čtvrtek 28. listopadu 2013

Výchova nevýchovou

Rodičovství je někdy pěkná fuška. Jedním z nejtěžích aspektů je hledání rovnováhy mezi svobodným rozvojem dítěte a obavou, aby nám dítko takříkajíc nepřerostlo přes hlavu. O výchově jsem tu už párkrát psala. Úspěch měly články Nejšťastnější miminko v okolí a Pravidla jednoduchého rodičovství. Zaujala mě i knížka Bringing Up Bébé, o které jsem kdysi psala v Matkou po francouzsku. Zatím se mě ale výchova týkala jenom teoreticky. Ležící miminko toho kromě lásky a pozornosti moc nepotřebuje. S rostoucí Erwínovou mobilitou a všetečností už ale občas musím zasáhnout. A s tím přichází mnoho otázek.

Jak mu mám vysvětlit, že s nůžkama, které si tak hrdě ukořistil, si hrát prostě nemůže? Ne, ne, ne bere jako veselou hru. Chápe v necelém roce moje trpělivé vysvětlování? V jaké chvíli už lze zvýšit hlas? A není ve starším věku na místě i občasné plácnutí, kterého bych se chtěla vyvarovat?  Možná jste nedávno zaregistrovali článek na OnaDnes Jak to vypadá, když se děti nevychovávají. Koncept výchovy nevýchovou mě zaujal a tak jsem se rozhodla pedagožku Katku Královou a team Nevýchovy oslovit. Připravili rychlokurz nevýchovy, který můžete na Kusancovi příštích pár dní sledovat. První video se jmenuje Tři typy rodičů a proč nám děti vzdorují. Dozvíte se z něj, jestli jste jako rodič spíše policajt, učitel nebo partner a jak s dítětem správně komunikovat. Zaujal vás koncept Nevýchovy? A koresponduje vaše představa o ideálním rodiči s tím, jak se cítíte a konáte? 

34 komentářů:

  1. Super, zajímavý projekt, na video určitě kouknu. Jen mě celkem rozesmává, že se na všem můžu s dítětem domluvit. A jak je to s batolem, které zatím nemluví? Dcera se už tedy pomocí slov vyjádří, ale na nějakou diskuzi to zatím není, takže bych řekla, že jsou to rady hlavně pro větší děti. Každopádně každá rada se mi hodí, občas taky tápu, jak se mám zachovat v nějakých vypjatých situacích, a jak se mám kolikrát ovládnout. Někdy totiž pomůže až plácnutí po zadku, když je v amoku, tak domluva vážně nestačí :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatím se dá Erwín od nebezpečných situací a předmětů celkem lehce odlákat. Vysvětlím mu, proč si třeba s těma nůžkama hrát nemůže a nabídnu mu nějakou jinou zábavu. Amoky ještě naštěstí nemá, to je ještě o level výš a sama nevím, jak je jednou budu řešit. Každopádně si taky říkám, že je zajímavé si pro inspiraci vyslechnout každou radu.

      Vymazat
  2. Podle mě batoleti trpělivě vysvětlovat nelze - snažila jsem se, ale měla z toho jen srandu. Můj názor je, že musí poznat, že něco nemá dělat, a z laskavého vysvětlování to nepozná. Koneckonců třeba i zvířata "vychovávají" mírným kousnutím, plácnutím... Nechci používat fyzické tresty, ale plácnutí batolete nepovažuju za fyzický trest, prostě jen za vymezení hranic.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Video jsem viděla a vnímám rozdíl mezi domluvou a vysvětlováním. Vysvětlování je jednosměrná záležitost a dělají jí rodiče učitelé, domluva je o partnerství o vzájemném vnímání svých potřeb. A to jde podle mě dělat i s batolaty :)

      Vymazat
    2. No, na tom, jestli bude shazovat stojací lampu, se fakt domlouvat nehodlám. O tom, jestli si třeba vezme antibiotika, taky nemíním diskutovat (leda tak s gymnazistou, kterému je předepíše ultrapečlivá doktorka a on bude mít pocit, že je to virové a vyležení stačí, nebo tak něco, ale zcela určitě ne s batoletem). Můžu mu dát najevo, že chápu, proč to či ono chce nebo nechce, a taky to dělám ("já vím, že je to hnusnej lék, ale pomůže ti" proti tchyninu "ňamňam to je ale dobrota" - jak už jsem řekla, nepovažuju dítě za blbce). Ale o některých věcech je diskutovat kontraproduktivní, a to říkám i z pozice někdejšího dítěte. V některých věcech jsem ocenila jasné mantinely, a ne se "domlouvat", jestli se mi chce dmeska do školy.

