pondělí 12. ledna 2015

Jedno nebo dvě děti?


Poslední dobou řeším zásadní dilema. Jedno nebo dvě děti? Erwín je báječné dítě a někdy si říkám, že by mi bohatě vystačil. Vyrostla jsem ale s představou, že budu mít děti dvě. Moje maminka byla jedináček a moc tím trpěla. Kdykoliv jsme se s bráchou v dětství handrkovali, připomínala nám, že si vždycky moc přála sourozence a my si jeden druhého vůbec nevážíme. Nějak jsem tedy předpokládala, že být jedináček je smutné a i teď zvažuju, jestli by Erwínek nebyl bez sourozence nešťastný. Navíc mě dojímá, když vidím, jak se k sobě mají děti mých kamarádek. Ta nejčistší láska, kterou si navzájem věnují. Na druhou stranu je i spousta lidí, kteří si se sourozenci nerozumí, žárlí na ně a nesou si pak životem opačné trauma než moje mamka. Podle posledních výzkumů jsou navíc údajně nejšťastnější rodiče jedináčků. V době kdy od života očekáváme víc, než jen čisté děti a vypulírovanou domácnost, se holt všechno s jedním dítětem líp stíhá. Svou roli v tom hraje určitě i ekonomický faktor. Jedno dítě můžeme líp zaopatřit. A tím samozřejmě nemyslím, že mu můžeme koupit víc hraček a oblečení. Ostatně mýtus o nešťastných a rozmazlených jedináčcích výzkumy také boří. A tak se to ve mě mele. Zvládnu to ještě fyzicky? Dám ještě jeden porod? Co když mi trauma z toho předešlého nebo nějaká komplikace či můj - podle lékařů již pokročilý věk - brání šťastně otěhotnět a porodit ještě jedno miminko a já se raději ve své mysli připravuju na eventualitu, že se to prostě nepovede? Vydržím ještě nápor únavy a dalšího stresu, aniž by se to promítlo na mém vztahu k Typoškovi a Erwínovi? Nestane se ze mě cholerik, kterého rozlítí každá blbina? Byl by na tom v tom případě Erwín opravdu se sourozencem líp? Teď je nám spolu totiž moc prima. Jsme už sehraný parťáci. Na druhou stranu nepochybuju, že by nám druhé dítě přineslo spoustu radosti a milovali bychom ho nade vše. Typoška by druhé taky ještě bral, ale rozhodnutí nechává na mě. Řešili jste něco podobného? A jaký byl verdikt? A litovali jste někdy svého rozhodnutí?
---
Tady je několik zahraničních článků, ve kterých najdete odkazy na mnou zmiňované výzkumy: The Only Child: Debunking the MythsHaving it All by Raising Only One?Why do I keep apologising for having just one child? (Maybe it's because I'm one of six)Why I Don't Regret Having My Second Child a Wikipedia/Only child

76 komentářů:

  1. Tak tohle jsem teda nikdy neřešila. Oba jsme s manželem z velkých rodin, odjakživa chci (i on) min. 3 děti, teď to druhé čekám a moc se na to těším, protože si myslím, že dceři sourozenec jen prospěje (i když si nedělám iluze, že to bude procházka růžovým sadem). Takže já pokud bych nakonec skončila "pouze" u 2 dětí, budu trochu zklamaná. I v mém okolí jsou rodiny s hodně dětmi, takže to prostě mám nastaveno takto. Každý to má ale jinak. T.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je super, že máš kolem sebe tolik lidí s hodně dětma, kteří ti dodávají jistotu, že je tvé rozhodnutí správné. Držím palce s druhým, třetím a třeba i čvrtým!

      Smazat
  2. Já si zase myslím, že na jedináčcích není nic špatného. Řada lidí mi říká: "Přece nebude Motýlek jedináček!" Já si teda myslím, že nebude :-), ale důvody mám k tomu čistě sobecké (já mám prostě chuť to všechno ještě jednou znovu zažít). Ale celkově si nemyslím, že by jedináčci byli nešťastnější kvůli tomu, že nemají sourozence. Štěstí dítěte záleží na mnoha faktorech a šťastné dětství se dá "zařídit" za různých podmínek. Taky si myslím, že právě příchod sourozence může být pro prvorozené dítě dost stresující a rodiče musejí být velmi pozorní, pokud si přejí, aby se mezi nimi vytvořil onen opěvovaný láskyplný vztah...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To máš pravdu. Snad nám tedy to druhé dítě oběma vyjde! A když ne, tak budou ti naši kluci šťastní i tak...

      Smazat
  3. Fíha, to je jedna z tých otázok, ktoré nik nedá kým nemá to druhé, resp.ďalšie. My sme si druhé "vyrobili" z čistej radosti z prvého, a keď sa narodilo, všetko bolo inak. Dieťa bolo iné než sme čakali (nečakali), kontext bol iný. Mnoho vecí bolo ľahších, ale väčšina práve naopak. Áno, naše deti sa milujú: je medzi nimi len dvojročný rozdiel, a vidím, že tou vekovou blízkosťou si vybudovali komunitu. Keď spia, tak jeden cez druhého, keď jedia, tak natlačení vedľa seba. Súrodenec je obrovský dar. Už teraz viem, že to bude navždy,a to má mladý len 4. Ale ten prvý rok, to bolo jednoducho strašne ťažké, a trochu ľahšie ten druhý. Teraz začíname tretí a ja s v tom pomaly začínam orientovať. Ja sa v materstve stále len hľadám, a len teraz - pri dvoch - skutočne zisťujem, v čom všetkom sama potrebujem rásť. Nemenila by som, už by som sa nevrátila späť, ale je to celé iné, omnoho komplikovanejšie. Čiže: určite viac detí, divokejšia láska, plnšie dni, ale s dobre pripravenými podpornými sieťami.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. JJ, otázek je hodně a odpovědí taky. Když jsem se o tom bavila s kamarádkama, jedna poznamenala, že se možná jenom bojím, že to druhé prostě nebude tak pohodové, jako Erwínek.
      Každé dítě je jiné a opravdu se nedá předvídat, jak to dopadne. Nechám se překvapit a tobě přeju, aby se té tvojí smečce dařilo!

