čtvrtek 10. března 2016

Můj porod a symbolické poděkování

Adélce už jsou skoro dva měsíce a já si doteď často v hlavě přehrávám její porod. Byl totiž o poznání hezčí než ten Erwínův. Ten byl sice pořádný macek (4,25kg) , ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že kleště, které nakonec k jeho cestě na svět použili, byly zbytečné. Říká se, že napodruhé to bývá jednodušší a Adélka se zdála být menší, i tak mě ale myšlenka na blížící se porod několik posledních těhotenských týdnů docela stresovala. A jaké to tedy nakonec bylo?




Ráno mě asi v půl osmé probudily kontrakce po 10 minutách. Jelikož jsem měla pozitivního streptokoka a čtyři hodiny před porodem mi měla být podána antibiotika, pro jistotu jsem chvíli po půl desáté vyrazila do porodnice. Vyšetřili mě a oznámili, že ještě nejsem dost otevřená a mám se jít domů nahřát ve vaně. I přes pravidelné stahy jsem si ještě s Typoškou zašla na oběd, o kterém jsem tušila, že bude poslední břichatý, a pak si šla domů odpočinout. Na chvilku jsem asi i usnula, ale kolem třetí už byly kontrakce tak intenzivní, že jsem se rozhodla pro návrat do Podolí. Mamka, která doma zabavovala Erwína, mi zavolala sanitku. Já přes bolest nedokázala náležitě protestovat, protože mi to přišlo jako maření času odborného personálu a raději bych se tam dopravila taxíkem. Erwín byl z toho chudáček taky nejdřív pěkně vyplašený a plakal, že se mu po mě bude stýskat. Nakonec pro něj ale bylo vyhlížení sanitky z okna dobrodrůžo a já si tu houkavou jízdu Prahou taky užila. Kolem páté jsem byla po vyšetření přijata i s lehce nervózním Typoškou na porodní sál (č. 5). Ještě jsme se stihli pokochat měsícem, který ten večer krásně svítil, a pak přišla na řadu lékařská péče. Po propíchání levé ruky, na které nemám žádné žíly, mi do pravé píchli kapačku s antibiotiky. I po hodině se zdálo, že času je dost a tak přišla na řadu "příprava" (pro dříve nerodící je to kulantní výraz pro klystýr). V soukromí přilehlé toalety jsem si odbyla její účinek i sílící bolest. Sebe i Adélku jsem v křečích přesvědovala, že to obě zvládnem a že všechno dobře dopadne. Přes dveře jsem se pozdravila s nově příchozí porodní asistentkou, s kterou jsme na sebe ještě houkly, že se seznámíme za chvilku. Pak mi praskla voda a bolest gradovala. Rozhodla jsem se, že si trochu ulevím ve sprše. No a jak tam tak stojím, říkám si, že ten tlak, co cítím,  už je nějakej divnej. A taky že jo! Hlavička už se tou dobou drala ven. Ze dvou centimetrů jsem se na deset otevřela za půl hodiny! Přišla chvíle paniky. Mám hystericky volat ze sprchy Typošku? Naštěstí tam byla spásná šňůrka, kterou jsem si přivolala pomoc. Přišla sympatická porodní asistentka, jejíž hlas už jsem znala, která trochu nevěřícně zkontrolovala situaci a pak si jen pamatuju, jak vybíhá ven a volá: "Holky, rychle sem!" Seběhlo se kolem mě několik žen, které mi pomohly vylézt na rodící křeslo a jemně navigovaly samotným porodem. A po třech čtyřech zatlačeních už jsem držela ten náš uzlíček štěstí v náručí! Bylo to rychlý a krásný a doteď mám z porodu moc hezký pocit. Jen je mi trochu líto, že to s Erwínem bylo jinak, i když to nejspíš mohlo být stejně...
---
No a zatímco my v Praze vybíráme porodnici podle kvality neonatologického oddělení, soukromí a pohodlí porodních sálů a respektování našich přání, v jiných částech světa je porod pro ženy často nebezpečná záležitost a zdárný konec není samozřejmost. Proto jsem se - stejně jako po porodu Erwína - rozhodla alespoň symbolicky poděkovat vyšším sférám tím, že jsem u společnosti Člověk v tísni zakoupila jeden BEZPEČNÝ POROD. Těch 800 korun za pocit, že někomu možná zachráním život, rozhodně stojí! Co vy a vaše porodní zkušenosti? Vzpomínáte na průběh příchodu vašich potomků s láskou nebo byste raději porodní zážitek vytěsnily z paměti?

