Sto třicet jedna týdnů

Zatímco já si užívala se Sábou v Berlíně, Typoška natáhl Erwínovi příhodné tričko, které dostal k narození od strejdy Roziho, kterej nemá děti a tak tu novorozeneckou velikost trochu neodhadl, a vzorně se o něj celý víkend staral. Byli spolu třeba v zoologický, kde si Erwín vyprosil plyšovou sovičku, s kterou se náruživě mazlí, ale odmítl se s ní fotit. Pak byli u babí v Póčo, kde Erwín běhal po zahradě, stavěl na pískovišti bábovičky a cachtal se v minibazénku. Dokonce se na mě prý ptal a ujišťoval se, že jsem jen s tetou Sábou na výletě. V neděli si pro mě kluci přišli na nádraží a já doufala, že tatánek Erwín aspoň trochu projeví radost se shledání s maminkou. Jenže Typoška se s ním zasekl u fontánky, kde po sobě stříkali vodu, takže přivítání bylo jako obvykle vlažné. Ach jo, asi budu muset někam odjet na měsíc, aby si toho to dítě všimlo a ocenilo můj návrat...

Berlínská dámská jízda

Víkend jsem strávila s kamarádkou Sabinou v Berlíně. A přesně, jak bylo naplánováno, nic extra nebylo plánováno. Jako mámy od dětí jsme si prostě chtěly užít trochu nemusení. Začínám fotkou z poslední procházky, protože žádnou jinou společnou nemáme. Vůbec si těch fotek zas tak moc nevezu. Třeba večer po příjezdu jsem jich sice pár nafotila, protože jsme našeho ubytovatele pozvaly na luxusní večeři do francouzské restaurace Le Piaf, což bylo hodno zaznamenání, ale jak se záhy ukázalo artyčok ztracený na obrovském talíři a pražma servírovaná na vodou pokapaném ubruse zas tak fotogenický nejsou...

Víkend v Berlíně!!!

Nechtěla jsem to zakřiknout, tak jsem o tom pro jisotu ani nemukla, ale vypadá to, že se to opravdu stane! Ve 12:30 vyrážíme s kamarádkou Janem Jeseniusem po roce a půl plánování oslavit její 35. narozeniny do Berlína! Bez dětí a bez velkých plánů. Jen tak. Budeme chodit, koukat, jíst, popíjet kávu a klábosit, nakupovat a slavit. Mějte se tu krásně a těšte se na report. Hezký víkend!!!
---
A nedočkavci mě můžou šmírovat na Instagramu. 

Sto třicet týdnů!!!

Dva a půl roku! Třicet měsíců. Sto třicet týdnů. Dny a hodiny raději počítat nebudu, mohla bych se seknout a uříznout si tu ostudu. Každopádně nemůžu uvěřit, že už je Erwínovi tolik. A to je teprve začátek. Syn mojí kolegyně se tento týden dostal a vysokou. Vysokou! Můj malej chlapeček, co si hraje s auťákama, jednou třeba taky bude dělat přijímačky na vysokou. Co se dá ale dělat. Prostě to tak je a musíme si s ním užívat co to jde, než nám jednou vyletí z hnízda. Zatím si s ním tedy do úmoru hrajeme s těma auťákama. Poslední dobou s nima jezdí a vzdychá přitom: "Já jsem starý auto." A když se ho zeptám, kolik mu je, řekne, že tři. Jsem zvědavá, co bude říkat za půl roku... Včera mě taky rozsekal při hře se dvěma duplo panáčkama. Hrála jsem koketu. Povídam: "Jak se jmenuješ." "Adam." " To je hezké jméno. Půjdem do cukrárny?" "Ano, na kafíčko a čokoládovej dort." "Tak jo. Jé, Adama, ty máš hezké oči. A ten dort! Můžu ochutnat? Mňam, mňam, mňam." A on na to: "Ty jsi uklízečka?" Typoška se mi smál celé odpoledne a byl hrdý na to, jak se Erwín nenechal ošálit. No nic. Na tričku má tentokrát hrdý nápis, že jsou mu dva a prohlíží si knížku Slovíčka / Velká obrázková knížka, kterou jsem mu nedávno koupila. Sice jsou tyhle knížky obecně až pro děti od 3 let, ale my už si s ní užijeme spoustu legrace. Třeba když Erwín rozumuje, že má kravička mlíčko v zadečku...

