky a nebešťánka, což byl další mohutný podnět v jeho fantazii a pro mě další potvrzení toho, že už je velkej kluk, který v pohodě (i když asi hodně zkresleně) rozumí konceptům jako jsou planety, hvězdy, komety a lety do vesmíru. Na tři roky je to velký šikula, trochu rozumbrada a taky šibal, který nás třeba nedávno po přinesení cukroví od babičky a konstatováním, že se máme, uzemnil hláškou, že "vy ne, já!"
---
A na sobě má vyteplený svetr z Marks&Spencra, kerý jsem mu jménem babí koupila. 

TO CHCI! / ZPOMALIT

Někdy je prostě potřeba trochu zpomalit. A já tuhle potřebu teď dost intenzivně vnímám. Však už jste si určitě všimli, že se toho tady poslední dny moc neděje. S břichem napěchovaným Adélkou už nejsem tak výkonná jako dřív. Ráno uteče jako voda, pak se dám do přípravy oběda, po kterém už jsem schopná fungovat jenom tak ze dvou třetin. Odpolko se vydávám pro Erwína, kterého si chci ještě co nejvíc užít. A po jeho uspání už nejsem schopná ničeho jiného než odpočinku. Občas se mi ještě podaří někam večer vyrazit, ale moc aktivit nad rámec toho, co je opravdu nutné, už nezvládám. Navíc mám před sebou pořád několik úkolů, které se mi daří jen pomalu odškrtávát. Po pečlivém vyprání všech Adélčiných oblečků, mě třeba ještě čeká balení do porodnice a zakoupení posledních náležitostí na první společné dny a týdny. Chystám se taky na nějaké vaření do zásoby, ale to bude muset nejspíš ještě několik dní počkat. Snad to stihnu...

Sto padesát šest týdnů & mimi dlouhé jako pórek (35tt)

Erwínovi jsou tři roky, což na týdny odpovídá číslu 156! Měří 95 centimetrů a váží 14 kilo. Od loňska mu nepřibyl ani jeden zub a jen jedna piha na noze. Má teď tři. Jizvy žádné. Aspoň na těle a doufám, že na duši taky ne. Poslední dobou je víc plačtivý a úzkostlivý, ale zároveň se víc vzteká. Může za to možná blížící se příchod miminka, o kterém ale mluví víc než my a vypadá, že se na ségru upřímně těší, nebo prostě nějaké období vzdoru, které nás doteď jakžtakž míjelo. Na tříleté prohlídce se vyloženě bál, což mi trhalo srdce. Možná kdyby si s ním na rozehřátí chvilku povídali, snášel by to líp. Rovnou ho ale svlíkli do slípků a začali přeměřovat a prohmatávat. Asi se trochu bál, že ho čeká další injekce, nebo byl jenom nesvůj z neznámého prostředí. Nakonec se ale rozehřál, odrecitoval připravenou kulturní vložku - naši oblíbenou básničku: "Babička s dědou, sedí a jednou." - bravurně pojmenoval několik barev a přisadil si, že zná ještě zelenou a pomerančovou a odcházel docela zvesela. Všimla jsem si, že s dospělými vychází většinou líp, než s dětmi, a tohle bylo snad poprvé, kdy byl v kontaktu s nimi zaražený. Jinak je to veliký rozumbrada. Večer si s ním vždycky povídám o uplynulém dni a po návštěvě cukrárny třeba vyprávěl, že kluk, s kterým si tam hrál říkal, že tam něco smrdí. Tak jsem se ho zeptala, jestli tam opravdu něco smrdělo, načež bezelstně odpověděl: "Jo. Já!" Nebo jsem mu říkala, že jsem na něj pyšná a on chtěl vědět, na co že jsem pyšná. Začala jsem mu vyjmenovávat několik věcí, které by mu mohly udělat radost a zároveň tříbit jeho charakter. Tvářil se spokojeně a pak dodal, že on je na mě taky pyšný. Když jsem se ho ze zvědavosti zeptala, na co je u mě pyšný on, řekl: "Když uděláš bobika!" (A to nic takového v předešlém výčtu nefigurovalo.) Je to ale velký lichotník. Každou chvíli nám s Typoškou něco chválí. Dneska mi třeba při aplikaci rtěnky řekl, že mám hezký obličej na tu pusu. Prostě je s ním velká legrace. Mimino se přehouplo do prenatálního pětatřicátého týdne. Mělo by měřit asi 33 centimetrů, což odpovídá pórku na obrázku, a vážit kolem 2,5 kila. Už se docela pronese a jeho kopance už taky nejsou jen příjemné. Až na pár dloubanců do žeber či šmátrání kolem močáku si je ale užívám. Už jsem vypozorovala i nějaký rytmus. Třeba kolem půl jedné v noci mi pravidelně v břiše začne pěkný rodeo. A kdyby se rozhodlo vylézt dřív, což doufám ještě chvilku nebude, mělo by už celkem slušnou šanci na přežití.

