pondělí 4. srpna 2014

Duhový pár / Honza & Lukáš

Srpen je pro mě začátkem příchodu babího léta a Prague Pride. Přiznávám, že nejsem v problémech LGBT komunity nijak angažovaná, ale rozhodně po očku sleduju, co se na tomhle poli v Čechách i v zahraničí děje a upřímně mě překvapuje konzervativnost a krutost některých lidí a skupin. Když se před pár lety k prvnímu Pride pochodu vyslovil náš slovutný pan prezident a jeho mluvčí, změnila jsem si datum dovolené a do pochodu se zapojila. Cítila jsem to jako svoji občanskou povinnost. Protože to, že se zamiluju do někoho, kdo se vymyká zažité společenské představě, by mě nemělo obírat o má práva na spokojený a bezpečný společný život. V srpnu vás u mě na blogu čeká série rozhovorů s několika páry, kteří se angažují více. I proto, že se jich to osobně týká...

Napoprvé jsem pro vás vyzpovídala Honzu a Lukáše. Známe se už docela dlouho a oba považuju za blízké kamarády. Jsou úspěšní, kreativní, vtipní a šaramantní. Prostě sen každé dívky... :) Honza Malík je tanečník, pedagog, zakladatel souboru NANOHACH a producent a iniciátor projektů současného tance. Pro Pride vybírá a připravuje taneční vystoupení. Lukáš Houdek je absolvent romistiky na FFUK, který se zabývá dokumentární a poslední dobou i konceptuální fotografií. Ve své tvorbě se věnuje zejména tématu identity, ale i reflexi odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 a proměnám českého pohraničí. Vede romské internetové nakladatelství Kher a pro Pride v minulých letech řídil projekt Transgender Me.

Jak dlouho jste spolu a pomýšlíte na svatbu? 
Honza: Přes 5 let. Na tohle téma mezi námi padá nemálo nejapných i japných fórků, a znamená to, že každopádně ne. Tento akt na horizontu není.
Lukáš: Tady souhlasím s Honzou - jak ohledně společného času, tak myšlenek na partnerství. Není potřeba. Leda z důvodu legalizování spolužití, ošetření právních náležitostí, ale beztak o tom neuvažujeme.

Museli jste se nějak vyrovnávat s tím, že spolu nebudete mít děti? 
Honza: Určitě ne, protože o dětech nepřemýšlíme. V mým případě se zdá, že je to konečný fakt.
Lukáš: Já obecně děti moc nemusím. Jedna z mých největších hrůz je, že poletím v letadle plném dětí ;) Mé mateřské pudy se tedy zřejmě ještě dostatečně neprojevily. Navíc si nedokážu představit, že bych se o někoho staral. Zemřou mi i všechny květiny, skoro všechna zvířata. Z toho důvodu by to pro díte zřejmě nebylo úplně ideální prostředí. To je vlastně ta výhoda, když je člověk gay - lidé se ho neptají, jestli už v brzké době neplánuje potomka, jako chuděrky bezdětné třicátnice. I když i to se s dobou mění a lidé začínají v této otázce postupně otravovat i mě.

Řeší to vaše okolí? Rodiče, prarodiče, zvědavé tetičky? 
Lukáš: Moje mamka to řešit začala tak před rokem, kdy si v bulváru přečetla příběh nějakého lesbického páru. Od té doby mi čas od času nadhazuje, že bychom si mohli potomka adoptovat. Zpočátku jsem si myslel, že si dělá legraci. Pak mi ale došlo, že si to opravdu přeje. A jsem z toho v šoku. Druhou věcí je, že čím více se o adopcích dětí stejnopohlavními páry mluví, tím mě mé okolí do adopce více nutí. Mám dojem, že v posledním roce se mě na to ptá hodně lidí, a téměř všichni jsou překvapeni (nebo dokonce pobouřeni), že takové věci (ani pokud by byla možná) využít nechci. Mají dojem, že bych si dítě adoptovat měl, protože to je přece touha každého homosexuálního muže, ne? Začínám se dostávat do situace, kdy mě do adopce mé okolí téměř nutí.
Honza: Ano, kamarádi z okolí se občas asi pro zábavu zeptají, jak já a děti. Moje rodina to nahlas neřeší, ale je dost možné, že přestože nás mají rádi a naše vztahy jsou víc než fajn, ve skrytu duše doufají, že s tímto jednou nepřijdeme.

Jaký je váš názor na adopce párů stejného pohlaví? 
Lukáš: Já jsem jednoznačně pro. Jak ukazují zahraniční výzkumy, kde taková praxe v několika zemích už určitou dobu běží, nevykazují děti vychovávané stejnopohlavními páry žádné zvláštní frustrace nebo anomálie. Jedinou rovinou, na kterou jsem vždy v těchto souvislostech přemýšlel, byly případné posměšky od spolužáků a okolí, které by mohly děti traumatizovat. Výzkumy ale ukazují, že takové obavy jsou plané. Adoptované děti jsou vlastně vždy vystavené "zájmu" okolí o jejich podivnost (být adoptovaný je stigma), o to víc, pokud adoptované dítě pochází z jiného etnika, než rodiče. A je toto důvod, proč nedávat romské dítě do neromské heterosexuální rodiny? Proč by tedy měla být důvodem jejich sexuální orientace? Mají se lépe v ústavu?
Honza: Adopce je pro mne neuzavřené a delikátní a nejednoznačné téma. Nejsem rozhodně proti. Šťastné to děti šťastných, dospělých, rozumných a vyrovnaných dvou tatínků nebo maminek…

Potkáme vás na Pridu?
Honza: Pro Pride připravuju podruhé program současného tance „space4dance“, takže určitě budu v pátek na Piazettě. A kam ještě dál, to se teprve dozvím, až kouknu na program.
Lukáš: Na Pridu se určitě mihnu, minimálně na sobotním koncertu, kde se sám budu podílet na programu - pro návštěvníky Letné chystáme jejich focení vystupující vtipnou formou proti homofobii.

A co dalšího zajímavého chystáte?
Honza: Už teď, právě s Pridem, chystám původní česko-izraelskou premiéru na srpen 2015. Vybírám umělecký tým, podáváme granty na vznik a komunikujme s partnery. Mimo to se budu interpretačně podílet na zajímavém projektu pro letošní Rok české hudby. Se souborem NANOHACH završujeme 10 let existence a máme v realizaci dvě nové představení. A také mě čekají další dvě premiéry v oblasti lidového tanečního divadla, kterému se vedle současného tance věnuji.
Lukáš: Chystám pořád něco - ať už na poli svých osobních uměleckých projektů, tak v romském nakladatelství, nebo v zaměstnání. To bych ale čtenářky unudil k smrti, takže se tady rozloučím!

5 komentářů:

  1. Jé, na vystoupení Nahohach jsem kdysi byla :). V rámci Tance Praha. Jmenovalo se to myslím "Portrét", nebo tak nějak, a moc se mi to líbilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já od nich viděla přes půlku představení, ale tohle jsem zrovna propásla...

      Vymazat
  2. photo created by Tereza Rímská (!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doplněno. Díky. A tu svatbu zvažte. Kliďánko vám půjdu za družičku...

      Vymazat
  3. To, jak tam píšete o tanci, mi připomělo jak jsem se já a můj manžel poznala. Já jsem byla veliký milovník tance, stejně jako manžel a oba jsme se potkali na jedné akci, kde jsme spolu prakticky protančili celou noc... Ráda na to vzpomínám... Nedávno jsem i naše děti přihlásila na taneční kurzy ... Nikdy nevíte, co se vám může přihodit :)

    OdpovědětVymazat