Naučit se pracovat se svými emocemi je podle mě jedna ze stěžejních věcí, kterou bychom měli dětem jako rodiče předat. Já si o sobě třeba vždycky myslela, že jsem vyrovnaný člověk, kterého jentak něco nerozhází. I v největším stresu si ke mě kolegové chodili pro morální podporu, protože mým klidem opravdu skoro nic neotřáslo. Co se týče mezilidských vztahů, už dávno jsem si uvědomila, že se sice podvědomě, ale zcela programově obklopuju stejně naladěnými lidmi. Díky tomu jsem se za celý život (tedy až na svého bráchu samozřejmě, protože v dětství není svatoušek nikdo) snad s nikým pořádně nechytla. Hádat se prostě neumím. A dohadovat taky ne. A to je bohužel celkem stěžejní část výchovy, na kterou jsem nebyla emociálně připravená. Děti si neustále něco nárokují. Trénují si na tom posouvání hranic svých i našich. Navíc chtějí všechny problémy rozseknout HNED a nevím jak vás, ale mě tahle kombinace extrémně vyčerpává. Odhaduju, že jestli mě má mateřství něco naučit, je to právě tohle. A taky ovládnout/zpracovat občasný tlak, který se ve mě díky tomu hromadí a já občas zažívám pocity, které jsem u sebe předtím neznala. Snažím se na tom usilovně pracovat, protože je mi jasné, že pokud to (ne)zvládnu, svým chováním celkem spolehlivě determinuju, jak se jednou k problémům a emocím budou stavět oni. Pomoct jim můžu i jinak. Třeba tím, že s nimi budu o tom, co cítí(m) mluvit, protože pojmenovávání emocí je první krok k tomu jim porozumnět. A právě k tomu se skvěle hodí sada knížky a plyšových zvířátek/pomůcek, kterou vám dneska představím. Na konci článku si o ni navíc můžete i zasoutěžit.
Adélka odchodila ve školce už přes dva měsíce a moc se jí tam líbí. Stejně jako Erwín je hodně společenská a těch pár hodin v dětské smečce pod dozorem našich supermilých paní učitelek/tet si náležitě užívá. Celé odpoledne si pak prozpěvuje a já se k ní s chutí přidám. Zpěv není moje silná stránka a díky školce je teď u nás doma daleko víc přítomný. Často se potkává s velkým bráškou, který je tam teď nejstarší. Takže velký kápo, o kterém mi paní učitelka nedávno na můj dotaz ohledně nějaké záležitosti řekla, že je tak normální, až je to nenormální. A to je teda pro mě velká pochvala a kompliment. Nejvíc si totiž přeju, aby měly moje děti úplně normální šťastné dětství, ve kterém najdou na celý život spokojený základ. A jako nás v reálu baví opravdová školka, milujeme i tuhle školkovou stavebnici LEGO DUPLO, kterou jsem pro vás dostala i do soutěže. Pokud vaše děti už do školky chodí nebo se tam teprve chystají, určitě si na ni s vámi doma rádi zahrají!
V poslední době mi není zrovna hej. Děti mi ale moc prostoru na truchlení nenechají. Občas mi chybí klid, abych si mohla ztrátu tatínka pořádně odžít, na druhou stranu je s nimi tak veselo, že na smutek nemám některé dny ani pomyšlení. A protože bylo nedávno Adélce 21 měsíců, vzala jsem po delší době do ruky zase foťák a vyfotila ji společně s Erwínem při hře s našimi oblíbenými zvířecími puzzlíky.
Včera jsem vám u lákavě vypadajících cupcaků slíbila, že vám ukážu fotky z nedávné akce, kterou pro několik blogerek připravilo LEGO. Na podobné jsme byli už loni a i letos jsme si ji parádně užili. Já se po delší době zase viděla s několika svými (povětšinou) virtuálními kamarádkami, Erwín si pohrál s blogerčaty a zároveň (se) pobavil (s) dospěláky, které si pamatoval z loňska. Taky okusil trochu rozšířené reality a já doteď lituju, že jsem se k němu nestihla přidat a tu věcičku, co má na hlavě, taky vyzkoušet. A Adélka? Ta se šmrdolila kolem a radovala se z ruchu okolo. Však se
přesvědčte sami...
Dneska tu mám pro vás několik sladkých pošlofíčkových fotek. Adélka se většinou budí uplakaná a nespokojená. Jako by byla v reálném světě ztracená. Tentokrát mi při chování ještě na chvilku usla v náručí a pak se nechala i se svojí oblíbenou panenkou přenést do velké postele, kde jsme se společně mazlily a hrály. A já při tom chvíli fotila...
