pondělí 2. prosince 2013

Jak na problémy s dětmi

Pod čtvrtečním postem Výchova nevýchovou s videem Tři typy rodičů a proč nám děti vzdorují se strhla bouřlivá diskuse. Bylo na ní znát, jak je názor na výchovu a výchova samotná ovlivněná kromě povahy dětí i povahou rodičů a jejich zkušeností z dětských let. Já jsem kliďas, flegmatik a volnomyšlenkář. Většinu situací, které lidi kolem mě popisují jako zlobení, tak vůbec nevnímám. Na druhou stranu věřím, že úkolem rodiče je dítěti kromě radosti ze života ukázat i mantinely a k určitým věcem ho vést víc než jen vlastním příkladem. Ve videu Katka Králová popisovala tři tipy rodičů - policajt, který neustále kontroluje a zastrašuje, učitel, který opakuje a poučuje a partner, který vytváří dětem k učení bezpečný prostor, učí se spolu s ními a snaží se na všem domluvit. V ideálním světě by to mohlo krásně fungovat, ale v reálu vám možná tahle metoda přijde jako utopie. Katka Králová ale tvrdí, že to jde a její zkušenostmi s dětmi – včetně těch z různými poruchami – to dokazují.

V dalším videu s názvem Jak vyřešit 5 největších problémů s dětmi popisuje úskalí "policejní a učitelské výchovy" a na několika příkladech, které rodiče obvykle vnímají jako problémové, ukazuje, jak je lze vyřešit nevýchovou. Hned první pravidlo, podle něhož máme vlastní reakci posuzovat podle toho, "jestli bych to takhle řekla svojí kamarádce," mi konvenuje. Prospěla by i kdejakému dospělému vztahu. Často jsem svědkem toho, jak moji známí během hovoru se svými partnery mění tón a říkají věci trochu víc v afektu a bez respektu. Vědomě se tomu snažím vyvarovat s Typoškou a teď i s Erwínem. Myslím si, že většina věcí se dá sdělit vlídně. Doufám, že se na video podíváte a dáte mi vědět, co si o něm myslíte. Jsem zvědavá obzvláště na zkušenosti matek matadorek. Sama jsem ve výchovné cestě teprve na začátku a pro inspiraci si ráda poslechnu každou radu a zkušenost. 

13 komentářů:

  1. Videa jsem si pustila a musim rict, ze je to pekna teorie, kez by to takto fungovalo :-) K dceri se vetsinu casu snazim chovat jako partner, ale i presto si kolikrat dela co chce a ja jsem ji ukradena. Takze se spis v posledni dobe snazim byt ostrejsi a hle najednou uz nejake veci chape a kdyz ji reknu, at si posbira hracky tak vazne jde a udela to, kdyz jede auto tak se zastavi ( to po tom, co jsem ji uz musela placnout, kdy malem vbehla pod kola). Navic pani jde od extremu k extremu, jen dava ty spatne priklady, ale naopak, jak ma clovek ucinne jednat a mluvit s ditetem, aby poslouchalo, to uz mi chybi...takze bych spis uvitala video typu, jak se spravne jako partner chovat, aby me dite bralo vazne ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkuste si projít víc jejích videí... líbilo se mi třeba to s 5 slovesy. Snaží se občas dávat i konkrétní příklady. Ale zatím mám dojem, že se zatím snaží spíš lidi přesvědčit, aby změnili postoj k dětem. Ukázat, že má zkušenosti i s tím, že to jde i jinak.
      Problém je, že většina metod (a já mám hodně ráda Respektovat a být respektován) nakonec ztroskotá na zvycích, ale hlavně emocích a na našich vlastních problémech, se kterými nás děti konfrontují (fakt jak ta zrcadla) a kde ztrácíme hlavu. A další problém je, že vysvětlovat jo, dělám to hodně, ale v časovém stresu (a že takové nastávají pravidelně, když musíme být včas ve školce, ve škole, na kroužku (tam to tak "nežeru"), nebo na autobuse či vlaku a dítě nespolupracuje....

      Vymazat
    2. Zit je umeni mi vyfoukla vitr z plachet. Jak uz jsem psala v diskusi u predesleho clanku, je fajn mit v hlave nejaky ideal vychovy, ke kteremu smerujeme a zaroven se nedrasat, kdyz nas praxe a dite primeje z te cesty trosicku sejit... My, dite i nas vztah se neustale vyviji a s tim i nase metody. Myslim si, ze i placnuti - v situaci, kterou jsi popsala - jde udelat s respektem.