      Smazat
  4. S manželem jsme oba jedináčci, proto jsme nechtěli jedno dítě, dvě děti zase můžou být jedno mámino, druhé tátovo, takže dva rivalové, u tří dětí může trpět ten prostřední, teprve čtyři děti jsou parta :-) Tak máme čtyři děti, a kdyby nevznikly zdravotní potíže nepřekonatelného rázu, možná by jich bylo pět. Ovšem šest už zase nápadně připomíná malotřídku...

    Ale teď vážně - pohled z opačného konce života. V naší širší rodině je kvůli jedináčkovství povážlivý nedostatek mých vrstevníků, prostě nejsou lidi. Jenže v generaci předchozí je lidu docela dost, vždyť každý máme nejméně jedny rodiče a nejméně dvoje prarodiče plus případné bezdětné tety a strýce (u nás oboje). Co si pak počne takový jedináček s tlupou čím dál starších, nemocnějších, popletenějších a pozornost stále více vyžadujících předků a prapředků, když nemá (totiž ani nemůže mít) zastání, oporu nebo vystřídání u svých sourozenců, resp. bratranců a sestřenic? V posledních deseti letech nejobvyklejší volnočasová aktivita pro manžela a pro mě není koníček nebo cestování (samozřejmě že se i bavíme a také maliličko cestujeme), ale pomoc a dopomoc našim generačně starším příbuzným, kteří si vychutnávali život s jedním dítětem a nebo z vlastního rozhodnutí i bez něj. A zatímco jejich šiky - řečeno cynicky - řídnou jen zvolna (máme je rádi, takže jsme rádi), naše vlastní síly se tenčí tempem podstatně vyšším. Marně se neříká, že je dobré myslet na zadní kolečka :-D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vtipná logika plánování počtu dětí. :) Oba moji rodiče byli jedináčci, takže tenhle problém nám docela odpadá. Sice mi v dětství chyběli sestřenice a bratranci, ale nijak jsem tím netrpěla. Typoškova rodina je trochu rozrostlejší a vidím, že to Erwínkovi svědčí.

      Smazat
  5. Hmmm, velice aktuální příspěvek, díky za něj! Jsem jedináček, nemůžu říct, že bych tím jakkoliv trpěla ani se nepovažuju za rozmazlence :) Dcera má nyní 16 m a prvního půl roku jsme byli rozhodnutí, že druhé dítě nechceme, tak moc nás to vyčerpalo. Pak se to zlomilo a druhé mimčo bychom chtěli. Teď sek tomu přidaly bohužel faktory ekonomické (ne, že bychom to neutáhli), ale jelikož jsem v zaměstnání byla zástup za mateřskou, včera mi skončila smlouva na dobu určitou. A dnes jsem se na sociálce dozvěděla, že pokud budu mít druhé, nebudu mít nárok na mateřskou, budu čerpat rovnou rodičák! To je stát, co? Nutno dodat, od VŠ pracuju, nikdy jsem nebyla na úřadu práce, i přes to se ke mně stát staví takto... Takže zvažuju pauzu a vrácení se do procesu, pak ale hrozí riziko, že otěhotnět už nestihnu :) Ale co je nejdůležitější - srdce velí druhé dítě! Tak hodně sil při rozhodování. Jana

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pokud srdce velí druhé dítě, jdi do toho! Řešila jsem stejný problém, který se naštěstí vyřešil zpětným nástupem do práce. Mám pocit, že do určitého věku prvního dítěte se rodičovská na to druhé počítá pořád z platu za to první. Zjisti si to, možná se pletu.

      Smazat
    2. Je docela sranda, když si to po sobě čtu zpětně s odstupem pár dní, jak se člověk nechá ovlivnit blbým rozpoložením. Teď už ani pomalu nevím, že jsem nějakou mateřskou a sociálku v pondělí řešila :) Na kariéru na nějaký čas teda "prdím", rodina je základ a co je hezčího než dítě, které vám radostně vběhne do náruče, když se vrátíte domů?? :)

      Smazat
    3. Tak hurá! Ona návštěva jakéhokoliv úřadu občas umí člověku pěkně zkazit náladu. Měj se moc hezky a ať vám to druhé brzy vyjde!!!!

      Smazat
  6. Vyrůstala jsem se sestrou a jsem za tento vztah neskutečně ráda. Nejenže jsme nejlepší kamarádky a můžeme si ve všem věřit, ale také jsme na všechno dvě. Jak už tu bylo řečeno, přijdou těžké doby, kdy se děti mají postarat o své rodiče, prarodiče. Je to těžké být na tohle sám. Nedávno jsem zažila a vím, o čem mluvím. Bylo dobré vystřídat se u ležící babičky, potom se chytnout za ruce, obejmout se ve smutku a společně zvládnout její odchod. Vím, že až jednou bude odcházet někdo další milovaný, zase se semkneme. Vím, že kdybych na tomhle světě byla sama, bylo by mi neskutečně smutno.
    Vždy jsem chtěla jedno dítě z ekonomických důvodů. Ale manžel řekl, že pokud uživíme jedno dítě, uživíme i druhé. Dalším argumentem bylo, že kdykoli se může něco stát a zůstaneme bez dětí. No a dále si neskutečně užívám toho, že jsem mohla poznat obě pohlaví ve svých dětech. Každé pohlaví sebou nese něco krásného a zcela jiného. A mají se spolu moc rádi. Na sourozenecké lásce se ale musí tvrdě pracovat :-) Krásný den!
    waity5.blog.cz

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky bych ráda vyzkoušela, jaké je to mít holčičku, ale brala bych i druhého kluka. S tím semknutím jsi to napsala moc hezky.