      Vymazat
    3. Já mám pocit, že v tomhle věku na sto procent nefunguje ani domluva ani plácnutí. Batolata prostě pořád dokola zkouší posouvat své (a naše) hranice a koncept, že je pro ně nějaká činnost nebo předmět nebezpečný, ještě nechápou. Snažím se všechny nebezpečné situace předjímat a obývací prostor už jsme pro Erwína celkem vyčistili. Zákaz trénujeme na banalitách, jako jsou noviny na stolku, na které má zákaz šahat. Na ulici se ale asi časem v rámci jeho ověřování si hranic skákáním do silnice nějakému tomu „násilnějšímu“ manévru nevyhnem...

      Vymazat
    4. Jeste k tomu anonymu. O domluvu se taky snazim, ale malemu batoleti, ktere zije ve vlastnim svete se nektere veci proste tezko vysvetluji. Asi si pro Katku Kralovou sepisu nejake dotazy, ktere vykrystalizuji behem diskusi k nevychove. Jsem teprve na zacatku a svoje a Erwinovy hranice a potreby si teprve ohmatavam. Je ale dobry mit v hlave nejaky ideal, ke kteremu smerujeme a zaroven se nedrasat, kdyz nas praxe a dite primeje z te cesty trosicku sejit...

      Vymazat
  3. u nás se mimino plácá po ruce, staršímu taky klidně jednu vyšiju, někdy je to efektivnější než hodinu vysvětlovat, protože ani třileťák ty souvislosti někdy nechápe.. nemám z toho špatný svědomí, protože jsou věci, který se prostě nedělaji a přes to nejde vlak

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak psala Quanti, i zvířata se v krajních případech po svých mláďatech ohánějí...

      Vymazat
  4. V tomhle jsem take trochu "staromodni". Dobre minene "placnuti" je lepsi nez nekolikanasobne vysvetlovani bez efektu. Zvlaste u pidilidicek, kterym sice muzeme jit stokrat prikladem, ale oni to vetsinou moc nepoberou. Zaroven mi to potvrzuje i moje mamka se svoji vice nez 35ti letou praxi v MŠ a desitkami rodicu, kteri ji chodi dekovat. No a kdyz obcas nekde vidim ty "vychovane-nevychovane" deti a musim s nimi sdilet jednu restauraci nebo obchod, mam mnohokrat chut je placnout sama, kdyz rodice delaji, ze se nic nedeje a davaji jim "svobodu a volnost" ....Ostatne si myslim, ze nas nasi rodice taky vetsinou vychovavali " po staru" a jsme presto dokonali:)) A nebo ne??? Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já pro fyzické tresty moc nejsem, ale nějaké dobře míněné plácnutí občas asi není na škodu...

      Vymazat
  5. tak jsem si video taky pustila, a prijde mi to obdobne jako respektovat a byt respektovan - jednat s ditetem jako sobe rovnym. v te knizce je spousta konkretnich tipu, ktere se nam uz osvedcuji a navic mam par kamaradek, ktere tenhle pristup taky praktikuji, maji uz trochu starsi deti a je to hodne inspirativni .) ja jsem, narozdil od vetsiny z me generace, vyrostla s podobnym pristupem - nasi nam vsechno vysvetlovali, zadne manipulace, pohlavky nic, na zadek jsme dostali tak dvakrat (to batoleci pres plinku nepocitam, respektive ani nepamatuju ,)) .. takze se toho snazim taky drzet. nicmene s tou volnejsi, vysvetlovaci vychovou, jsem trochu podcenila stanovovani hranic, jsem se trochu dostala do rozporu s jednim mottem - nez reknes diteti NE, zamysli se, jestli mas pro to NE duvod. pokud nemas, rekni ANO :) .. krome klasiky jako chovani na ulici, nestrkat prsty do zasuvky atd.. Takze ted trochu "zavadime nove poradky". a jak to tak konzultuju s okolim, hodne veci vychazi z toho, ze si neverim, mozna uz mam az moc informaci o tom, jak by vsechno melo vypadat idealne, jak vsechno kriceni atd spatne pusobi na psychiku ditete atd, taky jsem uz "starsi" matka, ktera vsechno tak nejak "vic resi"... kazdopadne souhlasim s tim, ze deti jsou uzasny odraz nas samotnych a ,) takze se snazim zdokonalit, abych byla spravnym prikladem .)) takze video mi zase pripomnelo nektere postupy z knizky, i kdyz trochu jinymi slovy, diky za tip .)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Respektovat a být respektován jsem dostala jako dárek od kamarádky. Je nejvyšší čas si jí přečíst! A napsala jsi to moc hezky. :)