Dětský den a Erwínovy půlnarozeniny

Erwín slavil na Den dětí půlnarozeniny. Pokud se ztrácíte v týdenních přehledech, teď se máte čeho chytit. Je mu totiž přesně dva a půl. Oslavili jsme to koupí letních bot v Baťovi, kde se několikrát sklouzl na skluzavce a porochnil v barevných kuličkách. Z bot měl velikou radost a na celý výtah pak cestou dolů hulákal: "Mám nové boty, mámo!" Na oslavu jsme pak zašli na zmrzlinou do Angelata. Chtěl hruškovou, zajásal nad citrónovou a pak mi stejně snědl moje oblíbené bacio. Dokonce zdatně okusoval kornoutek. Potom jsme se vydali na pizzu s Typoškou, na kterou se sice moc těšil, ale na úvod se splácal chlebem a do pizzy ani neďobl. Potkali jsme tam náhodou i kamaráda Noela, který mu udělal pár hezkých fotek s tatínkem. Jeho polovelký den jsme si tedy náramně užili. Každý rok se mu sice chystám vystrojit oslavu a nakonec jsme to zatím vždycky oslavili jenom komorně ve třech. I tak to ale bylo moc fajn.
---
Co vy? Slavili jste taky Den dětí?

Trocha blogerské slávy (a obav)

Po delší době jsem si koupila časopis Maminka. Je v něm totiž článek o blogerkách na mateřské, ve kterém jsem citována. Článek začíná domněnkou psychologa Marka Preisse, „že by se u těchto matek mohly objevovat i jisté narcistní sklony osobnosti.“ Znám se docela dobře a tyto sklony jsem u sebe doposud nijak výrazně neobjevila, ale musím přiznat, že po přečtení popisu svého blogu, jsem se celé odpoledne čepýřila. Autorka článku Veronika Zavřelová o mém blogu totiž napsala: „Vizuální a čtenářská pastva pro oči i duši, zápisky určené synovi, bezva tipy na knihy, kavárny vstřícné k dětem a také dobročinné aktivity." A navíc jsem tam v dobré společnosti - spolu s Rosou Mitnik a Janou Grešákovou!

Sto dvacet devět týdnů

Rest každotýdenního focení. Vyblejskla jsem ho včas, ale na blog záznam ještě nestihl dorazit. Prostě nestíhám. Na sobě má příznačně tričko s nápisem Neposlouchám jen tak někoho, které dostal k vánocům od tety Katky a nikdy dřív nebylo tak výstižné. Z milého a docela klidného a jakžtakž kooperujícího dítka se po dvou týdnech domácího arestu stal pěkně vzteklý rambousek, který neváhá kolem sebe občas i máchnout rukou a obrátit proti mě svoji pěstičku. Snad se to po odeznění nemoci a notném vyvětrání na čerstvém vzduchu zase hodí do cajku. Protože s projevy násilí si nějak nevím rady. Domlouvání se míjí účinkem a pochybuju, že plácnutí, které by mi jistě mnozí doporučili, by pomohlo. Platí snad jen odlákání pozornosti v podobě vyjmenovávání, kdo všechno se nebouchá. Začnu mámou a nechám ho pokračovat přes tátu, babí, dědu až k pejskům, opičkám a žirafám. Taky se víc upnul na dudu, ale to se po vyléčení určitě taky spraví a bude ho mít zase už jenom na spaní. Co se týče čůraní, stal se zázrak a najednou si umí říct. Bobiky končí pořád tam, kde nemají, i když ví, že patří "do-noč-ní-ku." V pátek k nám na šábesovou večeři dorazili prarodiče z Žatce a to je velká událost, protože ti se do Prahy vypraví tak jednou dvakrát do roka. Dlouho se nezdrželi, protože přijeli hlavně za kulturou, ale  zanechali po sobě nesmazatelnou stopu v podobě sady dvou policejních aut a ambulance, s kterými si Erwín nemůže přestat hrát. Imituje bouračky, ke kterým vyšle zmíněná autíčka a pár hasičáků zachraňovat zraněné a opravovat převrácené vozy. Prostě malej chlápek....