pondělí 5. září 2016

Rady jak na splín z konce kojení

Po nedávném článku o mém současném duševním rozpoložení, jsem se rozhodla projet internet a najít nějakou informaci o depresi způsobené koncem kojení. Moc toho není a informace se často kryjí. Výzkumů na tohle téma je totiž poskrovnu. Přitom to vlastně dává smysl, hormony se v nás po otěhotnění, porodu a během kojení střídají podle toho, co po nás zrovna příroda potřebuje. "Holka, jsi těhotná! Ty o tom ještě nevíš? Šup, trocha choriogonadotropinu a na menstruaci si chvilku počkáš. A že je ten zárodek vlastně tak trochu vetřelec? Nevadí, trocha progesteronu to spraví. Bude ti z něj možná trochu šoufl a usínat budeš už po obědě, ale nestěžuj si, zase ti narostou větší prsa! A taky bych potřebovala, aby se ti trochu zvětšil buben. Takže sorry, tumáš trochu estrogenu! Břicho už máš parádní, porod se blíží, tak nebuď tak ztuhlá - však ono tě trochu relaxinu uvolní! A když už jsme u toho porodu, pro sichr dostaneš ještě dávku oxytocinu, abys ten krvavej uzlíček po tom všem, co tě čeká, měla vůbec ráda. Kvůli hojení a kojení ti ty hladinky zase trochu promíchám, ale co, při tom všem si toho skoro ani nevšimneš..." Pak si všechno sedne a s dítkem se (pokud se vám to podaří) prokojíte k době, kdy už se vy, příroda, nebo samo dítko rozhodne, že je čas s tím skončit. A střih. Nic. Hormony klesnou. A teď už vlastně mluvím jen o oxytocinu, kterému se přezdívá hormon lásky.  A jelikož je odpovědný za tvorbu a vypuzvání mléka, není ho už třeba. A tak ta látka lásky zmizí. Je tedy podle mě normální, že vám je trochu smutno. Nezažívá to každá. Ale zažívá nás to asi dost. Přidávají se k tomu i další pocity, jako je konec určité části mateřství. Konec specifické intimity. A u posledního dítka navíc vědomí, že už se nejspíš nic podobného ve vašem životě nebude opakovat... Rad, co s tím, jsem moc nenašla. Až na jeden článek od austalské porodní báby. Rozhodla jsem se ho pro vás parafrázovat. Snad někomu pomůže. Pokud ale tyhle rady nezaberou, a vám bude pořád smutno víc, než je zdrávo, neváhejte a vyhledejte nějakého odborníka. Protože tím já rozhodně nejsem...

Tak a teď už ke zmíněným doporučením, které by nám měly při splínu ulevit:

#1 Cvičení – to je zdravé z mnoha důvodů a takový malý bonus, který díky němu získáme, jsou endorfiny, které nás příjemně nabijí. Trocha potu z pohybu tak pro nás může mít blahodárné účinky. A když se rozhodneme hýbat venku, dostaneme nádavkem ještě vitamín D, který zlepšuje imunitu i náladu. Tak tenisky na nohy a šup na procházku!

#2 Dýchání – uvědomujete si, že máte při stresu jakoby stažené hrdlo? Je to tím, že při něm špatně dýcháme. Až vás příště přepadne úzkost, zkuste ji hezky zhluboka rozdýchat. A to doslova.

#3 Pravidelný spánek – já vím, haha. To je asi jako když mi v lékárně řekli, že si mám tu namoženou ruku šetřit. Možná tak v roce 2018? Ale rada je to dobrá. Pravidelná doba usínání a vstávání upravuje hladinu hormonů. Takže dvě hodiny před spaním žádnou televizi ani internet, hezky ztlumit světla a pak rovnou na kutě. Nejdřív děti a potom vy.

