středa 21. ledna 2015

TO CHCI! / OPTIMISMUS PRO VŠECHNY






Když byl Erwín ještě u mě v břiše, přála jsem si pro něj (a pro sebe) tři věci – aby měl jako miminko malou hlavičku, byl na mě hodný a aby byl optimista. Většina lidí si pro svoje dítě přeje hlavně zdraví, já si ale myslím, že optimismus je daleko lepší vklad do života. Nějaká ta nemoc jednou potká každého z nás a optimista se s ní popasuje daleko líp. Navíc znám kolem sebe spoustu zdravých a zaopatřených lidí, kteří se pořád kvůli něčemu trápí a stresují. A při čtení knížky Eat That Frog, o které jsem se už zmiňovala v článku o kreativní prokrastinaci, se mi to potvrdilo. Autor v ní cituje dlouhodobou studii psychologa Martina Selingmana, který dospěl k závěru, že optimismus je nejdůležitější vlastnost, která nám pomůže zajistit úspěch a štěstí v osobním i v pracovním životě. Pokud vám nebyl dán do vínku, lze ho v sobě probudit. Optimisté se totiž podle Martina Selingmana vyznačují čtyřmi základními vlastnostmi, které v sobě lze vypěstovat. Optimista hledá v každé situaci to dobré. Ať se stane, co se stane, vždycky se snaží najít nějaký pozitivní aspekt. V nesnázích optimista hledá možnost, jak se něčemu přiučit a životní karamboly bere jako výzvy. U každého problému se optimista snaží hledat řešení místo toho, aby jenom trpce hořekoval a osočoval ostatní z neschopnosti či nespravedlnosti. A v poslední řadě optimista hledí dopředu a nebabrá se v minulosti. Přemýšlí o svých cílech, mluví o nich a snaží se je realizovat.



Naštěstí to vypadá, že se má přání pro Erwína (až na velikost té hlavičky) splnila. Jedno jsem si dokonce posichrovala na stockholmské výstavě Yoko Ono, jejíž součástí byl Strom přání. Co si pro svoje děti přejete vy? A jak jste na tom s optimismem?
---
Pokud vás teorie Martina Selingman zaujala, tady je odkaz na jeho přednášky na TED v angličtině, přednáška o pozitivní psychologii tamtéž, ale s českými titulky a stránka Authentic Happiness, která funguje pod Centrem pozitivní psychologie na universitě v Penn. Když se zaregistrujete, najdete tam i několik psychologických testů.

10 komentářů:

  1. Myslím, že optimista vcelku jsem. A byla jím i kamarádka - když před rokem onemocněla, neklesala zdaleka na mysli, až jsme si říkali, že jiný by se hroutil, ale ona to zvládne. Nezvládla, bohužel. Nestihla připravit oslavu šestých narozenin svého synka, nestihla mu vybrat aktovku. Takže momentálně je i můj optimismus na dně a vůbec nedokážu rozsoudit, jestli je důležitější zdraví nebo optimismus... (výjimečně anonymní pisatelka)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě moc mrzí. Smrt pro mě po narození Erwína dostala úplně jiný rozměr. Tobě přeju, abys v sobě našla co nejvíc síly se s odchodem kamarádky smířit a být třeba i pomocnou (a optimistickou) rukou její rodině.

      Vymazat
  2. Já mám pocit, že se každé dítě narodí jako optimista, jenom my to pak u některých v průběhu prvních pár let zkazíme... Takže si spíš přeju sama pro sebe, abych optimismus svých dětí dokázala víc podporovat, než ničit! :)
    Sama sebe celkem považuju za optimistu. A proto věřím, že moje druhé dítě skutečně bude mít malou hlavičku, nebo aspoň že už mu Lola svojí mega hlavou "vyšlapala" cestu ven! :-D
    T.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha, ha. Jsem ráda, žes to téma po předešlém příspěvku trochu odlehčila a přeju snadný průchod na svět a sílu k optimismu pro sebe i pro ostatní!

      Vymazat
  3. Ahoj, taky si myslím, že se z optimistů postupně stanou pesimisti. Kdybyste se zeptala na mě mých spolužáků, od základky do gymplu by řekli, že jsem optimista, radostná, veselá, bavič třídy. Na VŠ už to bylo rozporuplné a nejhorší zvrat nastal s nástupem do zaměstnání. Prostě dětství a dospívání bezstarostní bublina a pak šok. Nejsem ráda, ale stává se ze mě víc a víc pesimista, i když mám všechny teorie nastudovány a zní logicky, nejde mi to - aspon ne vždy. Někdy si prostě postesknu, polituji. Pak si ale vzpomenu, že jiní jsou na tom hůře, taky jsem osobně zažila smrt mé kamarádky, 30 letá holka a během dvou let byla v nebi. Bojovala, byla statečná, povzbuzovala všechny ty zdravé, že to bude dobré....Jelikož jsem nyní matka, často si říkám co to muselo být pro její maminku, dožít se takového krutého konce.
    Věřím, že optimisté jsou zdravější než optimisté. Děti taky hned zapomenou na křivdy, nepravdy a tak, mi se pak v tom patláme a přemýláme.... o tom to je.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle toho, co píšeš, zas takový pesimista nejsi. A i ten největší optimista má právo se někdy politovat. A máš pravdu v tom patlání se v křivdách. Po mě se naštěstí svezou, ale znám lidi, co v sobě vztek drží i několik desetiletí. V tom bychom si rozhodně měli od dětí vzít příklad.

      Vymazat
  4. Kdybys měla vážmě nemocné dítě nepřála by sis pro něj nic jiného než zdraví ! Optismus mu byl k prdu :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Minimálně by měl statisticky větší šanci se uzdravit. Jak jsem psala, žije mezi námi spousta zdravých morousů, kteří si svůj život stejně moc neužijou. Přát dítěti v břiše můžeš, co chceš. K tomu, abys ovlivnila, jestli bude optimista nebo zdravej, máš jen omezený prostředky...

      Vymazat
  5. Mluvíš mi z duše...
    Ostatně co jiného může nevylecitelnaoptimistka.blogspot.cz napsat :-)
    Jen můj muž občas mé pozitivní smýšlení považuje spíše za naivitu, ale řekla bych, že záleží na úhlu pohledu :-) On je zas trochu morous a tak se vcelku pěkně doplňujeme.
    Hodně optimismu Erwínovi i tobě!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za odkaz, četla jsem o M:S: jen v učebnicích. Poselství je smysluplné a snad i realizovatelné.

    OdpovědětVymazat