Sto třicet týdnů!!!

Dva a půl roku! Třicet měsíců. Sto třicet týdnů. Dny a hodiny raději počítat nebudu, mohla bych se seknout a uříznout si tu ostudu. Každopádně nemůžu uvěřit, že už je Erwínovi tolik. A to je teprve začátek. Syn mojí kolegyně se tento týden dostal a vysokou. Vysokou! Můj malej chlapeček, co si hraje s auťákama, jednou třeba taky bude dělat přijímačky na vysokou. Co se dá ale dělat. Prostě to tak je a musíme si s ním užívat co to jde, než nám jednou vyletí z hnízda. Zatím si s ním tedy do úmoru hrajeme s těma auťákama. Poslední dobou s nima jezdí a vzdychá přitom: "Já jsem starý auto." A když se ho zeptám, kolik mu je, řekne, že tři. Jsem zvědavá, co bude říkat za půl roku... Včera mě taky rozsekal při hře se dvěma duplo panáčkama. Hrála jsem koketu. Povídam: "Jak se jmenuješ." "Adam." " To je hezké jméno. Půjdem do cukrárny?" "Ano, na kafíčko a čokoládovej dort." "Tak jo. Jé, Adama, ty máš hezké oči. A ten dort! Můžu ochutnat? Mňam, mňam, mňam." A on na to: "Ty jsi uklízečka?" Typoška se mi smál celé odpoledne a byl hrdý na to, jak se Erwín nenechal ošálit. No nic. Na tričku má tentokrát hrdý nápis, že jsou mu dva a prohlíží si knížku Slovíčka / Velká obrázková knížka, kterou jsem mu nedávno koupila. Sice jsou tyhle knížky obecně až pro děti od 3 let, ale my už si s ní užijeme spoustu legrace. Třeba když Erwín rozumuje, že má kravička mlíčko v zadečku...