#4 Výživná strava – zaměřte se na to, co jíte a únavu nezkoušejte příliš často zahánět cukrem a kofeinem. Cukr je údajně pro naši hormonální rovnováhu hotová pohroma. (A to nemluvím o tý zadnci, díky níž se deprese taky nezbavíte...) Naopak dbejte na dostatek proteinů a správných tuků.  Jdu si chroupnout oříšků, dovařit čočkovou polívku a doufat v lepší časy...

#5 Zábava – což o to, tý je s dětma fůra. Třeba když se mimino pokadí skoro pokaždý, když máte namířeno ven. A během přebalování se ten starší zamaže třeba marmeládou. A pak se mu chce čůrat. A taky by si na cestu rád vzal ten auťák, kterej už dva dny nemůže nikdo najít. A mezitím už je zase z něčeho zpruzený mimino. A oba začnou svorně řvát. Joj, to je potom legranda... Ta se prej ale nepočítá. Článek radí, abychom vyrazily na holčičí víkend – třeba na pláž nebo do lázní. Já se snad odstěhuju do Austrálie! Ale masáž, manikůra, kafe s kámoškou nebo nákup bez dětí - jak autorka dále radí - snad jednou za čas zvládnout půjde.

#6 Láska je lék – jak už bylo řečeno, splín nejspíš pochází z poklesu oxytocinu v těle. Jeho hladinku lze naštěstí pozvednout. Třeba mazlením, líbáním nebo chumláním. O sexu v článku není ani slovo. Asi aby vám zase nebylo smutno ze vzpomínek na doby dávno minulé... A čas strávený s přáteli a rodinou prý taky fungují.

#7 Meditace a pozitivní afirmace – pokud jste v tomhle jely před dětma, nejspíš pokračujete i s nimi. Začínat ale v tomhle období s meditací je podle mě téměř nemožné. Ledaže by se počítala doba, kdy čumím na záchodě do blba. Pro úplnost předání informací z původního článku, musím zmínit, že bychom se prý měly sblížit se svým vnitřním já, lépe se poznat a naučit se milovat pro to, jaké jsme. Zbývá dodat jen: Amen a good luck!
---
Mimimo se probudilo a já to po sobě zase nemám čas číst. Omlouvám se za případné překlepy i nehorázné chyby. Když to nepublikuju teď, nemuselo by to být nikdy... A dejte mi prosím vás vědět, jestli jste na konci kojení prožívaly něco podobného a jak jste se splínem bojovaly. Původní článek najdete tady.

17 komentářů:

  1. Bibi se mi odstavila sama v deseti měsících. Nejdřív jsem byla trochu rozpačitá, ale pak převážila radost, stejně jsem neplánovala kojit déle než do roka a takhle to bylo "bezbolestné". Viki byl tvrdší oříšek, ale když jsem po roce kojení začala mít zdravotní problémy, přežil "útlum těžby" bez problémů, mně jen odpadlo snadné večerní a noční uspávání, ale stálo to za to. Nicméně moje druhé (a doufám, že poslední) dítě dělá všechno pro to, aby mi nebylo líto - ani posledního těhotenství, ani posledního miminka, ani posledního ukončení kojení - ve všem mi dává tak zabrat, že jsem jen vděčná, když to mám konečně za sebou :))) Což nemyslím vůbec zle a moc ho miluju, ale opravdu dělá všechno pro to, abych náhodou nezatoužila po třetím. Teď v roce a půl už je to šikula a je s ním legrace, věřím, že to bude jen čím dál lepší :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Má to hošánek chytře vymyšlený! Snad to přežiješ bez újmy!!! Já naopak tyhle milníky s Adélkou - díky tomu, že je to nejspíš naposled - prožívám daleko intenzivněji. A i proto je mi asi občas smutno. I když to nejsou úplně vědomé procesy...