Sto padesát pět týdnů & mimi zelí (34tt)

Na fotce je tentokrát Erwín, zelí jako mimino, květinový dárek a domeček ze školky. V poslední době si totiž Erwín oblíbil trhání kytek, které jsou už touhle dobou ale dost seschlé. Vždycky mi je hrdě přinese jako dárek a trvá na tom, že si je dáme na šábes do vázy. Samozřejmě ho v tom podporuju, protože zima nebude trvat věčně a když mu to vydrží, budeme mít zjara doma plné vázy voňavého kvítí. Kromě toho se nám taky slušně rozrůstá sbírka obrázků ze školky, které pečlivě vystavujeme. A vedle výtvarných dovedností si rozšiřuje i ty verbální. Vyřídilku měl vždycky. A to, že ho zajímá, jak se co řekne anglicky, jsem tu už taky psala. Vydrželo mu to doteď a tak před usnutím musím překládat nekonečný proud kombinací slov. Třeba: "Jak se anglicky jmenuje postel a věšák? A krokodýl a zuby?" Když jsme u nekonečna, přešli jsme do období PROČ? Ptá se snad milionkrát denně a je při tom k nezastavení. A co se týče jazyků, pomalu začíná do svého slovního arzenálu zařazovat hebrejštinu, kterou se učí ve školce. Dneska večer ukazoval na modrou a tvrdil, že je to "kachol." Odtušili jsme odkud vítr vane a zhrozili se. Vždyť mu ještě nejsou ani tři a my už mu přestáváme stačit!!! Umí už taky několik požehnání. O šábesu už třeba chlebům žehnáme společně. Připravím mu vždycky vlastní talíř s přikrývkou na challu, kterou si vyrobil ve školce, a on to jako profík odříká, chleba rozláme a rozdá nám ho. Brzy z něj bude hlava naší židovské famílie. Mimino Adélka, kterému je teď prenatálnéch 34. týdnů, zase trochu povyrostlo a zesílilo. Baj vočko by mělo mít 32 centimetrů a 2,2 kilo, což by odpovídalo té hlávce zelí, kterou Erwín láskyplně třímá v náručí. Plíce už má prý zralé, takže by její šance na přežití mimo dělohu měla být docela velká. Ve čtvrtek jsem s ní byla poprvé na monitoru a mohla tak 20 minut poslouchat tlukot jejího srdíčka, které ale bojkotovala pořádnými kopanci. Když se ale chvíli předtím měla fotit, spala jako dudek... A dvě informace pro mě - krve mám už o 50% víc a to se až do konce těhotenství nezmění. Naopak "placenta je ve 34. týdnu maximálně zralá, od teď už bude jen stárnout." No, to zní trochu depresivně, nemyslíte?