      Smazat
  7. :)jsi roztomilá:) Za nás, je nám s mužem 25, přet třemi lety se nám narodil první syn(plánovaně), před rokem druhý(plánovaně). Jsem za oba moc vděčná. Začínají si spolu krásně hrát. Někdy se dost perou. Měla jsem dost těžké těhotenství(oboje), z toho důvodu si chceme na další případné dítko tak šest let počkat, abych mohla ležet na kapačkách a kluci doma zatím tatínka úplně nevyřídili a já je ležící a neschopná se doma zvednout nemusela alespoň oblékat atd.
    Mám tři sestry, muž dva bratry. Moc se radujeme z blízkosti.
    Vždycky jsem si říkala, budu jako máma, čtyři nebo pět dětí! Ale dávají nám ti dva dost zabrat. Tak jsem zvědavá:)i na tvé rozhodnutí! Zdravíme!(díky za židovské inspirace...)
    Zuza

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zuzo, jsem ráda, že se ti můj blog líbí. Držím palce, aby si ti dva místo praní spolu čím dál víc hráli a vy se odhodlali k dalším potomkům! Velká rodina je moc hezká!

      Smazat
  8. Já jsem zase žila v představě, že minimálně dvě a až uvidíme, jaké to je, tak snad i třetí.. Nakolik si to teda člověk může "plánovat" - to mi na tom taky trochu vadí - ta dnešní dikce o plánování dětí, ač v ní samozřejmě nějak žiju taky. Ale k věci: naše holčička nespí. Jakože ve svých skoro dvou letech se budí někdy i 15x za noc. A to je takovej masakr, že z toho začínám mít trauma. Jsem tak strašně unavená, všechny děti v jejím věku se budí maximálně 1- 2x a já už nevím kudy kam. Vyzkoušeli jsme na to úplně všechno a nic. Takže momentálně je pro mě představa druhého dítěte vlastně nepředstavitelná... Věčím ale, že to jednou pomine a nám se zase vrátí síly a naše jediné téma v manželských rozhovorech nebude o únavě.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. že by byly z podobného těsta?)nám se budí ten tříletej, teď tedy tak pětkrát za noc, ale v kombinaci s ročním, co vstává v pět...:)

      Smazat
    2. Já myslím, že na plánování dětí není nic špatného a lidi k tomu vede spoustu důvodů. Vám držím palce, aby malá brzy začala líp spát. Přesně toho se totiž bojím. Moje mamka ale - jak sama říká - zkazí každé dítě, takže bychom ho poslali k babí na převýchovu a spalo by jak dudek. :)

      Smazat
  9. Když to je prostě nepředvídatelné. Já byla jedináček, a "trpěla" - tedy bylo mi smutno, minimálně do puberty jsem se cítila prostě osaměle (navíc starší rodiče, takže obklopená samými lidmi staršími o 34 let a víc). Manžel měl staršího bratra a trpěl taky, protože ten má a vždycky měl nějaké psychické obtíže a sourozence bil a týral. Navíc nikdy člověk neodhadne, jednak jak budou ty konkrétní děti náročné (spánek, hyperaktivita, zlobení, popř. nedejbože zdravotní problémy), jednak jakou budou mít povahu a jestli si budou aspoň trochu navzájem rozumět.

    Já do toho šla z několika už zmiňovaných důvodů - jednak jsem chtěla všechno zažít ještě jednou (druhé těhotenství je ovšem tak náročné, že o třetím už neuvažuju, i když původně jsem ho nevylučovala), za druhé i kvůli tomu srovnání, že druhé dítě ze stejného hnízda není klon prvního, ale budou tam nové věci, nové zážitky, jiná osobnost... a taky i kvůli tomu, aby dcera nebyla příliš rozmazlená a popravdě i proto, i když to zní možná trochu absurdně, že se o ni snad budu o něco míň bát a lplět na ní, než kdyby byla jedináček. A další z milionu důvodů byl ten, že je na ní vidět, že by potřebovala někoho komandovat, a zároveň ve větší společnosti cizích dětí se zas moc dobře necíítí :) Ale je tam samozřejmě i spousta strachů a pochybností, určitě to bude minimálně první rok náročné a určitě to bude obětování něčeho ze svého pohodlí - s jedním dítětem už by to byla jen "samá pozitiva a sociální jistoty", zbaví se plínek, půjde do školky a my budeme mít čím dál normálnější a pohodlnější život. Neříkám, že jsem o tom neuvažovala, ale stejně vždycky převážil vnitřní pocit, že mi dvě děti přijdou tak nějak přirozenější. Uvidím, jak budu mluvit za pár měsíců :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Však taky napjatě čekám na tvůj porod a zážitky druhomatky. Držím palce, aby druhé mimi do vaší smečky krásně zapadlo!

      Smazat
    2. Děkuju moc, budu doufat. Jak tu někdo psal níž, budou určitě náročné chvíle, ale ty jsou i s jedním dítětem, i bez dětí :) na třetí si ale už určitě netroufnu.