      Vymazat
  6. Dobrý den,
    ráda bych napsala pár zkušeností z naší rodiny. Mám dva syny 5 a skoro 3 roky. Co jsem vypozorovala, je lepší přizpůsobit domácnost dětem než na ně stále jen křičet a zakazovat. Všechny nebezpečné nebo jinak "cenné" předměty šly do horních pater. Je přirozené, že děti objevují a za to jsem byla vždy ráda. Rozhodně to, že něco vykramují a pak to společně uklidíme, mi nevadí tak, jako kdyby jen tiše seděli a třeba koukali na TV. U tak malých dětí ten dialog je takový horší, ale nicméně to nebrání člověku snažit se jednat s dítětem co nejlaskavěji jak to jde. Mě osobně velmi pomohla knížka Vychováváme děti a rosteme s nimi. Je ale pravda, že knížka hlavně pomohla mě v uvědomění si, v čem mám já "problém". Takže jsem začala od sebe a na synech se to velmi projevilo. U obou synů jsme zmírnili mnoho "negativních" situací tím, že je hodně poslouchám a jsem pro ně skutečně v ten moment, kdy mě potřebují a navíc se snažím nepotlačovat jejich emoce, ale nechat je vyjádřit a prožít si je. Myslím si, že je to sice mnohem náročnější výchova - hlavně z časového hlediska - ale v účinnosti se nedá srovnat s metodou občasného plácnutí. Když si totiž na místě dítěte představíme svého partnera, tak na něj bychom také ruku nevztáhli nebo na něho nekřičeli kvůli rozlité šťávě apod. S vědomím, že člověk v ten konkrétní moment dělá věci nejlépe jak je dovede, jde všechno víc v klidu. Řekla bych, že nejhorším pro výchovu, děti i nás je čas. Nedostatek času nebo zbytečný tlak, který si sami v sobě vytváříme brání prožívat okamžiky s dětmi skutečně tady a teď. Když to ale člověk zkusí, stojí to za to! Nikdy pro mě není nic důležitější než moje děti a když vím, že je mám "vypůjčené" na pár let a teď chtějí trávit čas se mnou, tak je od sebe neodháním s tím, že nemám čas. Každý si to musí ujasnit sám v sobě. Neříkám, že je to výchova liberální bez jakýchkoliv hranic. Samozřejmě slušné chování, nastavené normy ve společnosti a bezpečnost - to jsou kapitoly, které u nás nechybí.
    Zdravím Vás,
    Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, jenomže partnera by nejspíš nenapadlo zapíchnout si nůžky do oka. Vadí mi řvaní na děti, vadí mi výprasky, vadí mi odhánění. Souhlasím, že je vhodnější přizpůsobit byt dětem, než nervovat sebe i je. Některé věci ale přizpůsobit nelze a hranice batoleti prostě nestanovím rozhovorem. Je bystré, když se řekne "ty máš pěkný boty". sahá si na nohy, když na skypu řeknu typickým tónem "Tak jo...", což je moje úvodní formule k rozloučení, sama začne dělat a říkat "pápá", ale proč nemá strhávat sušák na prádlo, to jí slovem nevysvětlím (a ano, zkoušela jsem to) - dokud nedostane, přes plínu. Respektující výchova ano, ale u starších dětí - nevěřím, že funguje vždy a ve všem u ročního dítěte. Doufám, že se nedožiju společnosti, která plácnutí démonizuje. Dítě je partner, ale nestojí na stejné úrovni, jako třeba partneři životní, a je potřeba to mít na vědomí. Snažím se nedělat nic, co by dceru poškodilo nebo kvůli čemu by mě měla za blbce, ale tohle nepatří ani do jedné kategorie - stejně tak, jako dítě mazlením ujišťuju, že je v bezpečí a milované, nebo společnými hrami v tom, že mi na něm záleží, tak tímhle mu zkrátka ukazuju, že jsou nějaké hranice a že je v jeho zájmu je dodržovat. Než by to pochopilo z verbálního vysvětlování, uplynuly by myslím dlouhé roky.