Něco končí, něco začíná

Dneska jsem naposledy v práci! Zítra, na pátek 13., se sem sice ještě vrátím, ale to už se jenom přijdu rozloučit a zvesela odkráčím za lepším. A nudit se rozhodně nebudu. Pomáhám s něčím Typoškovi a jeho kumpánům, doma na mě taky čeká několik restů, možná se mi podaří sepsat něco do školy a pak mám Kusanec. Ten v neděli oslaví neuvěřitelné 3 roky. Nemůžu uvěřit, že jsem ho se svou (ne)disciplínou vydržela psát tak dlouho. Ale jsem za to moc ráda. Je totiž takový můj deník. Jsem ráda, že se díky němu můžu vracet do minulosti. Před chvilkou jsem se třeba zakoukala do prvních fotek Erwína a začala se hrozně moc těšit na toho našeho druhého mrňouska! Zároveň bych lhala, kdybych nepřiznala, že mám radost z toho, že si sem moje zápisky chodíte číst i vy. Vždycky mě potěší, když někomu můžu s něčím pomoct nebo v něčem inspirovat. Pro dnešek ale končím a jdu si užít ten slastný pocit, že něco končí a něco začíná...

Jméno pro Adélku

Chtěla bych pro Adélku pěkné silné jméno. Ideálně s příběhem inspirativní a okouzlující ženy, která ho nosila před ní. Dlouho jsem měla vyhlídnutou Lilith, první ženu Adama, která mu ovšem z ráje prchla. Ta se ale bohužel k mému současnému příjmení moc nehodí. Navíc by v Čechách vyzněla příliš neobvykle. Ostatně jako skoro všechna jména, která jsem si nastřádala do zásoby, a která nakonec nevyužiju...

Zelený čaj a velká noha

Včera jsem byla na přeměřovací kontrole. Adélka je ukázková. Nic jí nepřirostlo, takže je to prý na tuty holka. Všechny rozměry má přesně podle tabulek, až na nohu. Tu má "o týden starší". Asi bude mít nožky po tatíkovi jako Erwín. Celou dobu spala a vypadala moc spokojeně. Teď sedím v kavárně, dávám si čaj a nechávám se unášet představami, jaké to bude, až tu bude s námi...

TO CHCI! / JAKO LAŇKA (MALÉ TĚHOTENSKÉ LAMENTOVÁNÍ)

Dostávám se do stádia, kdy si většinu dne připadám jak přežraná velryba. Obléct si ponožky a nazout boty je úkol hodný hadí ženy. Při telefonování za chůze díky zrychlenému dechu a občasnému vzdechu zním, jak když jsem si zřídila erotickou linku. Při jednoduchých úkonech, jako je vylézání z vany, bych si aspoň na malinkou chviličku přála mít svižnost laňky. Dobrá zpráva ale je, že se díky tomu pomalu přestávám bát porodu. Spíš mě děsí, jak zvládnu ty další dva měsíce, které mám před sebou. Před usnutím mám občas strach, že mě ráno Typoška najde zadušenou vlastní vahou. Nebo že nebudu moct vstát a z lůžka mě budou muset vyprostit hasiči. Přitom s Erwínem jsem byla daleko rozložitější a živě si pamatuju, že jsem vůbec nechápala, na co si ostatní těhule stěžují. Naopak jsem vtipkovala, že bych si ho v břiše nechala klidně tři roky. Vylezl by pak rovnou jako roztomilý chlapeček, co plynule mluví, jí způsobně příborem a chodí samostatně na záchod. To u Adélky klidně oželím a naučím jí to sama. Snad se mi za to odmění lehkým porodem...

Sto padesát jedna týdnů & mimi pomelo (30tt)