28 komentářů:

  1. ja nejlépe vzpomínám na prostřední porod paradoxně největšího dítěte (4,4kg/53cm) tančili jsme, dívali jsme se z okna a já dělala pověstné hovadinky typu holubička (jistě to musel být úchvatný pohled :-) ), první porod byl příšerný a během posledního jsem trochu propadala panice, že to nezvládnu
    gratuluju k hladkému průběhu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Ty jsi větší hrdinka. Jít do toho třikrát... I když po tomhle porodu jsem si říkala, že bych si na to klidně troufla znova.

      Vymazat
  2. Moc hezky napsané, jo, to že se klystýru říká "příprava" je dobrej fórek .-)) Napoprvé je to prostě těžší, řekla byych, že spíš proto, že jsou z toho holky celé zblblé a chybí takové to ženské sebevědmí a intuice a klid... ale těžko říct... B.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě. Poprvý jsem tušila, že instrukce jsou špatné, ale člověk dá v tu chvíli na autoritu. Podruhé už jsem trochu věděla, do čeho jdu a čemu se chci vyhnout. Měla jsem i větší štěstí na personál. No a taky byla cesta "prošťouchlá" od Erwína. :)

      Vymazat
  3. Uf, podobné emoce. Děti sice identicky rozměrné, necvalíci, ale v prvním případě asi ne úplně profi vedený porod a - zvon na hlavičku. Celé šestinedělí jsem pak maličkého pozorovala, v hlavě rezonovalo milion zkazek, které jsem si v letech minulých maně vyslechla od části rodiny - porodníků. Bylo to těžké, a zpětně je mi líto, že mi to kalilo tu čirou spokojenost, která pak nastala o rok a půl později u holčičky. A do toho kojení... a rány po porodu... nemohla jsem sedět, chodit, stát. Všechno tohle jsem tisíckrát obrečela. Skvěle zafungoval manžel, jeho láskyplnost na všechny strany, bezpeční, které kolem sebe šířil... Neustálé uklidňování :).

    Adélka je krásná. Něžná holčička!!!

    Veronika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Veroniko, taky z ní máme radost! Já paradoxně hned po porodu Erwína cítila úlevu, že to mám za sebou a pod vlivem vyplavených hormonů jsem si říkala, že bych to klidně dala znovu. Jelikož mi ho několikrát odnesli na kontrolu, kvůli tomu, že se narodil kleštěmi, tak jsem tušila, že to asi nebylo úplně nerizikové, ale díky blažené nevědomosti a tomu, že byl v pořádku, jsem to nijak neřešila. Fyzicky mi ale nebylo dobře – přesně, jak jsi to popsala. Na kontrolu po šestinedělí jsem se odvážila až za tři čtvrtě roku, protože mě do té doby jizva pořád bolela. Před porodem Adélky jsem byla připravená případným kleštím vzdorovat, protože už jsem věděla, že to pro miminko nemusí být úplně bez následků. Naštěstí to dopadlo jinak a porod ve mě vyvolal krásné pocity a radost, o kterou jsme při tom prvním přišla. Jsem ráda, že tě manžel podržel a nakonec jsi se čiré spokojenosti taky dočkala!

      Vymazat
  4. Gratuluju k rychlemu porodu!Ja jsem rodila obe holky na Slovensku.Prvni porod jsem pro komplikace byla prijata do porodnice kde mi po vysetreni dr.praskla vodu a pak uz se to rozbehlo a do 3 hodin byla zuzu venku. Druhy porod jeste rychlejsi celej den v pohode ve 22:30. Na rodici kreslo jsem to stihla akorat. 3krat jsem zatlacila a Lu byla v 0:10 na svete:-)U obou porodu mi vadilo neosobni chovani doktoru i sestricek.Uvitala bych, aby se nekdo z nich alespon predstavil a prohodil par milych nebo povzbuzujicich slov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jo, takové porody bych taky brala! Až na to chování lékařů a personálu. To považuju za největší handicap našeho zdravotnictví. Přitom se dávno ví, že hlava a tělo jsou propojené, a že když je pacient v pohodě, má lepší šanci na uzdravení - v tomto případě na lehčí porod. Já jsem ale tentokrát v Podolí měla opravdu štěstí, všichni byli úžasní.

