Čtvrtek byl trochu náročnější. Typoška měl na odpoledne domluvené dva kamarády na pomoc se stěhováním nábytku. Jeden už dopředu odpadl kvůli zdravotní indispozici. Já se mu naopak měla s dětmi odklidit z cesty a na den dva najít útočiště u rodičů. Na poledne jsem byla s Adélkou objednaná u doktorky, odkud jsem měla namířeno na letní párty do Nily. Tam mám v merku několik pěkných věciček do nového bytu a navíc je to odtamtud jen pár stanic tramvají do Erwínovy školky. Jenže ve středu mi ho ve školce odvzdali s neštovicemi. A to nám jaksi dost narušilo plány. Jet k rodičům nešlo a zůstat doma znamenalo, že se budeme Typoškovi plést. Prostě všechno špatně. Večer jsme Erwína namazali tekutým pudrem a čekali pekelný den. Poslední noc v našem bytečku jako lusk! A taky že jo. Ráno jsem ho omylem trochu předávkovala Fenistilem (doufám, že vás je tu víc, co nedočetli návod a poprvé denní dávku na lžíci nakapali svým dětem hezky najednou...) a posadila už ve skoro prázdném bytě před tablet. Za pár hodin se ukázalo, že boláky nejsou neštovice, ale jenom štípance od hmyzu. OK, co teď? Horečně jsem přemýšlela, kde najít v tropickém počasí chládek a zábavu pro mimino a pohádkami znaveného Erwína. Cesta k rodičům i do Nily padla. Rekordní teploty a Typoška mě přesvědčili, že to asi není úplně ideální plán. Nakonec zvítězil obchoďák. Hrůza děs, ale nedalo se nic dělat a čekalo nás několik hodin ploužení po poloprázdném obchodním domě Harfa. Před odchodem se ještě Erwín několikrát zhroutil, že nikam nechce, že se nechce stěhovat, že chce dárek, nějakou sladkost a tátu. Klasika. Teda nějaké světlé stránky to nakonec mělo. Koupila jsem Erwínovi pláštěnku, kuželky a batmanovský svítící přívěšek na klíče, z kterého pak samou radostí skoro nespal. Taky se projel (a boural) na místním autíčkovém hřišti. A proběhl na střeše. Musím uznat, že tenhle obchoďák je na děti připravenej. O Dinoparku jste už určitě slyšeli. K tomu se tu pravidlně pořádají i různé tematické akce. Jen mi prostě z principu přijde smutný, takhle s dětmi trávit čas a zvykat je chodit sem pravidelně. I když je to za kulturou. Tou totiž pravděpodobně návštěva nekončí... Už značně vyčerpaná jsem se kolem sedmé s dětmi vydala domů. Typoška si pěkně mákl a nový byt už je obyvatelný. Ještě nás čeká několik dní/týdnů/měsíců vybalování a dokupování nábytku, ale už tu můžeme bydlet. Večer jsem při usínání myslela na předchozí majitele. Na jejich první noc v novém - jimi zrenovovaném - bytě. A bylo mi smutno, protože se museli odstěhovat za smutných okolností. Uvědomila jsem si, jak se máme, že se máme, a že se často v životě stresujeme věcma, které nemají v dlouhodobém horizontu velký význam. A na to je fakt potřeba ve vypjatých chvílích nezapomínat. Přeju vám hezký a radostný víkend!
---
Fotka je z naší první společné (a značně improvizované) snídaně v novém.