      Vymazat
  2. Já se přiznám jsem s celým kojením bojovala jak s raněným medvědem. Několikrát jsem se rozkojovala úplně od nuly, vůbec mi/nám to nešlo a když měla dcera na den přesně 6 měsíců, odstavila se sama a taky vlastně ze dne na den prostě vyschly zdroje. Tou dobou jsem se lehce sesypala a brečela jsem v kuse asi týden. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být tím šíleným hormonálním koktejlem, spíš jsem si připadala úplně neschopná nakrmit svoje dítě (i když ten poslední racionální kousek mého mozku vždycky věděl, že je to vlastně jedno, že hlady určitě neumře). Kdesi jsem se dočetla, že je na to dobrá meduňka a jinde zas, že proti depresivním stavům pomáhá magnezium. Tak jsem to s pomocí litru meduňkového čaje denně, tabletek hořčíku a obrovské dávky sugesce nějak překonala. Ale nijak ráda na to období nevzpomínám. Dost jsem tehdy poznala svoje limity.
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zuzko, to mě mrzí. Hormony s námi někdy dokážou pěkně zamávat. A zdatně přebijí i racio. Doufám, že už jsi se přes pocity zklamání dostala. Kojení je super, ale když to nejde, tak to prostě nejde, a naštěstí jsou i jiná řešení a není nutné se tím dlouho trápit. Pokud je ti to ale pořád líto, zkus se spojit s nějakou porodní asistentkou nebo laktační specialistkou. Já měla třeba zasutý pocit zklamání z prvního porodu, který skončil kleštěma, a moc mi pomohlo si o tom s někým (kromě kamarádek) promluvit.

      Vymazat
  3. Tak to je jak pro mě tenhle článek :-))).
    Zrovna jsem totiž docela dost sesypaná z toho, že Andy už nechce, dost to asi ovlivnila moje prodělaná angína , kdy jsem se léčila a Anička dostala sunar. Pak jsem sice ještě chvíli kojila alespoň v noci, ale to už ani teď nechce. A právě fakt, že je to "asi" naposled mi dělá problém.
    Tak určitě něco zkusím, ale jedno vím jistě,pomohl by spánek, přes noc, nepřerušovaný a nejlíp několik dní v kuse za sebou :-)))...možná za pár let :-).
    Přeji ať je splín rychle pryč a díky za tipy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo no, spánek je dar, který naplno oceníme až ve chvíli, kdy si ho nemůžeme dopřát plnými doušky. A když je něco naposled, vždycky je z toho člověku trochu ouvej. Já třeba na kojení moc nejsem. Erwína jsem ke spokojensti obou dokojila už v šesti měsícíh. Tentokrát to ale z pocitu, že to už nejspíš nikdy nezažiju, prožívám jinak. Každopádně držím palce, aby ti bylo brzy líp!

      Vymazat
  4. Kojení je u mně kapitola sama pro sebe,s první dcerou jsem nebyla připravená,že kojení může také bolet,byla tzv.upíří dítě a každé kojení bylo krvavé a bolest neskutečná,opakované záněty,ale překonaly jsme to a nakonec kojily do roka než se sama odstavila,u druhé dcery to byla procházka růžovým sadem,od začátku v pohodě,šla jsem do toho s tím,že pokud se bude opakovat to co u první nebudu kojit a nenechám se do toho nikým tlačit,protože dítě potřebuje maminku hlavně v pohodě a nakonec jsme v pohodě kojily a to také do roka,u třetí dcery bylo vše v pohodě,ale ve čtyřech měsících se mi přestalo tvořit mléko a nikdy bych nevěřila co to udělá s mou psychikou a do dnes to mám v sobě.Pila jsem čaj z meduňky,kromě těch podporujících kojení,ale nejvíc mi asi pomohl šrumec kolem všech mých dětí a spousta práce na zahradě a ruční práce po večerech,ale v mozku to pracuje stejně.Takže si tím asi projdeme každá,držím palce a spoustu sil :-) Míla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Mílo! Obdivuju, žes to u prvního přestála. Já bych to asi vzdala, ale v tu chvíli možná člověk vydrží víc, než od sebe čeká. Mrzí mě, že máš v sobě pořád to zklamání z třetího kojení. Věřím, že tělo ví, co dělá. U třetího dítka už ti možná docházely zdroje a v zájmu zachování zdraví, ti prostě "zavřelo kohoutek." Příčin samozřejmě může být mnoho, mně ale vždycky pomůže si to nějak smysluplně odůvodnit. Řeknu si, že to tak prostě mělo být. I když to samozřejmě chvíli trvá, než se s tím úplně smířím. Měj se hezky, Radka