      Vymazat
  5. Zdravím i když už jsem rodila před trošku více roky(20 a 15)mám pocit jako by to bylo jen před pár měsíci.Čas tak rychle běží.Po zkušenostech s prvním porodem,kdy si mě celou noc téměř nikdo nevšímal a vše trvalo neskutečně dlouho jsem si řekla že u druhého dítěte pojedu do porodnice co nejpozdeji.A tak se i stalo,stihla jsem dat domácnost do poradku,dala si teplou koupel a ta to zrychlila.Do porodnice jsem dorazila 23:30 a 0:20 byl prvek na světě.Obě děti velké 3,76 a 4,20 kg 53 cm.Zkušenosti ruzne,poslouchat své tělo a vnitřní hlas,to jsou ti nejlepší rádci pokud vše probíhá bez komplikací.Mnoho štěstí všem maminka,užijete si detičky,ony totiž mooooc rychle rostou.Svaťka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem chtěla napodruhé jet do porodnice co nejpozději, ale kvůli tomu pozitivnímu nálezu streptokoků jsem si to netroufla. I když nakonec se ta antibiotika stejně nestihla k Adélce dostat...

      Vymazat
  6. Na oba svoje porody vzpomínám ráda a těší mě, že nejsem jediná, kdo si je v hlavě občas přehrává. Ráda vzpomínám i na ten první, neplánovaný císař, i na ten druhý, přirozený. Z obou jsem si zapamatovala to dobré. A ačkoli porod Adélky vůbec nezní jako nějaká noční můra, jsem ráda, že v našich končinách už upustili od chuťovek jako klystýr a porodní křesla... Jde to i bez nich!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vanilko :), bez klystýru je to chuťovka pro porodníka. Představíte si to:)?

      Veronika

      Vymazat
    2. chutovka pro porodnika? bez klystyru jsem porodila tři děti a zadna chutovka to nebyla..

      Vymazat
    3. U mě ten klystýr zafungoval jako urychlovák, což se někomu stává. Obě děti se po něm hned draly na svět. A naštěstí už se v mnoha porodnicích taky nedělá automaticky. Porodní křeslo bych ale vyměnila za něco výhodnějšího pro rodící ženu, než pro výhled porodníka. Zvlášť, když je porod evidentně bez komplikací. Nakonec ale z obou porodů taky vzpomínám na hezké. A jsem ráda, že ty to máš taky tak!

      No a co se týče chuťovek, já myslím, že to není žádné terno a výkvět estetiky ani s klystýrem. :) A pokud si ho žena nepřeje, nemyslím si, že je to pro lékaře nějaká výrazná komplikace.