      Smazat
    3. Určitě! Hlavně už pro tebe není cesta zpět. :)

      Smazat
  10. My jsme oba s manželem chtěli mít tři děti. Na první jsme si museli dlooooouho počkat. Pak jsme si řekli, že když se to jedno povedlo, tak zkusíme to druhý a ejhle povedlo se. A teď si říkáme, že třetí po třech letech a možná, přikládáme k tomu rozhodnutí dalších milion ale... a samozřejmě je to k rozhodnutí až za dlouho. Teprve čekáme druhé.... :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já dřív taky tři nevylučovala a kdybych byla mladší, tak by bylo moje rozhodování třeba taky jiné. Vám přeju, aby druhé bylo stejně báječné jako to první!

      Smazat
  11. Za dva měsíce se nám narodí naše čtvrté :-D Já to beru tak, že dítě je prostě dar...není to jen jako rozhodnutí rodičů "udělat si dítě"...Z našich čtyř (15, 13, 2 a další na cestě)byly dvě planované...další dvě si nás prostě našly... I když jsou dny, kdy je to náročné, pořád si říkáme (a to nejen my rodiče, ale i starší děti), že si neumíme představit, že by nás bylo míň...Rozhodnutí mít jedináčka já trochu považuju za sobectví rodičů- je to pohodlnější, ekonomicky určitě snazší...ale pro dítě to není dobré...je na něj soustředěna veškerá pozornost rodičů, přichází o každodenní trénink pro život, který mu poskytují sourozenci- k tomu patří veselé i hašteřivé chvilky...prostě mi přijde, že to není přirozené...Já bych tomu nechala volný průběh..uvidíte, že s každým dalším dítětem bude váš rodinný život bohatší

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Dar to určitě je, ale dát tomu volný průběh lze taky jenom dočasně. Není mi dvacet a i to trochu ovlivňuje moje rozhodnutí. Ať se té tvojí smečce daří!

      Smazat
  12. Tak ještě jednou :-) Když na to jdete takto s rozumem. Můj manžel je jedináček a má starší rodiče, především tátu. Mám upřímnou obavu z toho, že jsme na starosti spojené se stářím rodičů s manželem sami dva. V současné době řeší starosti s mými prarodiči moje maminka společně se dvěma sourozenci. Neumím si představit, že by na to byla s tátou sama. Dětem jsme to v tomto směru "ulehčili", jsou tři.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tři je hezké číslo! :) Já už se na něj sice necítím, ale věřím, že je to moc fajn.

      Smazat
  13. Radko, to je těžké tady v tom někomu radit, to si člověk musí rozmyslet sám :-) Já jsem třeba jedináček a vždy jsem si přála sourozence a všem doteď závidím ségry a bráchy. Takže jsem chtěla, aby S. taky měla svýho pokrevního kámoše a parťáka :-) I když byl můj první porod hroznej a řekla jsem si, že už druhej nedám, tak jsem ho dala a za to štěstí to stojí. Jsme moc rádi, že je tu teď Stelinka s náma. A všechno je nějaký lehčí, než jsem si myslela :-) I když víc nestíhám, dá se to a zatím nešílím :-) S. taky šla do školky a je dospělejší, tak se s ní dá víc domluvit. Je to taky o načasování, myslím, že ideálni rozestup jsou tak ty 3-4 roky, kdy to už starší chápe a třeba i trochu pomáhá. A není to takový propastný rozdíl, aby se pak nenaladili na stejnou vlnu. Taky je to dobrý, že si uvědomí, že už doma není sám, kolem kterýho se vše točí a naučí se o věci dělit apod. Ale ty pro a proti si musíte projít doma sami, sami asi víte, jaký máte priority :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky. Je hezký u tebe na blogu číst, že je Stelinka tak hodná a že se vám společně daří. Pokud nám to vyjde, snad budeme kopírovat tvůj scénář...

      Smazat
  14. vždycky budou mít sebe vzájemně, ano může se to zvrtnout, ale časem k sobě většina sourozenců cestu najde, my si se segrou rozumíme až posledních cca 5 let, ale je to úžasný, mít se o koho opřít, dělat společně radost našim, plkat hodinu o ničem..
    myslím, že je fuk, co říkají kdejaké studie, kdysi taky tvrdily, že ve špenátu je strašně moc železa..
    a za naprosto pravdivé považuju, že rodiče nikdy nelitují dětí, které mají, ale těch, které nemají

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já mám třeba daleko bližší vztah s mojí nejbližší kamarádkou, než se svým bráchou. (A ona to má myslím podobně.) Možná, že se sestrou by to bylo jinak, ale to se nikdy nedá předpovědět. A ty studie jsem tam dala spíš pro zajímavost. Každý se samozřejmě musí řídit nějakým svým vlastnám vnitřním hlasem...

      Smazat
  15. Vždycky jsem chtěla mít dvě, mám dvě a rozhodně nelituju, i když to vždycky není úplně jednoduchý - ty děti stejně všechno vyváží. :) Kluci jsou od sebe necelé 4 roky, dost mi vyhovovalo, že starší byl ve školce, když jsem byla doma s tím mladším - přijde mi, že jsem si druhý miminko užila víc než to první. A myslím, že teď (2 roky / 6 let) se začíná blížit doba, kdy si budou umět hrát i spolu... :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Když Erwínek nastoupil do školky, taky jsem si při představě druhého těhotenství a miminka ulevila. Dva bych asi se zdravým rozumem nedala...

