pondělí 26. května 2014

České maminky v zahraničí / Hanka v Japonsku

Hanka je jediná Češka žijící v zahraničí, kterou jsem pro vás vyzpovídala, kterou neznám. Chtěla jsem někoho z úplně jiné kultury a nakonec se mi přes Tokijskou domovnici podařilo napojit na facebookovou skupinu Češek žijících v Japonsku. Hanka je jednou z jejích administrátorek a jelikož měla na profilové fotce dítě, u kterého jsem odtušila, že by mohlo být její, spojila jsem se s ní. Jsem moc ráda, že byla ochotná na moje otázky odpovědět. Do Tokia se dostalo díky partnerovi, kterého potkala na studiích v Anglii. Protože ale mimo jiné studovala obor Japonština a japonská společnost a měla za sebou v Tokiu roční výměnný program, nebyl to pro ni zas takový krok do neznáma. Teď už tam spolu žijí 4 roky. Před 2,5 lety se jim narodil syn a tak mateřství v jiné kultuře zažívá na vlastní kůži. Jak ale sama podotkla, žije ve velkoměstě a místní zvyky se mohou dost lišit od jiných oblastí...




Hanko, pozorovala jste nějaké kulturní rozdíly už během těhotenství? 
Tohle je dobrá otázka. Několik odlišností jsem odpozorovala, i když  mohu s tím, jak to chodí v České republice, srovnávat pouze podle toho, co jsem slyšela od druhých. Myslím si, že běžné prohlídky v těhotenství jsou stejné - krevní testy, ultrazvuk atd. Co je možná jiné je, že například testy na případný Downův syndrom se musí vyžadovat. Nedělají se automaticky a také se za ně platí. Tento postup je  ale spíš daný jiným systémem zdravotnictví než kulturním rozdílem. Také epidurál se tu nedělá běžné v každé nemocnici. Pokud o něj má rodička zájem, musí si najít porodnici, nebo kliniku, kde ho nabízejí. Den porodu se potom plánuje. Rodička nemůže automaticky očekávat, že až přijdou porodní bolesti, bude takový specialista k mání. Těch je tu totiž docela málo. Doktoři a sestry mají všeobecně skvělý přístup, nic jim není zatěžko. dokáží být velmi ohleduplní a chápaví. Nesetkala jsem se s ničím, co by mě vadilo, či na mě dělalo špatný dojem. Naopak. 

Co mě trochu překvapilo bylo, jak se tu pečlivě hlídá váha nastávajících maminek. V těhotenství mi bylo řečeno, že bych neměla přibrat víc jak deset kilogramů a když jsem jeden měsíc náhodou přibrala dva, hned mě na to doktor upozornil. Vím od jiných maminek, že je to tak všude. Já to mám naštěstí nějak dispozičně dané, takže jsem nenabrala ani těch deset kilogramů, ale některé japonské maminky, co tuto váhu překročily, se za to jakoby styděly. Přitom v Čechách (myslím), je dost běžný přírůstek váhy patnáct a více kilogramů. Dále bylo zajímavé, že při úvodním seznamování s klinikou, mi byla nabídnuta možnost rodit  na zemi v místnosti vybavené tradiční podlahou pokrytou rohožemi tatami. K dispozici tu měli velký míč a různé polštářky, aby si maminky mohly k rození vybrat jakoukoliv pozici. Nejdříve jsem myslela, že to využiji, líbil se mi ten nápad být na zemí. Pak ale kvůli epidurálu bylo všechno trochu jinak. Rodila jsem nakonec na běžném porodním sále, a nemohu si vůbec na nic stěžovat.
Váží se k narození dítěte nějaké neobvyklé zvyky? 
Co se týče narození dítěte a s tím spojených zvyků, napadají mě dva, které pro mě byly nové. První je, že nastávající maminky se (téměř  bez výjimky) vrací rodit do bydliště své matky. I když žijí se svým manželem úplně jinde, kolikrát i velmi daleko. Na ten porod se stejně vracejí ''zpět domů''. Tradičně jim jejich maminka se vším pomůže po dobu celého prvního měsíce, někdy i dvou. Manžel zůstává kvůli práci v místě bydliště a navštěvuje ženu třeba o víkendu. Tento postup je tak vžitý, že se často praktikuje, i když manželé bydlí v zahraničí. Osobně znám asi tři takové páry. Já jsem nejdřív nechápala, proč se mě tu tolik lidí ptalo, zda poletím rodit zpět do Čech. Vůbec mě totiž nenapadlo, že bych něco takového podnikala. Ale teď už vím, že takhle se to prostě v Japonsku dělá. Dcery se vracejí k maminkám. Ten  druhý zvyk je, že po porodu se matka jaksi sama vyloučí že společnosti. Tedy možná se najdou maminky, které to  dělají trochu jinak, protože nemají jinou možnost, ale všeobecně to tak chodí. S novorozenětem se tu první měsíc nikam nechodí, maminka je s ním prostě první měsíc doma. Buď je tedy u své vlastní maminky, nebo u sebe doma. Dokonce ani návštěvy se nepraktikují, nanejvýš nejbližší rodina. Ostatní musí počkat.Důvody jsou náročnost práce s novorozenětem, únava, šestinedělní rekonvalescence a obavy z přenosu bakterií, virů a podobně. Japonské maminky nikam nespěchají. Jedna moje známá se před porodem svého druhého dítěte se mnou slušné rozloučila a řekla, že se uvidíme až za měsíc a něco. Chápala jsem to, už jsem o této praxi věděla. Sestra mého manžela to tak u svých dvou dětí také tak dělala. 