      Vymazat
    3. Myslim si, ze je dobre si poslechnout, jakymi pravidly se ve vychove ridi jini a zamyslet se nad vlastnimi vzorci chovani a duvodech, ktere nas k nim vedou. Obcas nase obavy a emoce prenasime na "nevinne dite" a muzeme tim napachat i mnoho skody.

      Vymazat
  2. Dneska se už dávno zapomnělo, jak to vypadá zas tak moc o věcech nepřemýšlet a prostě žít a řídit se instinktem a hlavně si naplno užívat. Proto i ta výchova začala být tak komplikovaná.
    Já bych asi nikdy ani neuměla být vyloženě "přísná" a rozkazovat nesmysly, které vlastně ani sama nechápu, proč by tak měly být. A ani to nechci. Chci si to všechno hlavně užívat a hrát si a vážit si toho, že s Lolou můžu být zase na chvíli taky dítě.

    Dneska večer se chystám na přednášku Katky Králové v Karlíně. Ze zvědavosti a protože když jsem ji díky Tobě objevila, zahřálo mě na duši, že se v době, kdy každá příručka a rada nabádá matky dělat z dětí cvičený opice, někdo zabývá "normální" přirozenou výchovou. I když si stejně myslím, že když se budu ve výchově řídit jen svým přirozeným instinktem, tak prostě nevidím důvod, proč by to nemělo "fungovat". I to kategorizování "fungovat/nefungovat" mi tak nějak vadí. Výchova fakt nedá nějak radikálně kategorizovat, nebo mít zaručenej návod na to, jak se to dělá. Každý dítě je jiný a každá situace je jiná. A každá matka hluboko v duši přeci sama ví, co je pro její dítě nejlepší...

    Nicméně já jsem stejně celkem imunní vůči všem možným zaručeným radám, knihám a návodům na děti. Takže to mi celou otázku rozhodování o způsobu výchovy dost usnadňuje :) Ale Nevýchova je pro mě taková logická a přirozená. Takže díky za tyhle články, Radko! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem moc ráda, že jsem tě inspirovala! Jak jsi psala, výchova podle mě prostě musí souznít s tvým nitrem, přesvědčením a instinkty. Já nejsem povahou ani pedant ani policajt, takže i kdyby všechny příručky tvrdily, že musím dítě pérovat, stejně bych to dělat nemohla. Principy nevýchovy mě oslovily. A platí to i naopak. U někoho výchova nevýchovou může vzbuzovat dojem, že dítě takhle nevychová správně nebo ho dokonce popuzovat. Obecně by ale určitě měla platit mezi dětmi a dospělými slušnost a respekt. A jsou věci, které bychom jim prostě říkat neměli. Každý máme tu hranici nastavenou jinak a občas ve vzteku řekneme věci, které nechceme nebo tak nemyslíme. Je dobré o tom pak s dítětem mluvit a vysvětlit mu, proč tě tak naštvalo. Občasný výlev emocí či vzteku podle mě žádnému vztahu neublíží a asi je i správné, aby to děti zažily. Rodiče jsou prostě taky jenom lidi. Ale když děti dlouhodobě shazujeme a děláme z nich blbce, tak pak nemůžeme čekat, že s nimi někdy budeme mít plnohodnotný vztah.

      Vymazat
  3. Mrzí mě, že slečna Králová nedala příklad, co bych tedy měla říct svému dítěti, když v přítomnosti tchýně nebude jíst oběd, který jsem celé dopoledne vařila, protože předtím snědlo dvě sušenky. Opravdu na to nemůžu přijít. Kdyby na místě dítěte byla kamarádka, asi bych pokrčila rameny a řekla jí, ať ten oběd tedy nejí, když nemá hlad. A pro sebe bych si pomyslela, proč před obědem jedla sušenky, když věděla, že půjde na návštěvu ke mně. Jenže to by znamenalo, že dítěti nedám nutričně vyváženou stravu. Pro jednou se svět nezboří, ale co když se začne tláskat sušenkama před obědem pravidelně? Přece jen mám za něj zodpovědnost - i s tou největší vůlí brát ho jako partnera.
    Anebo jde o to, že když těm sušenkám nebudu věnovat pozornost jednou, víckrát se to nestane?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teorie je hezká věc, ale až praxe stejně vždycky ukáže, jak to bude skutečně fungovat:)
      Přednáška pro mě byla zajímavá, i když jsem se asi nedozvěděla nic nového, vlila do mě jakousi energii. Klidně mohla být dělší a mohlo se víc povídat. Ale pro začátek dobrý.

