pátek 9. listopadu 2018

Šabat společně / Inspirace zastíněná tragédií

Na poslední říjnový víkend jsem se dlouho těšila. Kromě nedělní cesty do Jihlavy, kam jsem na otočku vyrazila skouknout pár nových českých dokumentů a nasát trochu festivalové atmosféry, jsem plánovala strávit první část víkendu na akci The Shabbat Project/Šabatový projekt. Těšila jsem se na zajímavé akce i lidi, které nemám čas či příležitost často vidět. Navíc se na programu podílela i Chana Jenny Weisberg, jejíž blog a videa Jewish Mom už několik let sleduju. Měl to být šabat plný radosti, ale nakonec bylo všechno jinak...

Už ve čtvrtek se v rámci šabatového projektu sešlo několik desítek žen (a holčiček), aby společně upletly chaly (sváteční šabatové chleby) a seznámily se s Chanou.

Byl to moc příjemný večer, který si užily snad všechny přítomné.

Nad samotným pečením chlebů dohlížela Gafna, kterou znám už skoro dvacet let. Nemám čas se s ní často vídat (čehož při každém setkání lituju), přesto ji považuju za blízkého člověka. Bok po boku jsme spolu sdílely utváření cesty k judaismu, hledání partnera, gratulovaly si k svatbám i narození dětí. Gafna je trochu jako postava z knihy - svou lásku k vědění a tradicím šíří dál nejen při vyučovacích hodinách, ale i esencí svého bytí. Ten den jsme měly čas prohodit několik vět a Gafna se mi nad pekáči voňavých chal svěřila, jak je teď spokojená... Jenže druhý den dopoledne přišla zpráva, které nikdo nechtěl věřit. Její manžel, vinař, se kterým představovala jádro naší židovské komunity, zemřel. Ještě teď se mi o tom těžko píše a rozhodně se nechci přiživovat na neštěstí někoho jiného, pokud byste si ale chtěli o jejich vztahu a úžasnosti Gafny přečíst trochu víc, podívejte se na článek A Tragedy in Prague, který po návratu z Prahy Chana napsala. Věděla jsem, že během téhle akci najdu inspiraci, nakonec se mi jí ale dostalo mnohem víc, než jsem čekala. Připomněla mi, jak je život křehký a nepředvídatelný. Jeden večer s kamarádkou mluvíte o tom, jak jste spokojená a druhý den jdete svým dcerám do školy a školky oznámit, že už nikdy nevidí svého milovaného tatínka. Proto bychom neměli na nic čekat a do dodržování svých předsevzetí a naplňování představ o ideální životě bychom se měli pustit HNED TEĎ! Protože během chvilky může náš život skončit a záleží hlavně na nás, jakou vzpomínku po sobě zanecháme a co vtiskneme našim dětem a blízkým, s kterými nám může zbývat už jen poslední měsíc, týden, den... Zároveň se mi během několika následujících dnů potvrdila důležitost komunity a síla i moudro židovských zvyků. O tom ale zase až někdy jindy.
---
PS: Svou pochmurnou náladu jsem v Jihlavě dorazila dokumenty Poslední naděje Věry Bílé a Dobrá smrt. Trochu mě to celé zkrouhlo a je mi smutno.

1 komentář:

  1. Ja Gafnu nikdy nepotkala, jen sleduju jeji blog a vymenily jsme si nekolik zprav na facebooku, al taky me to pekne sejmulo, hlavne, kdyz jsem jeste mela v hlave jeji posledni post na blogu o tom, jak se vlastne s manzelem seznamili... :(

    OdpovědětVymazat