      Vymazat
    2. Evo, uplne s vami souhlasim. Napsala jste to moc pekne.

      Vymazat
    3. Taky souhlasím. Mám tříletého kluka a někdy opravdu máme problém k sobě najít cestu. Knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi si určitě zkusím přečíst. Děkuji.

      Vymazat
  7. Když o tom tak přemýšlím, jsem vděčná za dítě, které rozumí tomu, když řeknu důrazně ne a chápe, kde končí sranda. Do dneška (je mu 15 měsíců) jsem na něj nemusela vztáhnout ruku, a to ani v rámci "batolecího výchovného plácnutí". Jsem za to moc ráda, protože se mi to hrozně příčí. Když už je ale fakt nejhůř a domluva nepomáhá, prostě mu znemožním dělat to, co nemá (vytáhnu ruku z kyblíku na špinavé plíny a odnesu ho), přijde mi to logičtější, než ho plácnout. Ale každý, ať dělá, jak uzná za vhodné; myslím, že pokud dítě cítí, že je milováno, na konkrétních výchovných postupech zas tak nezáleží.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Buď, já bych se bez toho taky samozřejmě radši obešla a zkoušela jsem to nejdřív s "ne" a odváděním a vysvětlováním. Ale modelová situace, dítě je v obýváku a likviduje jedinou věc, které se prostě nezbavím: likviduje vodicí lanka od žaluzií. Slovní intervence bez výsledku, tak jdu odtrhnout ručičku od lanka, což mimochodem taky úplně bez fyzického "násilí" nejde, jinak by si ho odnesla s sebou - odnesu na hrací deku a zabavuju, jenže žaluzie jsou pro tuhle chvíli jediný cíl, tak se k nim hrne za chvíli znova... já fakt potřebuju, aby mě aspoň trochu poslouchala a vnímala moje "ne", protože se mi zas naopak příčí zavírat ji do ohrádky, když potřebuju něco udělat, je tam nešťastná a řve. Za poslední větu děkuju.

      Vymazat
    2. Na Erwina nastesti taky zatim plati odlakavaci manevry. Nekdy sice dotycnou vec oplace, ale vim, ze me jenom zkousi a nijak si to neberu. Tusim ale, ze prijdou horsi casy... A taky se mi libi ta posledni veta. :)

      Vymazat
    3. S tebou Quanti ovšem taky. V některých situacích je prostě nutné, aby dítě naši snahu o usměrnění pochopilo.

      Vymazat
    4. No Bertík se často rozbrečí už jen proto, že mu něco slovně zakážu. Stojí opodál a provádí nějakou lumpárnu, já mu několikrát řeknu "Ne, to nesmíš." a on protáhne obličej, kouká na mě a pak začne bulet. Chudáček, je to citlivka :)

      Vymazat
    5. Každé dítě prostě jiné. Erwínovi taky stačí celkem málo a zatím jsem ho plácnout nemusela. A když jsme u toho plácání, mám dojem, že se debata točí hlavně kolem něj, i když ono není úplně ústředním tématem nevýchovy...

      Vymazat
  8. Ve Francii probíhá v TV tato kampaň: http://www.kusanec.cz/2013/11/vychova-nevychovou.html#more Básník tím chce říci, že rodič dá facku snadno, ani si ji neuvědomí. Ale pro dítě znamená ta facka hodně.
    Já za dětsví pohlavků, výprasků a facek schytala celkem dost. Hlavně od mamky. Nevyčítám jí to. Tehdy se tyhle věci tolik neřešily jako dnes. Nicméně si myslím, že určité následky to na mě zanechalo. Bolest mi nevadila, ale to ponížení! Myslím, že se to trochu podepsalo na mém sebevědomí. Proto se u svého dítěte budu vždycky snažit se ovládnout, aby mi ta ruka nikdy neujela. Samozřejmě souhlasím, že občasné plácnutí přes ruku neuškodí. Ale kde končí hranice plácnutí a začíná bití? Řekla bych, že ta hranice není jasná. A proto ani to plácnutí zavádět nechci. Snad se mi podaří řešit věci jinak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky doufám, že se mi doma povede udržet pořádky jinak než plácáním.

