Můj táta se živil téměř celý život fotografií. Já jsem naopak typická kovářova kobyla, která by si focením vydělala stěží na slanou vodu. První foťák jsem od něj dostala až v dospělosti. Nikdy jsem se ho ale pořádně nenaučila ovládat a razila teorii, že chci mít zážitky uložený jako otisky pocitů v mojí hlavě a ne jako banální amatérský obrázky z dovolený v krabici od bot. No jo, jenže hlava je nádoba děravá a o spoustu vzpomínek jsem díky tomu přišla. V předtuše přicházející zapomnětlivosti a díky výhodnějším cenám elektroniky jsem si v Americe ke třicetinám pořídila na tu dobu super zrcadlovku. Chvíli jsem se s ní prala, ale množství čudlíků a nastavení mě přemohlo a milý foťák pěknou řádku let spal. Nedávno jsem ho zase vytáhla - rozhodnuta ho konečně pokořit. Koupila jsem si větší paměťovou kartu, nechala si od několika lidí poradit a za kafe ho trochu "seřídit." Od té doby se mi občas i nějaká ta dobrá fotka povede...
...pak ale přijde jedno slunné nedělní ráno a já zoufale měním ISO, fka, módy nastavení a pořád mi z rodinné reportáže mučení tatínka dvěma ratolestmi vychází neslaná nemastná rozmazaná fotka.
Asi po hodině štelování, 170 cvičných snímcích a přemítání o tom, komu bych to kafe za radu mohla zaplatit příště, si všimnu, že mi milý Erwín na objektivu posunul páčku z automatiky na mechaniku. No nic. A takové to mohly být pěkné památeční fotky...
Myslím, že i tyhle fotky mají něco do sebe. Protože tu atmosféru rozhodně mají!
OdpovědětVymazatDíky za shovívavost a za to, že umíš udělat ze slabiny přednost. :)
Vymazat:)))) tak to je dobrý :))))
OdpovědětVymazatTak jsem se pobavila... :)
VymazatPobavilo :)))
OdpovědětVymazatAle jak jsem pak na sebe byla pyšná, že jsem odhalila příčinu!
VymazatJo děti umí člověku usnadnit práci :-D . Také máme doma takového malého "pomocníka" . Naštěstí co se foťáku týče, tak ten je v bezpečí, protože máme digitální fotoaparát a ten moc rozštelovat nemůže. Každopádně je jednoduchý na manipulaci, takže bychom případné rozladění odhalili včas.
OdpovědětVymazat