      Myslím, že na tuhle otázku paní Králová tak trochu odpověděla příběhem o jakési studii/pokusu, kdy měli děti možnost každý den si při rautu vybrat, co budou jíst. Ze začátku se ládovali sušenkami, čokoládou... A po měsíci by se jejich jídelníček dal srovnat s jídelníčkem vrcholového sportovce.
      Předpokládám, že kdyby se dítě mělo tendenci ládovat každý den místo oběda sušenkami, tělo by si brzo řeklo "dost".
      Osobně se mi příčí nutit děti nebo kohokoli do jídla. Sama jsem dost vybíravá a jen tak něco nepozřu. Takže si myslím, že i dítěti se dá oběd udělat tak, aby mu chutnal a dal mu přednost před sušenkami. Ale dítě mám zatím malé a tohle je moje teorie. Snad mě později praxe moc nezaskočí :)

      Vymazat
    2. Jenže co bys, Vanilko, jiného - kromě pokrčení ramen - dítěti řekla. Když ho zjebneš, oběd stejně nesní a ještě bude scéna před tchýní. Vsadím se, že by v tu chvíli ostentativně ztropilo asi tak 10X větší povyk, než kdybyste byly doma samy. Já bych si spíš dávála pozor na prevenci. Sušenky můžou být přeci mimo dosah dítěte. A v případě, že se k té sušence nějak dostal, oběd bude k večeři. :)

      Vymazat
    3. Ale jak píše Madame C., taky zatím tyhle situace taky řeším jenom teoreticky... :D

      Vymazat
    4. Naprosto s tím souhlasím, stejně jako s tím, co jsi napsala k mému komentu výše... Mno, však uvidíme. Že nikdy nebudu pedant, vím už teď. Zbytek ukáže čas.

      Ale jak píšeš se sušenkama, to je v podstatě přesně to, co mě k situaci napadá - pakliže sušenky byly volně dostupné, tak co jsem mohla čekat, ne? :-D A přesně tak - oběd bude k večeři :)
      Já bych vlastně nejradši nic nijak radikálně neřešila...

      Můj vnitřní pocit (stále čím dál víc) je, že ona ta mimina mnohem líp vědí, co mají jak dělat, než si myslíme my. Protoža ona mají ty instiknty, to přirozeno. My už jsme ovlivnění dobou, společností... A tak dále.

      Vymazat
    5. Cítím to taky tak. :)

      A ještě k té reakci pro Vanilku, když to teď po sobě čtu, zní to nějak negativněji, než jsem zamýšlela. Prostě jsem chtěla říct, že v týhle situaci není vítěze. Ať uděláš cokoliv, dítě prostě ten oběd nesní a je zbytečný v tý chvíli doma dělat prudu. Asi bych zkusila, aby s náma aspoň během oběda Erwín seděl u stolu. Společné jídlo s návštěvou není jen o přísunu živin, ale i společenská událost.

      Vymazat
    6. Mně to nevyznělo nijak zvlášť negativně. V podstatě s tebou souhlasím. Ale u Motýlovy mladší dcery podobné situace řešíme docela často. A musím říct, že je to docela náročné. Už to dospělo dokonce tak daleko, že odmítám vařit, když jsou jeho holky u nás, protože mě opravdu štve, když si s něčím dám velkou práci a ony se nad tím potom "ofrňují". Navíc té mladší se člověk nezavděčí absolutně ničím - ani jejím oblíbeným jídlem. Když ji k jídlu nenutíme, budeme celé odpoledne poslouchat její kňourání, že má hlad. Já osobně bych jí v tu chvíli znovu naservírovala ten oběd, co nesnědla, ale Motýl je v tomto poněkud nedůsledný, neboť je to rozvedený tatínek a nechce dělat dusno... A tak si to dusno většinou raději odbydeme hned u stolu a trochu ji do jídla nutíme různými argumenty, které se dají přiřadit do skupiny "rodič - učitel".

      Vymazat