      Vymazat
  7. Zdravím a moc gratuluji. Taky na všechny svoje prorody vzpomínám, první byl zmatený, nervy na pochodu, venku zuřil orkán , vypadávala elektřina, porod trval dlouho a rodilo se hodně, na nás nebyl čas, když už bylo na mále vytáhli ho zvonem, byla jsem ráda že byl malý venku a všechno bylo jinak než jsem si kdy o porodu přečetla dnes jsem z toho zklamaná možná víc než tenkrát, to jsem byla spíš vyjevená a můj muž hodně rozhozený po zkušenostech z NL, druhý porod byl ten nej, byl jak podle příručky, ale věřím, že to bylo i tím, že už jsem věděla já co chci a hlavně co nechci a nečekala jsem na to co mi a jestli mi něco poradí lékaři nebo personál nemocnice, výhodou bylo i to, že jsem rodila přes den a po celou dobu měla směnu jedna porodní asistentka a lékař, mimnko jsme měla hned na sobě jediné co mě mrzí je že i přestože napoprvé se malý pěkně přisál kojení nám moc nevyšlo, poslední porod byl díky komplikaci vcestné placenty trochu horor, po sdělení že to bez debaty musí být císař jsem se s tím dost špatně smiřovala, ale dobře, pak že budu preventivně do porodu nejmíň 14 dní v nemocnici, další smíření se s nemilým faktem a pak v nemocnici přišlo po 4 dnech to, řeho se doktoři báli, masívní krvácení uprostřed noci a fofr na sále, boj můj i malé zvládli v Podolí skvěle, ale opět jsem nebyla dost připravená na to co přijde hned pak, malá na jiném oddělení a já místo oddělení pro maminky, na dost depresívně vypadající pooperačním oddělení bez miminka, ale daly jsme to a nakonec na těhle místech se člověk setká s příběhy, kdy ten náš je vlastně pohodový a šťastný a kdyby to takhle nebylo nikdy bych nevěřila doktorům , že tak komplikace je fakt vážná. Málá pěkně roste a kojím, takže pohoda.
    A tedy ještě zmiňovaná "příprava", kdy hodně maminek vidí klistýr jako něco ošklivého, tak u prvního ač jsem tam trávila dlouhou noc před to personál nestihl a já si holka hloupá neřekla, pak mám kromě kromě informace od porodníka že jr to kluk v hlavě vzpomínku na dotaz "proč mi neudělali přípravu" :-), u druhého byla "příprava" a i já byla víc v pohodě, přišlo mi to s "ní " tak nějak důstojnější . Mějte se moc prima a užívejte!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se přípravy vůbec nezříkala, ale ani v jednom případě to u mě nestihli :D před oběma porody jsem se docela dost vyprázdnila sama od sebe, u prvního odešlo něco málo, PA mě diskrétně otřela, u druhého si nevzpomínám na nic.

      Vymazat
    2. Lucie, díky za sdílení porodních zkušeností! Četla jsem je se zatajeným dechem a jsem ráda, že všechno dobře dopadlo. Zvlášť u toho posledního. Negativní vzpomínky snad už přebily další (a lepší) zážitky!

      Vymazat
    3. Já se ho taky nezříkala, jen ten výraz "příprava" mi přijde legrační... :)

      Vymazat
  8. Gratuluju k narození holčičky! Jeden obrázek porodní asistentky s mladou maminkou nám visí na ledničce už čtyři roky (nevím tedy, jestli je na certifikátu pořád stejný obrázek) a manžel mi ho koupil k vánocům - věděl, že to ocením :) Navíc jsem jen chvilku před tím porodila s porodní asistentkou doma pětikilového kluka a za její pomoc jsme ji byli oba neskonale vděční. Bylo to symbolické poděkování nás obou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je krásné! Taky jsem si přála rodit doma, ale netroufla jsem si na to. Doufám, že až bude jednou rodit Adélka, bude už porodnictví o něco dále a bude si moct vybrat...

      Vymazat
  9. Sanitou k porodu- to jsem ještě neslyšela....k tomu ještě rodit bez klystýru a pokud možno doma- jestli se svět fakt nezbláznil. A pak si ještě zavolat RZP- takže místo aby jeli někam k infarktu nebo nehodě, kontrolují doma mimina.. A když se něco pokazí- začít hledat viníka! Porod je nejvíc a krása, ale zážitek na úrovni wellness spa- to fakt asi nikdy nebude- myslím naštěstí. Všechny ty designové tašky sbalené dle seznamu časopisu Marianne, krémíčky a aromaterapie, čajíčky- je jeden velký busines- který často působí, že se ženské nekoncentrují na své tělo a porod, ale na to jaké budou mít fotky,noční kojící košili a jestli si to fakt užijí. Porod je přece boj- o život 2 lidí- nemusí to být nutně vždy hezká vzpomínka do rodinného alba!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak jsem psala, taky bych si sanitku sama nezavolala, ale pokud nemáte auto, je to běžný postup. Nebo byste jela s kontrakcemi po třech minutách do porodnice 40 minut tramvají? Mohla jsem si sice zavolat taxíka a zaplatit ten den dalších 500 korun, ale když si řádně platím pojištění, tak proč to nevyužít? Navíc mi v sanitce dali zapravdu, mohl jsem se zaseknout v zácpě a taxikář není na porod zrovna trénovaný. V Praze je naštěstí ambulancí dost, takže při nehodě nebo na infarkt díky mě ten den nikdo nezemřel... A nemyslím si, že porod je boj. Může být, ale jinak je to přirozený proces, při kterém by se přece měla žena cítit (v rámci možností) co nejlépe a mít na něj hezké a ne traumatizující vzpomínky!

