Dvacet devět týdnů

Jak mě upozornily zkušenější mámy, Erwín neleze, ale plazí se. Zato tak vehementně, že už si proplazil na palci mozol. Pluje si po našem skromném obydlí a upozorňuje na věci, které před ním musíme schovávat a zabezpečovat. Taky se mu už pěkně koordinují ruce. Dokáže udržet v každé jinou věc. Ve vaničce - kterou si minulý týden vzhledem k vedrům užíval několikrát denně - o sebe spokojeně mlátí dvěma kelímkama. Když mu něco spadne, podívá se dolů a když na to dosáhne, zvedne si to.

Jelikož už víc vnímá, večer mu dýl trvá vypnout motor. Než usne, točí se v postýlce dokola a skučí. Drbání na zádech a vyprávění o tom, že je moje nejoblíbenější mimino, většinou za pár minut pomůže. Taky se mu rýsuje prví piha. Na zadečku. Minule to sice bylo zaschlý hovínko, tentokrát už ale vypadá opravdově. A taky už se hůř fotí na zádech. Když ho tak položím, ve vteřině se jedním mrskem obrátí na břicho, věnuje mi šibalský úsměv a šine si to pryč. Postel má na lezení nejraději a foťák je oblíbená návnada. A taky koš s papírem. Převrhne si ho a spokojeně se v papírech rochní. Že by budoucí tiskař? Nebo popelář?