čtvrtek 14. července 2016

Půl roku...

Půl roku. Doba krátká i dlouhá. Pořád mám živě v paměti její porod. Moc jsem se ho bála a těšila se zároveň. Nakonec byl krásný. Pamatuju si, jak jsem si ji k sobě poprvé přitiskla. Jak se měla k světu a tlamičkou chtivě hledala zdroj potravy. Přisosla se hned. A sála dlouho, až jsem ji musela něžně přerušit a obejmout ještě o něco těsněji. Narodila se se zuby a s těmi se prý rodí vojevůdci a čarodějnice. I ty hodné... V paměti mám i dlouhé temné noci v porodnici. Nejdřív bez ní, protože byla kvůli žloutence na speciálním oddělení. Říkali mi, že bude houževnatá a neústupná. A přitom byla tak něžná... A pak mi jí dali. V noci nemohla usnout, tak jsem si ji natajno propašovala do postele a při přepadovce sestrami se tvářila, že nespím. Nebo jsem jen na chvilku zavřela oči. Ona se totiž konečně utišila a usnula. A já si ji mohla očuchávat a kochat se její přítomností.



Za tu dobu, co je s námi, už tolik vyrostla a tolik se toho naučila! Nejhezčí pro nás samozřejmě je, jak se z toho nemohoucího miminka stává malý človíček, který se s námi snaží dorozumět. Když nás vidí, celá září štěstím a směje se i na cizí. Zdá se, že bude stejně společenská a veselá jako Erwín.

Ve srovnání s ním je jen trochu zadumanější. Od narození má na čele takovou starostlivou vrásku.


Snažím se vcítit do jejích pocitů. Je tak chtivá naší lásky a tak obdivně vzhlíží k Erwínovi. Ten má ale také svoje potřeby a jsou chvíle, kdy ji musím někam položit a někdy i nechat chvíli plakat, protože mám prostě jen jedny ruce. Někdy je mi to líto. Jindy je mi líto Erwínka, protože když má Adélka hlad, všechno musí jít stranou. Snažím se, aby byly ty "nespravedlnosti" v rovnováze, a aby v sobě oba měly vepsanou tu nepopsatelnou lásku, kterou k nim cítím. Ten dechberoucí úžas nad tím, že jsme s Typoškou stvořili dva lidi. A obdiv nad tím, jak jsou v mnohém dokonalí. I to, jak jsou už hotoví a my je na jejich cestě jenom provázíme. Doufám, že je budu umět nechat v pravou chvíli jít vlastní cestou. Bez toho abych ji soudila a hodnotila. I když si to ještě neumím představit. Jsou součástí mě a vždycky to tak bude. A tak si vychutnávám to, jak moc potřebuje Adélka moji náruč i to, že se se mnou chce Erwín několikrát týdně oženit a být pořád se mnou. A s tátou. I jeho víru, že nikdy neumřeme a že se vlastně nikdy nic nezmění a my budeme pořád večer usínat v jedné velké posteli a před usnutím si číst knížky a lochtat si pupky.
---
U příležitosti jejích půlnarozenin jsem si nechala Adélku vyfotit od Anny Ulman. Ta se sice soustředí na focení novorozenců, ale já jsem ji chtěla zachytit trochu starší. Mám samozřejmě i obligátní fotku nahatého mimina na kožešince. Tu si ale nechám pro sebe... Pokud se vám fotky líbí, domluvila jsem vám s Annou 10% slevu. Stačí při objednání zmínit, že jste na ni narazili na mém blogu. Další fotky si můžete prohlédnout na jejím webu, facebooku i instagramu

18 komentářů:

  1. Radko, mám slzu v oku. Krásně napsáno. Krásná Adélka, krásné fotky!
    Buďte zdraví a spokojení, všichni dohromady a spolu!
    Saša

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Však já slzy při psaní taky otírala... A díky moc - za přání i za pochvalu. Taky se měj moc hezky!

      Smazat
  2. Hezky jsi to vystihla, Radko. Adélka je krásný dílek do vaší rodinné skládačky.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Každý se od ní něco učíme. Já ještě pozitivnější přístup k životu a Erwín, že se miminum nemůžou trhat nohy. :D

      Smazat
  3. Jova, taková roztomilá čarodějka:-) Tím úsměvem čaruje i na dálku, už se taky culím, jak na ni koukám!:)

    OdpovědětSmazat
  4. To je tak krásně napsáno, dojalo mě to!!!
    Adélka je krásná.
    Ať se Vám všem daří!

    OdpovědětSmazat
  5. Přijde mi celej Erwín.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je! Takovej zadumanější a buclatější Erwín. Je prostě naše...

      Smazat
  6. Musela jsem to přečíst na dvakrát, protože poprvé jsem přes slzy nedočetla. Jako bys mi mluvila z duše...nádherně napsáno ♥... u toho posledního odstavce... jak moc ti rozumím... taky se snažím být ze všech sil "spravedlivá", ale vždy mi přijde že je to kousek na úkor toho druhého, kterému se to pak snažím vynahradit a tak je to furt dokola... a jestli jednou dokážu mlčet a nesoudit a nechat je, aby šli i když to bude třeba znamenat, že se nabijí nos?... bojím se že ne, že ten strach o ně tam uvnitř je tak velký, jako ta nezměrná láska k nim. Zrovna včera, když jsem usínala (taky spíme v jedné posteli :)) jsem myslela na to, jak ty malí tvorové mi během posledních dvou let tak strašně krásně obrátili život naruby a že patnáct let uteče jako nic...
    Krásný večer vám všem čtyřem posílám :*

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. ... a ještě jsem zapomněla :)... těžko říci jestli z Adélky bude čarodějka, každopádně KOUZELNÁ rozhodně je :)

      Smazat
    2. Při psaní jsem taky otírala slzy. Od té doby, co se Erwín narodil, na mě často doléhá v plné síle vědomí toho, jak rychle čas letí. Jak i my jsme byly nedávno malé děti a jak ti dva budou brzy dospělí. A vždycky se mi při sevře srdce...

      Smazat
    3. A jinak moc děkuju a přeju hezké léto!

      Smazat
  7. To je tááák dojemné. Róze bude půl roku v srpnu, neskutečně to letí a ona se neskutečně rozvíjí. Ty děti jsou prostě dokonalé, co? :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Letí to, letí... A zvlášť u miminek je vidět, jak příroda moudře zařídila, že se vždycky ve správnou chvíli začnou učit tu správnou věc. Je to opravdu zázrak!

      Smazat
  8. Silné vyznání, mám husí kůži a slzy v očích! Tak ať je to napořád, společné čtení v posteli, lochtání pupíků, jak si to Erwín přeje :)

    OdpovědětSmazat