      Smazat
    2. Hm hmmm :) to vám oběma děkuju (a na Puffin prásknu, že když jsem ji ještě dlouho před vznikem Motorka obdivovala, jak to měla hezky rozvržené, že jí k miminu starší chodil do školky, tak mi napsala, že by bývala spíš brala rozdíl 2-3 roky! To se to radí jinejm! :D)

      Smazat
    3. Ono má holt každý něco a ideální vzorec neexistuje.

      Smazat
  16. Chtěla jsem dvě, mám dvě a milujou se :). Je to moc krásný. Každá je jiná... šla jsem do druhého dítěte i za cenu varování od doktorů, že to nedopadne dobře a velkých rizik. Ale dopadlo to :).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Sourozenecká láska je právě ten nejsilnější důvod, proč bych pro Erwínka sourozence chtěla. Za sebe už bych asi byla s jedním spokojená, on by si ale myslím sourozence užil a miloval nade vše.

      Smazat
  17. Začátek jsme měli jednodušší. Dvě děti byla jasná shoda. Místo druhého dítěte jsme ale čekali nečekaně dvojčata. Terka sice později potratila, ale vnitřní nastavení na 3 děti nám zůstalo. Stejně jako ty, řešila Terka později, jestli to fyzicky zvládne, 3. těhotenství, 3 dítě. Takže jsme se rozhodli, že raději rychle, dokud máme ještě sílu :-) Takže 3 dítě se narodilo, když těm předchozím bylo 4 a 1,5. Celkem mazec, ale spousta radosti k tomu.
    A kdykoli je řeč o počtu dětí a všem, co s tím souvisí, tak se mi vždy vybaví 3 poznámky mých známých.
    1) Kamarádka si v průběhu 2. těhotenství trochu vyčítala, že to druhé dítě bude ochuzené oproti prvnímu, že se mu nebude moci věnovat na 100% jako prvnímu. Později konstatovala, že najednou má pocit, že naopak to první je ochuzené o tu možnost hry se sourozencem, která se tomu druhému dostávala od začátku.
    2) Když byla řeč o finanční náročnosti mít 3 děti, tak kamarádka konstatovala, že je pravda, že většina prostředků padne na jejich 3 děti, ale že to vnímá tak, že si sama takto buduje svoje vlastní 3 pilíře důchodové reformy, které se o ní ve stáří budou snad starat.
    3) A jeden Rus, který měl 6 dětí vysvětloval známému, který měl jenom jedno, že "mít jedno dítě to je pro tebe prostě fetiš, můžeš se kvůli němu bláznit. Když máš 6 dětí, tak zjistíš, že děti tě vůbec nepotřebují." :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jakube, díky za vklad do disuze. Moudré a dost vtipné poznámky! Ad 1 - to je super pohled, který mě nikdy nenapadl a vlastně je při pohledu na sourozence úplně logický! Ad 2 - i to je možná cesta, ale já raději budu spoléhat na svoje vlastní úspory. Snad mi to nezhatí měnová reforma. Ad 3 - jsem dost flegmatický rodič, takže jsem k tomuhle poznání dospěla už u prvního. Ale vážně, kdyby to šlo jako po másle, taky bychom za druhé dítě byli rádi. Ono to ale tak úplně lehce nejde a proto přichází na řadu rozum a důvody, jestli a jak dlouho to zkoušet a kdy si říct, že jedno je vlastně radost, která nám musí stačit. Mějte se všichni hezky!

      Smazat
  18. Mám syna v podstatě stejně starého jako Erwín. Dosud jsem tuhle otázku neřešila, jednoduše proto, že jsem byla k smrti nevyspalá a unavená. (O porod nejde, mohla bych rodit obden.) Manžel by další dítě rád. Já se spíš kloním k tomu, že budeme mít jedináčka. Chci se vrátit do práce, zase se realizovat, a ne si horko těžko urvat dvě hodiny týdně na cvičení. Nejsem mateřský typ, svoje dítě miluju, ale mám pocit, že nejsem nastavená na to mít jich hejno.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Erwín spí jak hodinky a proto už to zvažujem, jinak by mě to ani nenapadlo! :) Myslím si, že je důležité zhodnotit svoje síly, sny a přání a přizpůsobit tomu i počet dětí. Nešťastný rodič moc šťastné děti nevychová.... A díky za tipy na leporela!

      Smazat
    2. za málo, mám radost, že zaujaly! :-)

      Smazat
  19. osobne bych se drzela toho, co tebe cini spokojenou, protoze pak bude spokojeny Erwin jako jedinacek nebo v druhem pripade se sourozencem. proste nedat na to, co ocekava od tebe okoli nebo ty jsi sama mela nekdy v predstavach:)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Teď jen odhalit ten správný vnitřní hlas, když se každou chvíli mění. Už jen to sem vypsat mi ale pomohlo.

      Smazat
    2. On se mění i za těhotenství :) jen už to nejde vrátit a nejspíš je to tak dobře ;) každopádně i jedináček může být určitě spokojený.

      Smazat
  20. Až na krátkou chvilku po Lolinčiném porodu jsme vždycky měli jasno, že děti budou minimálně dvě. Lola byla plánovaná, druhé těhotenství je taky plánované, všechno vychází, jak jsme si to přáli. Sama mám totiž ségru, se kterou máme mezi sebou malý věkový rozdíl, a neumím si představit život bez ní. Lola je navíc hodně samostatná. Přesto mám někdy strach, aby Lola příchodem miminka netrpěla. Věřím ale, že všechny moje obavy po porodu zmizí. Protože si nemyslím, že by tohohle rozhodnutí šlo reálně někdy litovat, ať už vzniklo jakkoli. Vím, že budou chvilky, které nebudou jednoduché... Ale ty jsou i s jedním dítětem. I bez dětí.

