Rest každotýdenního focení. Vyblejskla jsem ho včas, ale na blog záznam ještě nestihl dorazit. Prostě nestíhám. Na sobě má příznačně
tričko s nápisem Neposlouchám jen tak někoho, které dostal k vánocům od tety Katky a nikdy dřív nebylo tak výstižné. Z milého a docela klidného a jakžtakž kooperujícího dítka se po dvou týdnech domácího arestu stal pěkně vzteklý rambousek, který neváhá kolem sebe občas i máchnout rukou a obrátit proti mě svoji pěstičku. Snad se to po odeznění nemoci a notném vyvětrání na čerstvém vzduchu zase hodí do cajku. Protože s projevy násilí si nějak nevím rady. Domlouvání se míjí účinkem a pochybuju, že plácnutí, které by mi jistě mnozí doporučili, by pomohlo. Platí snad jen odlákání pozornosti v podobě vyjmenovávání, kdo všechno se nebouchá. Začnu mámou a nechám ho pokračovat přes tátu, babí, dědu až k pejskům, opičkám a žirafám. Taky se víc upnul na dudu, ale to se po vyléčení určitě taky spraví a bude ho mít zase už jenom na spaní. Co se týče čůraní, stal se zázrak a najednou si umí říct. Bobiky končí pořád tam, kde nemají, i když ví, že patří "
do-noč-ní-ku." V pátek k nám na šábesovou večeři dorazili prarodiče z Žatce a to je velká událost, protože ti se do Prahy vypraví tak jednou dvakrát do roka. Dlouho se nezdrželi, protože přijeli hlavně za kulturou, ale zanechali po sobě nesmazatelnou stopu v podobě sady dvou policejních aut a ambulance, s kterými si Erwín nemůže přestat hrát. Imituje bouračky, ke kterým vyšle zmíněná autíčka a pár hasičáků zachraňovat zraněné a opravovat převrácené vozy. Prostě malej chlápek....
Žádné komentáře:
Okomentovat