Čtyřicet týdnů

Čtyřicet týdnů v břiše a čtyřicet týdnů venku. Takové malé výročí, které připomíná, že to všechno letí až moc rychle. Krásně to vystihuje Mindy Gledhill v písničce Hourglass. Oj, tři cucánky červenýho vína a už jsem nostalgická. Erwín zrovna spí a já mohu potvrdit moudro, které jsem nedávno četla, že totiž neexistuje tak milé a hodné dítě, aby jeho maminka nebyla ráda, když usne. Ostatně i já si z dětství pamatuju, jak nám říkali, že jsme nejsladší ve spánku. S Erwíňákem jsme pomalu přešli do období prvního vzdoru. Téměř jakákoliv změna vyvolá mocný ryk. Nejhorší je přebalování. Nebo odebírání předmětů, o kterých netuší, že jsou pro něj nebezpečné. Ještěže mám kolem sebe i pod sebou nahluchlé seniory. Jinak je ale Erwín extrémě milý a komunikativní. Každou chvilku hází po někom očkem a navazuje kontakt. Asi bude přeci jenom po mamince...