      Vymazat
  9. A jinak chválím tvou iniciativu, rychlokurz Nevýchovy je skvělý nápad!

    OdpovědětVymazat
  10. Jinak myslím, že asi většina lidí bude reflektovat svoji zkušenost z dětství a jestli to považovali za dobré, nebo ne - já si pamatuju fakt jen pár případů fyzického trestu (asi dva nebo tři), spočítala bych je na prstech jedné ruky a byly (krom jednoho pubertálního výstupu) nanejvýš ve školkovém věku a považuju to tak za optimální - že existuje institut "nejvyššího trestu", který se ale používá naprosto minimálně. Od nějakých čtyř pěti let, prostě od doby, kdy se se mnou dalo domluvit, na mě nikdo ruku nevztáhl a vyplynulo to úplně přirozeně. Ale dost podle mě záleží taky na dítěti, věřím, že jsou taková, na která stačí zvednout hlas. Já mám teď úplně čerstvou zkušenost, dítě se hrne krámovat šuplík s léky (je v jiném pokoji, kam je normálně zavřeno, ale teď jsem odtamtud potřebovala ještě něco odnést). Řeknu "nene, to nesmíš, nechoď sem, jdi do obýváku" (když se má jít koupat, tak "jdi do koupelny" velmi dobře chápe), nic. Postavím se mu do cesty, dítě se snaží proboxovat přes moje nohy a řve, že mu bráním se tam dostat :D (Za to ho samozřejmě plácat nebudu, vzala jsem ho a odnesla, ale pro ilustraci, že slovní pokyn, pokud to není případ, kdy se jí ho samotné CHCE vykonat, má minimální až nulový efekt.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oni to prostě zkouší, co to de. Erwín občas taky něco obrečí. Tváří se vždycky hrozně zdrceně, ale já vím, že to zas tak horký není a snažím se mu v tu chvíli ukázat, že ho mám pořád ráda a zároveň jeho pozornost odvést jinam. Domluva mi přijde ideální, ale taky si nejsem jistá, že roční dítě ve všech situacích zvládne naše výtky pochopit. Nějaké to výchovné plácnutí pak jeho ani náš vzájemný vztah neohrozí...

      Vymazat
  11. Teď koukám, že jsem do svého komentáře vložila špatný link. Tak ještě jednou: francouzská kampaň proti fackám http://www.youtube.com/watch?v=ILiFW2W3nI0

    OdpovědětVymazat
  12. Já si o téhle "nevýchově" teda myslím svoje. Nejsem samozřejmě žádný odborník na rodičovství, ale dost mě v článku děsí ten přístup "dítě je skvělé a hotové, dítě je rovnocenný partner"... tak to si teda fakt nemyslím. Takový přístup podle mě není vhodný ani zdravý. Rodič podle mě nemá být partner dítěte (podle mě úplně blbé přirovnání), ale spíš něco jako průvodce, laskavý, ale přísný. Souhlasím s tím, že dítě potřebuje hranice, vymezení, co se smí a nesmí. V rámci rodiny jsem taky zastáncem toho, že nejdůležitější je vztah partnerů - rodičů, a vztah k dětem je k tomuhle až jakoby podřadný. Což samozřejmě neznamená, že by se rodiče měli chovat k dětem nějak zle, jen jim dát najevo, že se všechno netočí jen kolem nich.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jano, s poslední částí souhlasím, ale na přísnost mě moc neužije. Vychází to z mojí povahy a přirozenosti. Možná tuhle skrytou část v sobě ale časem taky objevím. Erwín je zatím fakt pohodář a nějaké větší intervence zatím nebylo třeba. Teď si to ochmatávám teoreticky a sbírám podklady k zamyšlení...

      Vymazat