Krkonošské focení / Erwín 192 & Adélka 31

Ani v Krkonoších jsem nemohla opomenout týdenní focení, které teda poslední dobou spíš končí v pomyslném šuplíku, než na blogu. Ale co, třeba to sem všechno jednou postupně nandám. Protože mě tenhle projekt s Erwínem moc bavil a mrzí mě, že s Adélkou nejsem tak důsledná. Zrovna nedávno jsem si pročítala střípky z jeho života ze stejného období, v jakém se teď nachází ona, a byla jsem tak ráda, že jsem si všechno zaznamenala. Lidská (nebo aspoň ta moje) paměť je tak děravá... No a teď už k tomu Krkonošskému focení. Zase jsme se vydali na stejné místo jako loni. Dokonce jsme vyfasovali i stejný pokoj! Já sama jsem na chajdu kousek od téhle pravidelně jezdila jako dítě. Mám to tu moc ráda - stačí nasát vůni horské trávy nebo lesa a octnu se o několik dekád dozadu. Tentokrát jsme tu byli jenom týden a společnost nám opět dělala babí a dvě neteřinky. Starší děti si spolu už parádně vyhrajou. Sice jsme letos lámali teplotní rekordy na opačné straně teploměru, než vloni, ale i tak jsme strávili spoustu času v lese. Děti tam spokojeně běhaly, šermovaly klackama, stavěly doměčky, sbíraly houby a s pusama od borůvek bafaly na kolemjdoucí. S mimkem jsem testovala nosítko (a Erwína v něm taky jednou ponosila, aby mu to nebylo líto...), které se na delší výlety ukázalo jako parádní pomocník. Poprvé jsem si ním podnikla delší výpravu k Černé skále, což je asi čtyřkilometrový výšlap. Jen jsem na chvilku zkusmo vyběhla z chaty a pak už jenom šla a šla a šla. Adélka spokojeně spala a já se kochala tichem lesa, které přerušoval jen občasný zpěv ptáků. Skoro nikoho jsem nepotkala a bylo mi bájo. Kolem poledne jsem ocenila, že mám pro mimko ještě vlastní zdroj potravy a doufala, že v době kdy strávím lehce obnažená na pařezu, zrovna nepůjde kolem nějaký ouchyla nebo se nestrhne liják, ke kterému se schylovalo. Ani jedno se naštěstí nestalo a já přišla do chajdy s naprosto exaltovaným výrazem. Typoška se na stejnou cestu vydal asi o dva dny později, ale jelikož ho Adélka vyhnala z postele už asi v půl sedmý, jeho mdlá mysl ho u rozcestí nasměrovala k úplně jiné skále a místo spokojeného výrazu se vrátil značně znavem po sestupu a následném dvoukilometrovém výstupu po nějaké silnici. No nic, tak mu to třeba příště vyjde... A ještě poznáma k fotce, která vypadá jak reklama na Orbitky. Erwín začal žvýkat žvýkačky, což je v jeho očích veliký životní skok (který mi dává báječný prostor k vyjednávání). Adélce jsem zase vytáhla nějaké zdědné hračky do kočárku, které jsem s Erwínem skoro vůbec nepoužívala. Mám pocit, že se jako mimino víc dokázal zabavit koukáním do plenéru. Ale třeba je to spíš posun u mě, než rozdíl v dětech...
---
A pokud by vás zajímala společná fotka z loňského léta - Erwína a mimi mango najdete tady.