      Vymazat
  5. Ahoj Radko, prvni dcera se ze dne na den odstavila sama ve 14 měsících. Obrecela jsem to, byl to pro mě takovej malej konec světa. Nad vodou mě drželo teseni se na tatarak, kterej jsem si konečně mohla dat ;-)
    U druhý dcerky to bylo horší, po 26 dnech kojení v bolestech a naprostým vyčerpání (nadbytek mlika, nezvladala jsem to ani odsavat) jsem si nechala zastavit laktaci. Protože to bylo ještě v šestinedělí, prožívala jsem to mnohem hůř. Ale za 2 dny jsem si konečně začala miminko užívat a cítila jsem se 100X líp.
    Ať je ti co nejmíň teskno!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Dano. Taky se měj pěkně a užívej si obou holčiček!

      Vymazat
  6. Skvělá paruka! tedy předpokládám, že jde o paruku, když jsi židovka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naštěstí je judaismus různorodý a způsob jak si židovky (ne)zakrývají vlasy je mnoho. Tu "paruku," co mám na fotce, žádný parukář nevyrobil... I tak ale děkuju za kompliment!

      Vymazat
  7. Článek úplně pro mě. Zrovna tím procházím. Tedy už nějaký ten pátek. Kojila jsem bohužel plně jen 3 měsíce, ale další 3 se to snažím nějak udržovat jednou ráno a zatím to nějak jde, ale jsem z toho všeho smutná. Nechtěla jsem sice kojit déle jak 6 měsíců, ale když ten moment najednou přichází, je to divný. Píšu o tom zrovna článek na blogu. Možná, že když se z toho vypíšu, uleví se mi:) Chybí mi ten pohled, jak dělával kapříka...ach jo.

    www.heelsandbabypowder.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to máme dost podobný. Taky nejsem žádná velká kojná, ale z konce a z (ne)kapříka je mi někdy těžko...

      Vymazat
  8. Perfektní článek! Neznám Vás, je to první, co od Vás čtu, ale hrozně moc mě to pobavilo! Je to u mě aktuální téma. První dcera se odstavila sama za současného spontánního vyschnutí zdroje - zn. ideál! Druhý chlapeček má teď 18m, kojení je mi už fyzicky dost nepříjemné, už cítím, že by to chtělo...ale taky je to asi naposledy a je mi z toho hrozně úzko a ne a ne do toho říznout. Mlíka mám furt hodně a chlapeček zatím dle všeho plánuje se kojit nejmíň do patnácti. Chce ale pořád, už to není hezký a fyzicky mi už to neustálý přetahování se a cucání fakt není moc příjemný. Ale zas to rozhodnutí, kdy nějaký den musí být ten poslední... Mám hrozně ambivalentní pocity. A obulím to, to je jasný.

    OdpovědětVymazat
  9. Poradíte jak dlouho asi může tento splín trvat?

    OdpovědětVymazat
  10. Já jsem se taky bála, že budu mít z konce kojení splín, ale syn se odstavoval postupně, takže jsem si na to zvykla a nepřišlo mi to. Teď už bych kojit nechtěla. Jsem ráda, že se sám nají a je takový samostatnější. Na kojení jsem si ale nechala památku v podobě kojící podprsenky , kterou nosím pořád.

    OdpovědětVymazat