Já sama! / Jedenáct měsíců s Adélkou

Tenhle měsíc se toho zase tolik změnilo. Umí už tolik věcí! Všechno chce dělat sama a už si nás umí pěkně odirigovat. Od rána do večera se dožaduje lásky, podnětů a jídla. Ukazuje prstíčkem po objektech touhy a když pochopíme, co chce, vesele nám zakope v náručí nožičkama a chňapne po tom. Když jí ovšem vyhlídnutý předmět (většinou z bezpečnostních důvodů) nedopřejeme, umí už sehrát pěkně srdceryvnou scénku včetně teatrálního padnutí na zem a pláčem, před kterým by leckdo vyměkl. Jídlo už jí servíruju jako velké holce. Lžicku strpí jen ve své ruce. Z příkrmů ve skleničkách kupuju už jen 100% maso. K tomu dovařím přílohu a ona se s tím pak sama vypořádá. K svačině dostává kaši a ovoce v plnitelných kapsičkách (brzy nám domů přibude tahle praktická silikonová krasavice). Sice je ze mě tak trochu non-stop uklízecí četa, ale tuhle samostatnost podporuju. Stolujeme spolu a já na rozdíl od mnoha jiných maminek stihnu sníst svoje jídlo ještě teplé.




Začala jsem jí vařit i večeře. Poslední dobou se nám dokonce daří, že se u stolu sejdeme všichni. Mnoho výzkumů dokazuje, že je to pro rodinnou sounáležitost a posílení vztahů dětí s rodiči důležité. Jsou období, kdy se nám to podaří stěží třikrát týdně, tak jsem ráda, že teď je to častěji. Pomalu rozšiřuju repertoár receptů na jídla, která se dají vařit ve třech variantách. O svoji sbírku se s vámi časem určitě podělím - do té doby ale ráda uvítám vaše tipy na teplé večeře pro děti i dospělé v jednom.

Kromě toho už si to štráduje po bytě jako drak. Chytne se stolku nebo židle a razí si s nimi cestu. Myslím, že to nebude dlouho trvat a chodit začne i bez opěry. Každý den taky žasnu nad jejím kognitivním vývojem. Někdy mám pocit, že už snad všemu rozumí. Nedávno si třeba při obouvání Erwína hrála s jednou jeho botou. Typoška jí jen tak zkusmo poprosil, jestli by jim tu botu nevrátila a ona natáhla ruku a dala jim ji! Umí už taky dávat pusy. Jsou to teda takové slintáky, ale pro začátek dobrý. V puse jí tenhle měsíc vyrazily první zuby. Tedy spíš druhé první zuby, jelikož se s dvěma zuby už narodila. Tentokrát jsou to horní dvojky, tak vypadá trochu jako upír. Kromě neverbální komunikace se vehementně snaží o tu verbální. Pečlivě ji učím slovo máma a ona mi při tom visí očim na puse a úplně vidím, jak jí to šrotuje v hlavičce a snaží se nakoukané dovednosti zpracovat a zopakovat. Stejně tak visí očima na Erwínovi. Tuší, že je jí ve smečce nejblíž a snaží se od něj učit. Ten ji bohužel pořád spíš ignoruje nebo odhání. Pořád ji převážně oslovujeme mimino nebo mimko, což se teď snažím změnit. Aby nebyla mimino ještě ve dvaceti! ---
Mimochodem, znáte přesnídávky Mami, dej mi? Narazila jsem na ně díky Festivalu Mini. Jsou vyráběné v Čechách maminkou, která chtěla (nejen) svým dětem poskytnout alternativu k těm velkovýrobním. Nabízí zajímavé mixy lokálního ovoce a obilnin jako jsou jáhly a amarant. Má jablíčkové, ale i ty, jejichž základ je třeba hruška. A ty borůvkové opravdu chutnají po borůvkách. Dají se koupit třeba v Gruntu, který donedávna po českých přesnídávkách marně pátral. Víc informací a jejich nové parádní obaly najdete tady.