pondělí 26. září 2016

Rozmazané nedělní ráno

Můj táta se živil téměř celý život fotografií. Já jsem naopak typická kovářova kobyla, která by si focením vydělala stěží na slanou vodu. První foťák jsem od něj dostala až v dospělosti. Nikdy jsem se ho ale pořádně nenaučila ovládat a razila teorii, že chci mít zážitky uložený jako otisky pocitů v mojí hlavě a ne jako banální amatérský obrázky z dovolený v krabici od bot. No jo, jenže hlava je nádoba děravá a o spoustu vzpomínek jsem díky tomu přišla. V předtuše přicházející zapomnětlivosti a díky výhodnějším cenám elektroniky jsem si v Americe ke třicetinám pořídila na tu dobu super zrcadlovku. Chvíli jsem se s ní prala, ale množství čudlíků a nastavení mě přemohlo a milý foťák pěknou řádku let spal. Nedávno jsem ho zase vytáhla - rozhodnuta ho konečně pokořit. Koupila jsem si větší paměťovou kartu, nechala si od několika lidí poradit a za kafe ho trochu "seřídit." Od té doby se mi občas i nějaká ta dobrá fotka povede...


...pak ale přijde jedno slunné nedělní ráno a já zoufale měním ISO, fka, módy nastavení a pořád mi z rodinné reportáže mučení tatínka dvěma ratolestmi vychází neslaná nemastná rozmazaná fotka.

Asi po hodině štelování, 170 cvičných snímcích a přemítání o tom, komu bych to kafe za radu mohla zaplatit příště, si všimnu, že mi milý Erwín na objektivu posunul páčku z automatiky na mechaniku. No nic. A takové to mohly být pěkné památeční fotky...

6 komentářů:

  1. Myslím, že i tyhle fotky mají něco do sebe. Protože tu atmosféru rozhodně mají!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za shovívavost a za to, že umíš udělat ze slabiny přednost. :)

      Vymazat
  2. Odpovědi
    1. Ale jak jsem pak na sebe byla pyšná, že jsem odhalila příčinu!

      Vymazat