pondělí 16. června 2014

Správný táta / Joachim

Joachim Dvořák je editor a nakladatel. Založil kulturní revue Labyrint, kterou vydává už 24 let. Ve stejnojmenném nakladatelství objevil několik nových českých autorů a krom jiného se mu také podařilo vrátit do českého kulturního povědomí spisovatelku Lenku Reinerovou a výtvarníka Petra Síse. Díky práci občas Joachima potkávám už několik let. Poprvé jsme se viděli v New Yorku právě díky akci s Petrem Sísem, který je mimochodem jeden z nejšaramantnějších českých mužů. Ostatně spolu s Joachimem. Poslední dobou se jeho Facebookový profil hemží nejen pracovními zprávami, ale i momentkami ze života s jeho dcerkou Miou. O Velikonocích s ní byl koledovat a tím u mě jako otec získal aspoň deset bonusových bodů. Jsem ráda, že se nechal pro můj blog vyzpovídat a doufám, že se vám rozhovor bude líbit stejně jako mně!


Užíváš si roli otce? 
Jistě a velmi. Je to jako plavba po neznámé řece – brzy vstáváte, vaříte, uklízíte, vše fotíte, píšete si palubní deník, pozorujete jak se co vyvíjí a mění – a neustále vás něco nového překvapuje. A jak tok té řeky sílí, je vaše jistota „lodivoda“, který má situaci pod kontrolou, pevnější, ale stejně musíte pořád zůstávat ve střehu. Když byly Mie dva a půl vzal jsem ji na tři týdny do Thajska a při přestupu v Dubaji mi na letišti utekla. Zdrželi kvůli nám odlet a nakonec ji našla ochranka. Smějící se a v pořádku. :-) Na podzim jsme zase sami odjeli do New Yorku. Bydleli jsme v ateliéru Petra Síse, courali se po Manhattanu, bruslili v Central Parku, vymetli všechna muzea a v Deli Katz se ládovali legendárním pastrámi… Doma zase starým autem objíždíme česká města, hrady, zámky, přátele, skoro každý víkend máme jiný program.

Někteří lidé mi říkají, že si takhle malé děti nic nebudou pamatovat a je jedno, kam je vytáhnete. Já si to nemyslím, věřím tomu, že všechno – zlé i dobré – se ukládá do podvědomí. Možná, že se jen bráníme modelům z vlastních rodin a svým dětem se a priori snažíme vynahradit to, co chybělo v dětství nám. Zkrátka: pro mě je být otcem velké dobrodružství, které mi přináší radost z objevování.

Co tě na rodičovství nejvíc překvapilo? 
Upřímně, asi nic. Žádná očekávání jsem si předem nevytvářel. Když máte první dítě v pětačtyřiceti, jste – jako muž – přeci jen víc v klidu, zejména když se na dítě těšíte s někým, koho milujete a respektujete. Na spoustu událostí už dovedete koukat s nadhledem a také můžete racionálně kombinovat, kdy víc zapojit mozek a kdy zase srdce. Myslím si, že jsem obdařen docela velkou empatií a neobtěžuje mě učit se nové věci, včetně takových, kterým se ostatní chlapi, co už „tohle“ mají dávno za sebou, škodolibě smějí. Baví mě to.

Změnil se nějak vztah s tvojí partnerkou? 
Změnil se zásadně a nežijeme společně. Přesto je skvělou matkou, kreativní osobností a stále nádhernou mladou ženou.

Ovlivnil příchod dítěte tvoji práci? 
Na začátku tolik ne. Byl jsem trošku jako v Jiříkově vidění, „co mi to přistálo“ v dlaních, ale pořád jsem pracoval. Kdo mě zná, ví, jaký jsem býval extrémní workoholik, zaujatý svou prací v nakladatelství, který příliš nevnímal nic dalšího. Asi rok po narození dcery jsem zcela přehodnotil své životní dvacet let budované priority. Nejprve verbálně, pak fyzicky a nakonec i mentálně. Není to snadné. Vydat se vlastní cestou i proti proudu v němž jste dosud plavali, vyžaduje odvahu, energii a důslednost. A když má člověk štěstí, ti kdo za to stojí, na něho počkají.

