Sto jedenáct týdnů

Erwín s další oblíbenou knížkou – O smutném tygrovi. Krásně se hodí k tomu, co už si chci nějakou dobu poznamenat. Erwín je totiž docela citlivé dítko, které má navíc tendenci svoje pocity pojmenovávat. Když je smutný oznámí nám: „Adámek smutný.“ nebo „Adámek pláče.“ Když ho chlácholíme, aby neplakal, odsekne nám: „Plaká!“ Za chvíli je mu ale většinou zase hej, což hned hlásí: „Adámek se směje.“ Ve školce mají nové „miminko,“ které samozřejmě po ránu trochu brečí. Erwín je z toho celý nesvůj a empaticky brečí s ním. Tety tak musí chlácholit oba dva. Radíme mu, aby šel nového kluka pozdravit a rozveselit třeba nějakým autíčkem. Sám navrhl, že by ho mohl polechtat. (Díky, této Zuzko!) Pozná na sobě, i když je unavenej a pak prostě řekne: „Adámek spinkat.“ Pak sice většinou dodá: „Do velký postele.“, což znamená, že se rochníme v naší posteli. Dřív spal Erwín po uložení do svojí postýlky jako dřevo. Teď už si pravidelně před spaním povídáme, čteme a hrajeme s auty. A zpíváme. Nejraději má teď písničky, kterým říká trumpeta (Jede, jede, poštovský panáček) a kladivo (Pec nám spadla). Přes den si zpívá travičku zelenou a poslední dobou i českou obdobu písničky Head, shoulders, knees and toes. A když jsme u té angličtiny, slušné odposlouchává z youtube anglická slova. Vypadá to, že mu jazyky půjdou samy, v čemž ho - pokud mu to vydrží - rádi podpoříme.

Focení se tentokrát konalo za slíbený úplatek – misku borůvek. Šil sebou ale tak, že je většina fotek pěkně rozmazaná. A když borůvky dojedl, zase se odvalil pryč…
---
Na sobě má znovunalezené tričko s velrybou z Lindexu, které měl ve školce jako náhradní a džíny z Gapu.