    Na druhou stranu si nemyslím, že být jedináček musí být nutně špatný. Pokud s tím budou spokojení rodiče, věřím, že bude spokojené i dítě. Na rozmazlené jedináčky taky nevěřím.

    Z praxe teď můžu říct, že druhé těhotenství (a to mi bude letos teprve 30) už je hodně na těle cítit... A dost brzy. Asi je to i tím, že se člověk zároveň stará o to první dítě, možná taky tím, že mám relativně brzo od prvního porodu... Každopádně už se cítím trochu opotřebovaná a to, co u Loly přicházelo v posledním trimestru, přichází teď v druhém - bolesti zad, svalů, únava, špatné spaní... Ale vlastně z toho mám stejně ze všeho dobrý pocit. Je to taková trnitá cesta za dítětem :)

    Přeju ti, ať jsi šťastná, ať se nakonec rozhodneš jakkoli!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! Jsem o pár let starší něž ty a druhého těhotenství se taky někdy obávám. Na druhou stranu jsem v daleko lepší kondici, tak by to nemuselo být tak strašné... Myslím, že Lolu vedete tak, že se s druhým miminkem bude chtít pomáhat a tak se s ním sžije. Držím palce, aby ti i nadále všechno vycházelo tak, jak si plánuješ!

      Smazat
  21. Myslím, že je samozřejmě věcí každého, jak se rozhodne. To je důležité. Prostě to může mít každý jinak.
    Nicméně za svoji sestru (o 4,5 roku mladší) jsem nesmírně vděčná, neumím si představit, že bych byla sama (i když v dětství jsme si zdaleka tolik nehráli), ale teď v dospělosti to je prostě nejlepší parťák, kterého mám.
    A trochu z pohledu budoucí partnerky, znám muže jedináčky a jeden z nich byl i můj bývalý přítel a popravdě mezi nimi jsem nenašla jedinou čestnou výjimku, kdy by matka nebyla přehnaně na "chlapečka" vázaná (ať už se k tomu dotyčný hoch stavěl jakkoliv). Zní to možná ošklivě a velmi hnusně, ale tak nějak mám pouze zkušenost, kdy tchýni od chlapce jedináčka bych fakt už nechtěla :) Takže možná z pohledu vztahu matky a dítěte je někdy dobře, když se pozornost tříští alespoň mezi dvě děti :) Jana

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zajímavý pohled! Snad jako tchýmě jednou obstojím, ať už bude Erwín jedináček nebo ne. :)

      Smazat
  22. Bude ti pořád za zadkem až do dospělost... děsná představa...děti baví mít sourozence, s bráchou nebo ségrou si užije stopro víc, nebo minimálně jinak, než jen s rodičema a s legem.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To je taky Typoškův argument. :) Erwín se naštěstí zabaví i sám. Ve školce ale vidím, že ho společnost dalších dětí baví a to je i hlavní argument, který asi převáží...

      Smazat
  23. Odborná a univerzální rada na tohle téma neexistuje. Já jsem si vždycky myslela, že děti budu mít minimálně dvě. Ale když se mi narodil Mládě, rostl a z miminka, které jen leželo se stal náš parťák se kterým jsme byli sehraní, začala jsem řešit podobné otázky, které zmiňuješ ve svém článku. Chvilku jsem byla i ve stadiu, kdy jsem si říkala, že by vlastně nebylo vůbec špatné mít jedno Mládě a být takhle v klídku pořád. Ale Mládě začal chtít(a přiznám, že kdyby nechtěl, možná ještě pořád ještě váhám) a mluvil o svém budoucím sourozenci...donutila jsem se o tom znovu uvažovat a postupně jsem dospěla do stadia, že ano. Dvě děti budou fajn, zvládli jsme jedno, zvládneme dvě. Jsem vděčná mému muži, který mi nechal dost času a prostoru, abych do téhle fáze sama od sebe dospěla a i když chtěl mít další děti už dávno.
    A taky jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím co bych dělala, kdyby mi rodiče nedopřáli mojí o pět let mladší sestru. Protože v životě bylo spousty chvil, kdy jsem byla ráda, že patří do mého života a že si můžeme být oporou. A to trvá:-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Janino, napsala jsi to moc hezky. Myslím si, že Erwínek bude časem taky sourozence chtít a že k tomu rozhodnutí časem dospěju i já. Nebo se to prostě stane a budeme se z toho radovat i tak.

      Smazat
  24. Ahoj Radko, musím říct, že jsem si pokládala velice podobné otázky jako ty, když dceři byly právě dva roky jako je tvému chlapečkovi..Přišlo mi to jako vstoupit dobrovolně dvakrát do téže řeky - člověk už tak trochu tuší, co ho čeká... dvouleté dítě opravdu začíná být tak trochu parťákem a taky si myslím ,že bych si s jedním dítětem v pohodě vystačila - měla víc času na ní , na sebe, na manžela ,ale sama jsem ze třech dětí a nedovedla jsem si představit ,že by moje dítě nezažilo ten pocit mít sourozence..at už jednoho nebo víc..Určitě je rodičovství se dvěma dětmi náročnější, přesně , jak píšeš a mnohdy je to i mnohem horší :)) Ale ty plusy pořád převládají a člověk musí myslet trochu dál...Jednou ty děti nebudou děti..budou mít svůj svět, svůj život a ve dvou se jim to určitě bude lépe táhnout!!! Jen jedna věc mě zaskočila, myslela jsem, že věkový rozdíl necelé tři roky bude ideální ,starší dítě máš ve školce, druhé se narodí a můžeš se mu věnovat..tak to bohužel velmi často není..ze staršího se najednou stává maminčin mazlíček, už nechce být ten velkej brácha ,ale bojuje s miminkem o své prvenství..už pro něj není samozřejmost chodit denně do školky, když vidí ,že jsi doma s malým..do toho přijdou školkové nemoci, čemuž se málokdy vyhne mladší dítě..jsou prostě věci, který člověk zažije, až když se druhé dítě narodí.Pro mě osobně bylo období druhého těhotenství největší pohoda plná velkého očekávání, kterou vystřídala tvrdá realita..ale jsem přesvědčena, že pokud na to člověk fyzicky a psychicky má ,tak dvě děti určitě lepší než jedno :)) Mějte se krásně a užívej Erwína dokud je jedináček , má to také svá pozitiva..tu dobu prostě nevrátíš Bára