Erwínovi je 151 týdnů. Pro velký páteční úspěch rýmů z knížky, Nastupovat, jedeme!, jsem se rozhodla ho vyfotit právě s ní. Rýmy jsou to fakt veselé a jednoduché a pomalu se v naší domácnosti zabydlují. Dalším velkým mezníkem v Erwínově životě je, že už nejezdíme do školky kočárkem, sundali jsme mříž z jeho postýlky a nechali ho párkrát spát v naší posteli. Ve školce ho včera chválili, že spal odpoledne "bez dudánku" a tak to hnedka zčerstva zkusil i doma a spal jak dudek i bez něj. Ještě odbourat noční plínku a všechny vytyčené mezníky tříleťáka budou splněny! (Vím, vím, některé jsme oddalovali jen kvůli svému pohodlí, ale i tak je to pokrok.) Mimino se mezitím přehouplo do 30. týdne a měří už asi 27 cm a váží asi 1,3 kilo. Takové pomelo. Jeho dýchací pohyby jsou rytmické (na rozdíl od těch mých, ty bych spíš nazvala funivé) a jeho kostra je stále pevnější. Kostní dřen plodu převzala krvetvorbu, červené krvinky se tak netvoří v játrech ale v kostní dřeni. Kosti zesilují a kostnatí, dozrávají svaly, plíce i mozek. Sílí vlásky a rostou nehty. Pomalu sice mizí lanugo - prvotní ochlupení, ale nějaké určitě do porodu zbude. Erwínek měl třeba po narození dlouho srandovně chlupatá ramínka. Já pravidelně zaznamenávám kopance a vlnění a při chůzi a stání občas už i docela bolestivý tlak v podbřišku. A pořád bych nejraději spala 15 hodin denně!

Sto padesát týdnů & mimi dýně hokaido

Erwínovi je 150!!! Objevil pod skříňkou krabici, ve které jsem měla schované knížky. Když jsme jí ale otevřeli, ukázalo se, že tam je úplně něco jiného. Poklad! Kromě jiného jsme v ní objevili Erwínova prvního sloníka od tatínka, pěnová písmenka a létající talíř, který jsem hledala celé léto. Radost to byla veliká! Chodí teď s písmenky a ptá se, jaké z nich to je. A když už jsme u jeho mluvení, začal používat pár slov, které nejsou pro děti jeho věku úplně vhodné. Dokonce i jedna teta ve školce mi s lehce zvednutým obočím hlásila, že začal používat sprostá slova. Ehm, to dopr... má ze školkové akce v suce, kde se sčuchnul se staršími dětmi, a vole holt pochytil od dědy. Snažíme se mu vysvětlit, že by se tahle slova neměla říkat a i když občas ulítnou i dospělým, měli bychom se jim snažit vyhnout. Jenže od té doby, kdy je začal používat, mi taky občas ujedou. Třeba když jsem při přípravě šábesové večeře místo vína podlila rybu ouzem... Spíš se to ale snažím přejít a doufám, že ho bez vzbuzení pozornosti, přestanou bavit. Jinak je ale úžasnej (i když občas nás taky umí pěkně pozlobit). Obzvlášť si užíváme pozornost, kterou věnuje "tomu našemu miminu," o kterém teď všude hlásí, že: "Je to kluk a bude se jmenovat holka". (Dřív to byla holka, co se bude jmenovat ségra.) Při odchodu do školky trvá na tom, že dá na rozloučenou pusu mě a pak miminu. K tomu samému pak pobízí i Typošku. Cestou pak mudruje, že se o mimino bude starat a že když bude brečet, dá mu dudlík. To už ho za odměnu několikrát koplo, což u něj vždycky vzbudí veselé výskání a poskakování. A mě kope stále s menšími přestávkami taky. Občas si i škytne, což už taky zřetelně cítím. A aby ne, ve 29. týdnech má od temene po zadeček asi 26 centimetrů a váží kolem 1,25 kilogramu, což odpovídá další dýni v pořadí - tentokrát jsem použila hokaido od dědy ze zahrádky. Přesnější údaje budeme vědět začátkem listopadu, kdy půjdu na přeměřovací kontrolu. Na té poslední jsem se ale dozvěděla, že už se Adélka poslušně přetočila a plave si to u mě hlavou dolů. Já pořád bojuju s únavou a teď i s chutěmi na mlíko. A taky s tím, že sotva vstanu ze záchodu, už se mi chce zase čůrat...

