pondělí 16. prosince 2013

Přátelství navzdory Hitlerovi

Juditu Matyášovou znám už několik let. Kdysi jsme spolu pracovaly, pak ale odešla, aby se mohla naplno věnovat mapování života France Kafky, z kterého vznikla zajímavá kniha Na cestách s Franzem Kafkou. Posledních několik let zpovzdálí s obdivem pozoruju, jak se vrhla do dalšího projektu. S houževnatostí sobě vlastní dohledávala osudy dětí, které strávily část druhé světové války ve Skandinávii. Donedávna se o nich skoro nic nevědělo a ani oni samy nezůstaly většinou v kontaktu. Díky Juditě se mohly po letech dozvědět, kam je osud zavál a dokonce se i setkat. V říjnu Juditě vyšel soubor příběhů, který nese název Přátelství navzdory Hitlerovi. Od knížky jsem se vůbec nemohla odtrhnout. Příběhy Dity, Nemky, Kuličky, Judy a dalších jsou nejen dojemné, ale i inspirativní. S Juditou jsem si povídala o tom, jak kniha vznikla.

Jak vůbec tvoje pátrání po českých dětech, které strávily většinu války ve Skandinávii, začalo?
Přes deset let se zajímám o příběhy Čechů, kteří žijí v zahraničí. Mnoho z nich emigrovalo nebo odešlo v předválečné a válečné době. A samozřejmě je mezi nimi i mnoho židovských příběhů. V roce 2009 slavil projekt Zmizelí sousedé desetileté výročí. Projekt mám moc ráda, protože vyzývá mladé lidé k aktivnímu pátrání po „zmizelých židovských sousedech.“  Pro čtenáře Lidových novin jsem se při této příležitosti rozhodla představit kolekci několika příběhů. Jeden z nich byl příběh Helenky, která pocházela z Jihlavy. V roce 1942 se před odchodem do transportu nechala vyfotografovat, ale pro snímek si už nikdy nepřišla. V roce 2007 nebo 2008 třídil fotograf, který ji tenkrát fotil, archiv a zkusil se jí dopátrat. Dal výzvu do místních novin, ale nikdo se mu neozval. O několik měsíců později si tento příběh vybrali studenti do svého projektu. Její spolužačka ji poznala a po otištění tohoto příběhu se ozvala Zuzana, Helenčina sestřenice. To byla jedna z prvních náhod, které se větvily v další.

A tady se dostáváme k příběhu, o kterém se někdy píše jako o Sofiině volbě po česku.
Ano, přesně tak. Od Zuzany jsem se dozvěděla, že její maminka stála před rozhodnutím poslat ji, jako nejstarší ze tří dětí, do školy pro sionistickou mládež do Prahy, aby pak mohla odjet do Palestiny. A to je volba, před kterou by asi nikdo z nás nechtěl stát, i s vědomím toho, že pro své dítě dělám to nejlepší.

A jak se rozhodla? Odjela Zuzana do Prahy?
Ano, ale vzhledem k situaci v Čechách tu nemohla škola pokračovat. Organizátoři hledali nějaké jiné místo, kde by se děti mohli naučit před odjezdem do Palestiny zemědělství. Zjistili, že v Dánsku existuje Liga pro mír a svobodu a ta si vzhledem ke své početné základně, která se skládala hlavně ze statkářů, vzala naše děti na omezenou dobu k sobě.

Kolik dětí to bylo a kolik z nich se do Palestiny opravdu dostalo?
Bylo jich něco kolem 80, přesný počet se nedá dohledat. V Dánsku byli dva tři roky a pak museli prchnout do Švédska. Přibližně 12 jich tam dorazilo ještě za války. Zbytek dětí nejprve musel v roce 1943 prchnout do Švédska, kde si dívky často našly nějakou práci a hodně chlapců se přihlásilo do armády. Po válce se vrátili většinou do Čech, protože si vůbec neuměli představit, že by nikdo z jejich rodiny nepřežil. V Čechách se ale často necítili dobře, někteří se vrátili do Skandinávie, jiní odešli do Palestiny. Konec války pro ně byla velká radost, ale zároveň velké zklamání. To je klíčový moment, který jsem se v knize snažila zaznamenat. Souvisí s tím i téma hledání domova.