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Báro, díky! Já mám sice z vlastní zkušenosti a z okolí spíš pocit, že mít sourozence v dětství je důležité a pak už si často k sobě najdeme kamarády našeho ražení. Jinak ale s tebou naprosto souhlasím.

      Smazat
    2. Tak každopádně, je určitě jiné mít bráchu jako máš třeba ty, vidím to take u moji mámy, která ma taky "jen" bratra a samozřejmě,ze ten ti nejlepší kamarádku nenahradi..ale když je třeba,tak tady prostě ten člověk je a už ten pocit je důležitý.. Já mám dvě sestry, což je o něčem jiném a i když v dětství jsme si šly každá svou cestou,tak právě v dospělosti nás hodně věcí spojilo...původní plán mých rodičů byly dvě děti..nejmladší sestra přišla az po revoluci...o sedm a o jedenáct let od me starší sestry..holt plány se občas nevydari ��

      Smazat
  25. jsem na tom asi stejne, a proste nevim.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mě třeba pomohlo si to sepsat. Trochu jsem se bála ten článek publikovat a měla ho připravený skoro měsíc. Nechci se totiž rouhat (přeci jenom už nejsem nejmladší a taky se to nemusí povést) anebo se bát, že si případné druhé dítě tohle jednou přečte a dojde k přesvědčení, že třeba nebylo úplně chtěné. Každopádně, když si definuješ všechny otázky, líp se ti na ně pak bude podpovídat. Moc držím palce! Já zkouším zatím dávat věcem volný průběh a časem se uvidí.

      Smazat
  26. Chtěla jsem vždy dvě děti. Když byly první dceři dva roky, tak jsem si říkala, jak je to skvělé, že už má rozum, jak je nám dobře v třech. Naštěstí byla mladší už na cestě :-) Téměř hned po jejím narození jsem začala toužit po třetím. Ted ho máme a cítím, že více dětem bych už neměla čas se věnovat. Už tak ho nemám. Narození druhého dítka bylo stejně jako narození prvního velká změna, to třetí už tak nějak zaplulo.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. O třetím už vzhledem k věku neuvažuju, ale kdo ví... Mějte se všichni hezky. Mít tři děti je určitě veliká zábava!

      Smazat
  27. Děti mám dvě a nikdy mě nenapadlo mít jedináčka. Asi proto, že skoro žádné neznám a mít sourozence mi vždycky přišlo jako výhoda. Zásadní nám přišlo rozhodnutí, kolik mezi dětmi bude věkový rozdíl. Nakonec jsou od sebe dva roky. Plán byl: to první už nebude mít plíny a samo se nají atd. a zároveň si budou moct brzo spolu hrát. Realita byla zezačátku dost náročná, tak že jsem párkrát zapochybovala, zda jsme ještě neměli počkat až bude starší holčička ve školce nebo dokonce ve škole. Kamarádi nám líčili, jak ty starší sourozenci krásně s miminkem pomáhají. Teď skoro po dvou letech jsem ale spokojená a z dětí jsou opravdu "parťáci".
    O třetím jsme přemýšleli, ale nějak se už na něj necítím: jak po fyzické stránce, tak po ekonomické.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem vždyzky chtěla dvě, ale najednou si prostě nejsem jistá. Správné načasování je určitě důležité, i když se každé dítě s příchodem sourozence popere po svém, takže je to stejně risk. My to s bráchou měli trochu extrémní. Když mi byl rok, byl už v povijanu. Mamka z toho byla ze začátku dost odrovnaná, ale pro nás to byla velká výhoda. Byli jsme vlastně stejně staří a společné dětství jsme si náramně užili.