Sto čtyřicet devět týdnů & mimi dýně muškátová

Erwín miluje všechno, co má kola. Poslední dobou několik jeho kámošů slavilo narozeniny a on by je teď chtěl mít taky a dostat nějaký veliký auto. Třeba hasicí. Nebo motorku. Na narozeniny si ale bude muset ještě chvilku počkat, tak jsem zatím vyndala knížku / leporelo Fire Truck od Petra Síse, která zatím jeho hasičské choutky uhasila. Jinak se v jeho životě za poslední týden neudálo nic zásadního. O víkendu jsme taky nic moc nepodnilkli. V sobotu jsem byla na bazaru v Nudném otci a tak byl s Erwínem Typoška. V neděli jsem s ním šla na dětské hřiště s kamarádem Martinem a jeho Lukym, o kterém pak Erwín prohlásil: "Já toho Lukyho zbožňuju, já ho asi sním." (Něco v tom duchu mu totiž často říkám já. Jen to v té třetí osobě vyznělo trochu komicky...) Mimino zase o pididínek vyrostlo a mělo by teď mít kolem 25 cm a vážit přibližně 1,1 kila, což odpovídá třeba muškátové dýni. Teď už se bude celkem svižně zakulacovat a za finální trimestr mě prý čeká váhový přírůstek asi 5 kilogramů, z čehož tři nabere mimino. Za poslední měsíc mi taky asi tak o 4 cenťáky poporostla děloha, která mě už slušně tlačí na žebra, plíce a žaludek. Poslední dobou jsem tedy trochu dýchavičná, ospalá a po obědě už často nemám kapacitu na další jídlo. Zatím jsem do sebe vždycky ještě něco vpravila, protože jíst jenom dvakrát za den mi přijde málo, ale už ten pupek prostě není žádná legrace. A bude hůř. A pak porod. A pak ty noci... No, raději na to ještě nechci moc myslet a užívám si, jak to je.

Sto čtyřicet osm týdnů & mimi dýně máslová

Erwín s "tím naším miminem" a leporelem O perníkové chaloupce, která teď u něj docela frčí. Ostatně my mu skoro každé čištění zubů vyhrožujeme, že když to nebude dělat pořádně, skončí jako ta jednozubá ježiba z téhle knížky. On nám zase hrozí strčením do pece, když se mu něco nelíbí... Jinak si taky oblíbil fiktivní telefonování rukou. Vedeme už docela dlouhé konverzace o tom, že jede do Žatce, k nám na návštěvu, pracuje, aby měl peníze na sušenky, nebo že nám veze balík. V opravdovém telefonování je zatím ještě skoupý a spíš vždycky jenom něco špitne, ale i tak je na mluvení šikula. Třeba jsem si nedávno všimla, že už s přehledem skloňuje zájmena (máme ho rádi, má tě rád, sním ji). Při usínání si taky nechává vyjmenovávat, jak se co řekne anglicky. Jazyky ho prostě zajímají, jdou mu a baví ho, což je určitě něco, co rádi podpoříme. Ve školce se teď začal učit hebrejsky. Nepředstavujte si ale nic ambiciózního, spíš se učí slova, která nějak souvisí s denní dobou (ráno třeba někdy říká "Boker tov.") nebo svátků (ví, že "roš" je hlava). Zatím mu ještě se svými zbytkovými znalostmi stačím, ale i tak je zvláštní, že se tak malé dítě začíná učit něco, co už jeho rodiče moc neovládají... Naštěstí jsme pro něj zatím ještě dokonalí. O mě třeba nedávno prohlásil, že jsem "jeho královna." Ještě teď mě z toho hřeje u srdce... S miminem jsem se ve 27. týdnu dostala s velikostí přibližně 24 cm a vahou kolem jednoho kila do oblasti dýní a melounů! Uff, brzy mi skončí druhý trimestr a čeká nás už jen cílová rovinka, která snad bude zakončena bez větších obtíží kolem Silvestra. (Plánuju si porodit během oslav Nového roku. Bylo by ideální, kdyby na mě kvůli slavení na sesterně zapomněli a já si porod mohla odbýt v klidu a o osamotě. Pak bych se tam jen dopotácela a poprosila o nůžky, aby mi přestřihli tu šňůru...) Poslední dobou mě zmáhá únava a tak mám tendenci pořád něco jíst. Začíná se to projevovat i na mé váze, jejíž přírůstek se zatím řídil podle mých předsevzetí. Teď se to začíná vymykat, tak uvidíme, kolik kil navíc to nakonec bude. Co se dá ale dělat, Adélka už je holt docela macek a žádá si svoje. A aby ne, výživu potřebuje k vývoji mozku, který už musí vykazovat nějakou tu aktivitu, a očí, kterým se vytváří sítnice a už se jimi dokonce občas podívá na svět. Když bych si zasvítila na břicho, prý už by na to mohla reagovat. Možná to s Erwíňákem vyzkoušíme. Zatím jí "prdí do domečku" (prdí mi na břicho), čemuž se pak náramně směje a mimino se z toho většinou taky probudí. Poprvé ho tak i koplo. I když jenom malinko...