Zaměřuješ se třeba víc na vaši edici Raketa? 
Raketu, jako samostatné nakladatelství Labyrintu pro děti chytrých rodičů :-), jsem založil už před deseti lety. Původní myšlenka byla vydat na zkoušku dvě knihy a zjistit, jestli nám to vůbec jde. První do světa letěla malá zlobivá alka (Kvik pluje na jih) a hned po ní úžasný příběh o přírodovědci Charlesu Darwinovi (Strom života), naše první společná kniha s Petrem Sísem. V záloze jsem měl ještě ilustrovanou knížku podle životopisu Jaromíra Jágra s ilustracemi Karla Jerieho – takový „backup“, kterým bychom vydělali na předpokládané dluhy z předchozích dvou a pak to zavřeli. Vydávání knih je občas jako loterie a ne vždy se dá správně předpovědět, co uspěje a stane se bestsellerem a co naopak i přes zjevné kvality zapadne. My měli štěstí. Kvik i Darwin na sebe strhli velkou pozornost a Raketa úspěšně odstartovala. Každý rok vycházejí dva nebo tři tituly a téměř všechny vedle čtenářského zájmu sbírají i nejrůznější ocenění. Milují je děti i jejich rodiče.

Baví mě hledat nové autory a dávat příležitost talentům. V našem portfoliu například na motorce drandí populární Dr. Racek, který stojí i za Babočkami či knihou o upírech sestavenou z nalezených fotografií Ladislava Sitenského Hurá na kajak!, vlakem hledat rodiče odjel žabák Filemon (Jany Šrámkové a Alžběty Skálové) a stále ještě student VŠUP Jakub Plachý naopak poučuje všechny malé chlapce ve Velké knize čůrání. Velký úspěch měla kniha Hlava v hlavě. Výtvarník David Böhm a básník Ondřej Buddeus na ní pracovali skoro tři roky. Za taková jedinečná setkání s autory jsem opravdu vděčný. Až časem mi došlo, že jak se lidem kolem mne pořád rodí malé děti, tak pro ně hledají jiný typ knih, než se standardně objevuje ve většině knihkupectví. A samozřejmě mě těší, když se dnes říká, že nejlepší knížky v Česku pro děti dělají Baobab, Meander a Raketa z Labyrintu.

Co zajímavého letos připravujete? 
Z knih pro děti Pravidla léta australského výtvarníka a filmaře Shauna Tana (od něhož jsme už vydali album Nový svět) a průvodce galerií moderního umění Proč obrazy nepotřebují názvy od kunsthistorika Ondřeje Horáka a kreslíře Jirky Franty. A nejvíc se těším na novou knihu Petra Síse Pilot a Malý princ, kreslený životopis Antoine de Saint-Exupéry.

Plánujete nějaké budoucí číslo Labyrint revue věnovat dětem? 
Před pár lety jsem si napsal na takový ten žlutý post-it papírek heslo Back to Childhood. Mám to pořád přilepené na poličce a teď nevím, co jsem si tím chtěl připomenout. Ale děkuji za otázku, jako téma by to pro revue bylo zajímavé.

Máš pocit, že role otce je ve společnosti podceňovaná?
Role a jejich tradiční rozdělení jsou obecně spíš přeceňované. Dnes přeci neexistují jediné a univerzální modely, jak má kdo fungovat, co by měl splňovat a jak správně se má co v rodině dělat. Asi u necelé poloviny obyvatel v Česku se o pozitivní roli vlastních otců stejně moc hovořit nedá, vycházíme-li z dlouhodobých statistik rozvodovosti… Já bych spoléhal na přirozený instinkt, a také na slušnost, vychování a vzájemnou úctu mezi rodiči, to je pro děti nejlepší příklad.
---
Joachim spoluorganizuje mezinárodní festival KomiksFEST!, jehož součástí je i Dětský KomiksFEST!, který se koná na Lodi Tajemství už tuto neděli. Více informací k programu najdete tady. Předchozí rozhovory se správnými táty si můžete přečíst zde

6 komentářů:

  1. Moc mě to bavilo. Vážně príma rozhovor! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Jsem ráda, že do toho Joachim šel.

      Vymazat
  2. Výborný rozhovor! Objavila som Raketu a veľa zaujímavých tipov na knižky pre moje deti. Tá ilustorvaná knižka podľa životopisu Jaromíra Jágra vyšla, neviete náhodou? Tá by totiž potešila momentálne môjho staršieho. Ďakujem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. V Raketě publikují moc prima knížky. Jágra zatím nevydali, ale třeba prý na to jednou dojde... :)

      Vymazat
  3. Taky se mi rozhovor s Joachimem Dvorakem libil. Rozhodne se ale nejedna o bezneho tatinka, ale o cloveka s vetsim presahem aktivit a cinnosti, nez je v Cr bezne. Labyrint znam, ale uz jsem o nem dlouho neslysela, tak jsem rada za zajimave tipy na knizky. Ty my totiz s mym milym malym Joachimem taky milujeme:-)
    Dekujeme, Radko! Skoda, ze ty rozhovory nejdou nekam do sirsich medii, aby obohatily treba jine tatinky:-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Joachim je opravdu moc zajímavej chlap i táta. Jsem ráda, že jsem ti Labyrint připomněla. Taky tam s Erwínem nakupujem.

      Vymazat