Jaké to v Dánsku bylo?
Pro někoho to bylo dobrodružství, pro jiné trápení. Děti pracovaly na statcích, které byly daleko od sebe. Neznaly jazyk a před příchodem toho o Dánsku moc nevěděly. Tou dobou byla populární dívčí knížka o dánské dívce Bibi, která v některých budila romantická očekávání o životě na venkově, které se samozřejmě nenaplnily. Proto pro ně byla tak důležitá vazba na kamarády.

Odchod do Švédska byl ale moment, kdy se všichni rozprchly. Zůstaly některé z dětí v kontaktu?
Některé kontakty přetrvaly. Asi pět šest dvojic se po válce vzalo. Ostatní se ale vydaly do různých koutů světa a nevěděly o sobě. V devadesátých letech vznikla v Dánsku iniciativa všechny děti, které byly za války na dánském venkově, propojit. Dohromady jich bylo téměř 700 z celé střední Evropy. Některé z nich se sešly, ale celkové setkání se nakonec nepodařilo uskutečnit. I tak ale byla tato snaha velmi obdivuhodná.

Jak jsi po dětech pátrala ty?
Rozhovor se Zuzanou ve mně vzbudil zvědavost. Obesílala jsem různé instituce, ale ukázalo se, že se o těchto dětech vůbec neví. Věřila jsem, že si v dánském regionu, kde se nikdo moc nestěhuje, někdo musí děti, které tam strávily čtyři roky, pamatovat. Tak jsem se tam vydala. V pátrání mi pomáhal dánský novinář, který o mém pátrání napsal. Později jsem jela pátrat do Švédska a pak následovala velká cesta do Izraele, kde se uskutečnilo i setkání dětí, první se konalovloni na jaře v Jad Vašem, kde se potkali kamarádi, kteří od sebe bydlí jen pár kilometrů a nevědí o tom. Pak jsem zorganizovala další setkání, kam přijeli pamětníci a jejich rodiny z celého světa. Nakonec se jich tam setkalo 45.

V které chvíli jsi si řekla, že by z toho byla knížka.
To jsem věděla hned od začátku. Existuje mnoho válečných příběhů o jednotlivcích, o dvojicích, o rodinách, ale málokdo píše o puberťácích. Jsem moc ráda, že mi ti lidé svěřili svůj příběh. Na setkání v Izraeli se mi stala hrozně dojemná věc. Symbolem dětí je takový malý zvoneček, který mi na setkání darovali a řekli, že jsem teď jednou z nich. To byl moc silný moment.

Knížka byla nedávno publikována.
Ano, vyšla 24. října, kdy bylo výročí odjezdu dětí do Dánska. Teď chystáme film čtyř příběhů – jeden je z Čech, jeden z Izraele, jeden ze Skandinávie a jeden z Ameriky. Chtěli jsme zachytit pamětníky v aktivní roli, ne jen jak sedí na gauči a o svých zážitcích nám povídají. Natáčení je citově i finančně náročné. Jsem ráda, že jsem si ke spolupráci vybrala režisérku Natashu Dudinski, která žije několik let v Izraeli a má k tématu osobní vztah. Nyní jednáme s Fondem kinematografie. Doufám, že vše dobře dopadne a film bude mít premiéru příští rok - opět 24. října na nádraží, z kterého děti do Dánska odjížděly. Je to smělý plán, ale bez troufalých myšlenek by nemohl člověk nic dělat.