      Vymazat
  10. Já rodila před dvěma týdny, vše probíhalo ukázkově - dle slov porodníka. Jsem ráda, že paměť je milosrdná a beru to jako zážitek v pohodě s krásným koncem, manžel už to jako takovou pohodu nevidí a prý se modlil abych si na tu bolest nevzpomněla :D ale že to stojí za to! Gratuluju k holčičce ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, jsem ráda, že máš na porod hezké vzpomínky! A manžel aspoň viděl, že to není žádná sranda. :) Užívejte si miminka!

      Vymazat
  11. To se moc hezky četlo, kéž by to takhle šlo vždycky! My měli akutního císaře, doteď mám v hlavě trauma a vím, že až se bude jednou blížit porod druhý, budu ve velkém stresu. Jak probíhal porod první se tu někde dočteme?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. První porod ve zkratce proběhl tak, že mi ve čtvrtek praskla voda a po marném čekání na přirozený porod a následném vyvolávání vytáhli Erwína ven kleštěmi. A to jsem po "přípravě" zažívala něco podobného jako s Adélkou. Cítila jsem, že už se dere ven, jenže mi řekli, že nemám tlačit. Tušila jsem, že to je jenom proto, že tam není lékař, ale stejně jsem nedala na instinkt a na příkaz jsem ho „zatlačila“ zpátky. Po malé chvilce lékař přišel, položili mě na křeslo a instruovali, ať tlačím, jako když potřebuju jít na velkou. Zase jsem tušila, že je to blbost, že přece dítě neporodím zadkem, ale zase jsem v tu chvíli dala „na ty zkušenější.“ V leže jsem samozřejmě čtyřkiláka - navíc s takovými instrukcemi - porodit nemohla... (A to mě taky chtěli hnát na císaře a dohadovali se nade mnou, jestli už viděli hlavičku nebo ne. Během toho mi píchli něco na zastavení kontrakcí, které by se ale po zjištění, že na císaře není volný sál, při tom porodu docela hodily.) Prostě zbytečný stres. Kdyby mě nechali, ať dělám, co praví intuice, jsem přesvědčená, že bych ho porodila tak jako teď Adélku. Jenže se to prostě seběhlo moc rychle a vlastní pocity v tu chvíli nebyl čas.

      Měla jsem to stejně jako ty. Hned po porodu pohodička, ale jak plynul čas, zážitek se mi rozležel a přišlo zklamání. A tyhle pocity se mi vrátily ve chvíli, když jsem chtěla znovu otěhotnět. Pomohlo mi, že jsem se sešla s porodní asistentkou, kterou jsem měla k porodu vyhlídnutou. Ta mi dala zapravdu, že kleště byly zbytečné a dodala mi sebevědomí, že to podruhé zvládnu. Nakonec měla termín jen chvilku po mě, takže mě odrodit nemohla, ale i tak mi to setkání pomohlo. Pokud se na to budeš cítit, doporučuju to samé. Klidně mi (třeba i za rok za dva) pošli mail a já ti můžu napsat víc a její kontakt.

      Měj se hezky a užívej si děťátka!

      Vymazat
    2. Díky za odpověď, taky dobré peklo :-( Hlavně, že podruhé to vyšlo dobře! Dáváš lidem jako já naději, že to může jít jinak :)

      Vymazat
  12. Moc hezké a když to tak čtu, říkám si, že bych měla mít ještě třetí dítě, abych si prožila třeba úplně krásný porod jako ty :) První porod byl dlouhý a stejně nakonec skončil akutním císařem :( Já pak několik týdnů trpěla Syndromem ukradeného porodu a opravdu mi tam chyběl nějaký mezičlánek... No a druhý byl sice přirozený, ale zbyla mi po něm obrovská poporodní rána, která mě svým způsobem děsí dodnes (myslím, že taky byla způsobena špatným tlačením, ke kterému mě tlačil personál). Ale rány se zhojí, jizvy zblednou, klíďo píďo bych šla rodit znovu. Ty radosti pak za to stojí :)

    OdpovědětVymazat