Čtyři a půl roku s Erwínem!

Nedávno bylo Erwínovi čtyři a půl (!!!). Obzvláště v porovnání s Adélkou je patrné, že už to není žádné miminko ani batolátko, ale regulerní malý kluk. A je tak trochu jako já, jak si na samu sebe z dětství pamatuju, i jak potvrzují některé rodinné historky. Normálně bych tu teď podrobněji popsala, jaký je, co má rád, co moc nemusí a co už umí. Přidala bych pár vtipných příběhů a hlášek, kterými nás pravidelně baví. Možná jste si ale všimli, že se tu podobné články pomalu vytratily. Už koncem minulého roku mi občas svěřil, něco "co nemám nikomu říkat". Usoudila jsem tedy, že je čas na blogu jeho přítomnost trochu omezit. Sama jsem to v dětství měla podobně a dlouho jsem ve své dětské hlavičce (a srdíčku) měla mamce za zlé, když jsem ji jednou zaslechla, jak vypráví nějaké moje "tajemství" do telefonu jedné ze svých kamarádek. Byla to nejspíš jenom nějaká vtipná a asi úplně banální příhoda, která měla zůstat jen mezi námi, což jsem ji ale vůbec neřekla a ona nemohla tušit, jak moc mi tím, že ji pošle dál, ublíží. Každé dítě má specifickou povahu a perspektivu a obojí by se mělo respektovat a tak se tu už Erwín bude vyskytovat spíš v obrazech než ve slovech. Doufám, že ho budou moje předchozí časosběrné fotoreporty těšit a že mi je nebude mít za zlé. Na papíře bych totiž nikdy nebyla schopná do detailů zaznamenat všechny jeho pokroky a společné zážitky a už vůbec bych se tak oddaně nedokázala zdokonalovat ve svých fotografických dovednostech. Mateřství a výchova dětí obsahuje celou řadu riskantních pokusů a rozhodnutí, které můžou a nemusí vyjít. Snad se můj blog jednou nestane ohněm našich společných svárů...

---

(Jen pro nás tu ale musím zaznamenat několik hesel, které mi tuto dobu připomenou. Bojím se, že bych je zapomněla. Tak tedy: večerní povídání, nožičky, Ella, Martinka a dopravní hřiště.)