Co dalšího ti pátrání přineslo?
Vidím velký posun v rodinách pamětníků, kteří se mnohdy vydali přes půl světa do Čech, aby viděli, místa, kde jejich rodiče vyrůstali. Nedávno jsem se také vrátila z Ameriky, kde jsem přednášela na Chapmanově univerzitě. Zjistila jsem, že pouze v pěti amerických státech je povinná výuka o druhé světové válce. Ráda bych nyní pomohla se zprostředkováním kontaktů a informací. Přijetí na univerzitě, z kterého jsem měla trochu strach, bylo vřelé. Přednášek se zúčastnili nejen profesoři a studenti, ale i někteří přeživší. Velkým komplimentem bylo vyznání jednoho z nich, který mi řekl, že přežil Osvětim a viděl padat newyorské věže, ale ještě nikdy neviděl nikoho, kdo se takhle zapálil do své práce. To byla velká pocta a doufám, že tím, co dělám můžu motivovat ostatní, nejen v zahraničí, ale samozřejmě hlavně u nás doma.  Myslím, že je moc důležité zajímat se o příběhy pamětníků a nahrávat. Však mnohdy neznáme ani příběhy ve vlastní rodině a to je škoda. Brzy už nebude nikdo, kdo by nám je vyprávěl.

Z knížky jsem nadšená a chvílemi se od ní ani nemůžu odtrhnout. Nedávno jsem byla i na tvé přednášce v Městské knihovně. Můžou tě zájemci zase brzy někde vidět?
Určitě, 28. ledna v 19 hodin budu mít povídání o knížce a diskusi s Jáchymem Topolem, v Knihovně Václava Havla. Budeme si povídat o tom, jak tahle práce může být zajímavá, náročná, dojemná i bolavá. Na únor chystám několik akcí v Brně. Samozřejmě pokud má někdo zájem ráda přijedu a povyprávím.
---
Knížku můžete do středy 18. 12. 2013 vyhrát v giveaway na mém blogu, nebo si ji nyní s dvacetipětiprocentní slevou koupit na webu kniha.cz. Více o Juditě se dozvíte na její webové stránce.

12 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Nemáš zač. Knížka se moc dobře čte, i když mám občas na krajíčku...

      Smazat
  2. Z našeho městečka se takhle zachránily dvě děti. Jejich prozíraví rodiče bohužel zahynuli.

    OdpovědětSmazat
  3. Vlachovo Březí. Jedná se o sourozence Ledererovy. Myslím, že pán již zemřel. Viděla jsem ho před několika lety, byl už dost chatrný. Příběh je zde: http://fk.mysteria.cz/zajimavosti/zidovska_rodina_z_vb.htm nebo zde: http://baila.net/kniha/100628548/z-dejin-zidu-ve-vlachove-brezi-arnost-lederer. Moje dcera se před lety na gymnáziu účastnila EUSTORY na válečné téma, a tak jsme po osudech nejen těchto Źidů tak trochu pátrali (text je zde: http://www.cupress.cuni.cz/ink2_ext/index.jsp?include=podrobnosti&id=192427).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To by bylo něco, kdybys pro Juditu ulovila další příběh!

      Smazat
    2. Řekla bych, že už ho má :-)

      Smazat
    3. tak to mám pro vás dámy překvapení, z té rodiny se zachránily tři děti, dvě jsou ještě naživu, ten pán je v Praze, jeho sestřenice Věra v Izraeli a sestra už zemřela, každopádně jejich příběh je v knížce popsán. Paní Věra mi zrovna včera psala krásný dopis

      Smazat
    4. To je paráda! Jestli paní Věra je sestřenice z Vodňan, je moje radost ještě větší. Ve Vodňanech stojí pomník padlým za války včetně židovských obětí (zřejmě sosialistická rarita) a mně běhá mráz po zádech z těch stejných jmen, kdykoli jdu kolem.

      Smazat
    5. Pokud vím, tak je z Volyně. Věra Ledererová. Tady jsem o ní psala, byla to taková seznamka na dálku:) http://www.lidovky.cz/detektivni-pribehy-judity-matyasove-dsv-/nazory.aspx?c=A120629_143122_ln_nazory_glu

      Smazat
    6. Jste úžasná kuplířka! Báječný příběh, na takový happy end by se nezmohl ani celý Halivůd :-D

      Smazat
    7. Zase jsem musela utírat slzu z oka...

      Smazat