      Smazat
  28. radko obdivuji te za otevrenost! nektere veci mame podobne, nektere jine, ale ty otazniky stejne. mam o dva roky mladsiho brachu, urcite jsem rada, ze ho mam, ale asi mame podobny vztah jako ty s tim tvym - mnohem bliz si jsem s nekterymi prateli a s tim mym si nekdy solidne lezem na nervy, jsme povahove od narozeni naprosto rozdilni - ja byla pohodar, co v sedm usne, bracha nespal jinak nez mamce na hrudniku x let.. a i ted mame uplne jiny temperament, potreby i reakce. v hlave mam nastaveni na dve deti, po porodu jsem si pohravala s myslenkou na tri, ale letos mi bude 36 a dvojka zatim nic, takze to uz vubec nehrotim.. muj muz je benjaminek ze ctyr sourozencu, a velmi si silu rodiny uvedomil prave ve chvili, kdy mel jeho tata zdravotni potize, kterym nasledne podlehl. takze i ted se snadneji deli pece o samotnou maminku, vcetne prispevku do jejiho ted dost napnuteho rozpoctu.. vim, ze by nasemu juniorovi spolecnost prospela, jednu dobu se hodne ptal.. ted mu budou ctyri, do skolky chodi na dva dny, ja mam svou firmu, ktera tak nejak citim, ze ted potrebuje mou energii.. cas leti.. zaroven bohuzel necitim uplne podporu z muzovy strany, kterou naopak u typosky aspon takhle online velmi vidim, stejne jako od vasich obou rodicu.. budu ti drzet pesti, aby vse dopadlo, tak jak ma, at uz je to jakkoli, zivot umi pekne prekvapit, at si planujem, co chcem ,) dekuju za zamysleni, asi bych se tomu taky mela trochu vic venovat.. pa Sim.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Sim, díky. Jak už jsem psala někomu jinému, trochu jsem s článkem váhala, ale nakonec mi vlastně moc pomohlo si utřídit myšlenky. Jsem o rok starší než ty, takže už taky nemám moc času na velké rozmýšlení a nechávání všeho na osudu. Je to prostě buď teď (nebo relativně brzy) nebo nikdy. A Typoška je opravdu velikou oporou. Vím, že ať to dopadne jakkoliv, zvládneme to. Taky ti při rozhodování přeju štěstí a doufám, že budeš šťastná tak i tak!!!

      Smazat
  29. Já bych rozhodně chtěla dvě děti... Já mám sestru a jsem za to nesmírně ráda.. Můj manžel je jedináček a je vidět, že některým věcem prostě nerozumí..nebyl zvyklý se o něco dělit nebo se starat o sourozence.. je to prostě znát.. Mám známého, který je z pěti dětí a masakr, ačkoliv je to kluk, tak ví, že se musí postarat a dost věcí umí ;)

    Sororessa
    A.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To je určitě dobrej důvod, i když to tak vůbec nemusí dopadnout. Člověka v životě ovlivňuj tolik faktorů, že jedináček může být nakonec schopnější a empatičtější než dítě se sourozenci. Ale obecně taky věřím tomu, že v dětství je dobrý kolem sebe mít i jiné děti a nebýt jenom "oprašován" rodiči. Přeju, aby ti ty dvě děti vyšly!

      Smazat
  30. Ahoj Rado. Ja chtela vzdycky dve deti uz jen z toho duvodu, ze jsem sama mela o necele dva roky mladsiho brachu a nedovedu si predstavit, ze bych byla sama. Vsechno jsme sdileli, kuli jsme pikle proti nasim, zkratka se nikdy nenudili. Zaroven si myslim, ze kdyz jsou deti dve a vice, uci se prirozene spolupraci, delit se o veci, vyjednavani a dalsich spoustu veci potrebnych do zivota. A jak uz tu nekolik lidi psalo, az jednou budou nasi rodice stari, budeme na to vsechno dva. Nasi mali kluci jsou od sebe jen o rok a pul, a to hlavne kvuli veku tatinka:) a verim, ze to budou strasni partaci. Navic je to tzv." z jedne vody nacisto", takze pak zase nemusim resit odchod ze znovu rozjete prace apod. A kdyz uz uvazujes, zda jedno ci dve, tak je videt, ze tu variantu dvou uz vlastne castecne pripoustis :)), takze ja bych do toho sla i presto, ze to bude ze zacatku zahul, stres a nervy. Ale ty deti nam to casem prece vsechno stonasobne vrati !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky věřím, že nám to děti dočasně vrátí a v dětství je fajn mít parťáka. Zároveň si ale nedělám - jako většina lidí tady - iluze, že spolu budou kamarádi na život a na smrt. Prostě vidím okolo sebe příliš mnoho sourozenců, kteří se na péči o stárnoucí rodiče vůbec nedohodnou nebo ji neřeší a naopak se navzájem akorát hádají o peníze a obecně si moc nerozumí. Stejně je ale dobrý to risknout a doufat, že mě se zrovna tohle nestane! :)

      Smazat
  31. Mám dvě děti, jsou od sebe 12 let. Je to u nás asi taková tradice, všichni máme tyhle skoky. Proto je v naší velké rodině vždycky někdo z děti už dospělý a někdo mimino. Moje děti jsou kluk a holka a milují se. Dva jedináčci. Dnes 24 a 12 let. Doporučuji maximálně!

    OdpovědětSmazat
  32. Já jsem určitě pro sourozence. Jedináčci jsou podle mě o spoustu věcí ochuzeni. Nejen co se týče odpovědnosti v dospělém věku, ale i o ty hezké zážitky v dětství. Nemají například na koho se vymlouvat ve škole, že přišli pozdě :) Mám staršího bráchu a vím, že u něho můžu najít oporu, když se něco přihodí. Zároveň, z pohledu budoucího rodiče, chápu ty zdravotní a ekonomické otázky. Každopádně bych řekla, že by se nemělo nic plánovat. Pokud se to má stát, tak se to stane :)

    OdpovědětSmazat
  33. Mluvíš mi z duše...Vystihla jsi to naprosto přesně. Momentálně jsem v situaci, kdy se smiřuju s variantou, že podruhé už to prostě nedám...Ale také si kladu otázku, jestli mi to jednou nebude líto. Moc času na rozmýšlení už také nemám.

    OdpovědětSmazat
  34. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  35. Hezký den Radko. Jak jste se nakonec rozhodla? Ptám se, protože mám stejné dilema. Mám 37 let, mám tříletého syna a zvažuji druhé děťátko. Iva M.

    OdpovědětSmazat