(Ne)těhotenské šaty z COS

Poslední ze série fotek od Niky. Tentokrát jsem si vybrala šaty, které jsem si koupila na víkendové výpravě v Berlíně v obchodě COS, o kterém moje kamarádka prohláslila, že mi je snad vymyšlený na míru. Možná si je z toho článku pamatujete. Už tenkrát jsem věděla, že jsem těhotná a šaty jsem si kupovala s tím, že v nich je na bříško dost prostoru. A zatím se náramně osvědčily! V době ranného těhotenství nás a Adélkou pěkně kryly a nerozradily. Těď se do nich zase pohodlně vejde. A při focení ve Vojanových sadech nás přišla omrknout i pávice...

Sto čtyřicet šest týdnů & mimi květák

Po oslavě Nového roku se chystáme na Jom Kippur. Jsem zvědavá, jak den půstu s Erwínem zvládnu, protože jak psala Gafna na svém blogu, dopracovat se (hladová) k duchovním zážitkům a starat se při tom o malé děti, není zrovna jednoduché. Věřím ale, že to dobře dopadne, já se aspoň na chvilku odpoutám od denních povinností a v Erwínovi zůstane (aspoň částečně) otisknutá vzpomínka na návštěvu synagogy a důležitost tohoto dne. A důležitých dní jsme teď zažili několik. Kromě Roš ha-šana, jsme totiž byli hosté na rodinné svatbě. Vdávala se teta Katka a svatba, která se konala v kostele, byla opravdu moc krásná. Pro mě jsou církevní svatby vždycky velkým zážitkem. Proti těm civilním je v nich daleko větší hloubka a už jen to, že vás oddávající nějaký ten pátek zná, je prostě poznat. Kromě toho má Erwín ve školce nového kámoše a to dokonce syna vrchního pražského rabína! Přibylo nám tak další exotické jméno do sbírky výčtu jeho kamarádů, na které se občas v tramvaji Erwína spolucestující ptají a pak se nestačí divit, když začne chrlit: Ari, Dany, Samíček, Joni a Ethan. Ještě že mezi nimi má taky jednoho Matýska... Jinak se zase podělím o dvě vtipný hlášky. Nedávno jsem mu říkala, že čekáme na pošťáka, že mi přijde balíček a on se bezelstně zaptal, jestli bude: "i s nožičkama." S oblibou si taky v posteli z peřiny staví stan. Láká nás tam pak voláním: "do tanu, do tanu, táto." a když si tam pak Typoška vleze, zvenku dělá: "Ťuk, ťuk, jsem Adáme L** a jdu k vám na návštěvu. Nesu tyčinky a česnek." Kam jen na ty kombinace chodí?!? Mimino Adélka, která dosáhla prenatálního 25. týdne, je teď baj vočko 22 centimetrů dlouhá a váží kolem 700 gramů - něco jako hlavička menšího květáku Prý už ví, kde je nahoře a kde dole, umí vyplazovat jazyk a zatínat pěstičky. Taky se začíná zakulacovat a je asi chlupatá jako opička. Pomalu se jí otvírají nosní dírky a kromě plic, trávicí soustavy a mozku už má vyvinutou většinu důležitých orgánů. Voda v soukromém bazénku se jí prý čistí každé tři hodinky a podle spokojeného převalování a občasného kopnutí, se jí u mě daří dobře.
---
V tom balíčku s nožičkama bylo tohle super tygří pyžamko z Gapu.