Jak je to se jmény? Jsou nějaká pravidla pro jejich výběr? Dávají se dětem například jména předků?
V dnešní době se k výběru prvního jména žádný rituál neváže - kromě rodin, které si nechají jméno vybrat od šintoistického kněze (Šintó je původní japonské náboženství). Takový výběr jména pak záleží knězi, údajně se způsoby mohou lišit. Co se týče přebírání jmen po předcích, je možné, že rodiny s vyšším postavením, či zajímavým rodokmenem se mohou přiklánět k přejímání jmen po předcích. Nebo alespoň část jména (třeba jeden znak Kanji). U běžných rodin je výběr jména víceméně volný, rodiče si mohou vybrat sami jak chtějí. Mohou pojmenovat dítě hned v porodnici, nebo později. Mají na to 2-3 týdny. Do té doby musí dítě registrovat na úřadě s novým jménem. Co se ale liší, je výběr jména podle znaku Kanji. Jména se vybírají podle mínění a výslovnosti. Jeden znak Kanji může mít i několik způsobů, jak se vyslovuje a více než jeden význam. Velký důraz se klade na to, aby jméno nebylo negativní a bylo libozvučné. Protože se znaky Kanji skládají z několika tahů, někteří lidé chtějí mít spíše jednodušší znak, jiní zase volí více sofistikované znaky. Jména se mohou skládat z jednoho, či více znaků.  

Náš syn má křestní jméno české i japonské. České jméno jsme vybírali podle toho, aby se lehce vyslovilo i v japonštině, a hlavně aby nemělo špatný význam. Občas se totiž stane, že české slovo připomíná japonské a v případě, že by bylo negativní  by takový výběr nebyl šťastný. Někdy česká slova a jména obsahují písmena, která japonština nezná - třeba ''ch'' a bylo by obtížné takové jméno do japonštiny přepsat. Tomu jsme se chtěli vyhnout a nás výběr byl proto docela omezený. Já měla jméno vybráno celkem brzy, ještě před porodem, ale manžel vybíral dost na poslední chvíli a celou noc strávil nad výběrem Kanji. Nakonec jsme to stihli a syna zapsali přesně poslední den registrace. 

Jak je to s kojením? Dá se říct, v kolika měsících průměrně přestávají maminky v Japonsku kojit? Jaké panují kolem kojení trendy?
Nejsem si jistá, zda v praxi převládá kojení nad umělou výživou, ale kojení se tu velmi podporuje. Propagace sušeného mléka je podle mě srovnatelná s Českou republikou. Z kruhu maminek, které znám, kojily všechny. V porodnici se mi dostalo výborného servisu a podpory se vším, co s kojením souvisí, včetně některých problémů, které se u toho mohou vyskytnout. Myslím, že velký počet maminek přestává kojit kolem jednoho roku. Některé proto, že se vrací do práce, jiné proto, že v roce už děti většinou běžně přijímají pevnou stravu a kojit není potřeba. Prodloužené kojení tu běžné vidět není. Spíše mi přišlo, že ve chvíli, kdy dětem začnou růst první zuby, se klade velký důraz na přechod z tekuté na pevnou stravu. Eviduje se to i v těhotenské knížce. Jinak jsem si všimla rozdílu v kojení na veřejnosti. Tady maminky dávají přednost soukromí a vyhledávají kojící místnosti, či jiné zařízení pro matky s dětmi. Takových zařízení je tu naštěstí celkem dost, zejména v obchodních domech a jiných veřejných budovách. Když už maminky musí, nebo volí kojit venku, dělá se to diskrétně. Velmi často používají kojící přehozy, nebo nějakou šálku. Maminku s obnaženým prsem tu neuvidíte. Všeobecně řečeno, obnažování tu nefrčí. 

V kolika měsících začínají děti dostávat kromě kaší i pevnou stravu? Bylo mezi prvními dětskými jídly pro vás něco neobvyklého?
Kaše, tak jak je znají české maminky, tedy rýžové, obilné, ovocné atd., tu nemají. Některé maminky vedle kojení používají sušené kojenecké mléko. Já jsem si občas obilné kaše nechala poslat z Čech, jen tak na přilepšenou. Co se týče prvních příkrmů, které slouží k přechodu na pevnou stravu, řekla bych, že se začíná tak kolem pátého měsíce. Všimla jsem si, že i výrobky vhodné na první příkrmy jsou víceméně označovány od pátého měsíce. Ač to je možná překvapivě v zemí rýže, rýže se tu na sladko nedělá. Mají tu jeden druh rýžového pokrmů vhodný na první příkrmy, kterému se říká ''okaju.'' Není ale sladký. Je to vlastně rýže uvařená v poměru vody 5:1, která se pak u starších dětí dochucuje buď přílohami, nebo se do ní přidává ryba, vajíčko apod. Okaju napomáhá k pozdějšímu přechodu na běžnou rýži, která je hlavní součástí japonské kuchyně. Co se týče prvních jídel pro děti, tak to je trochu jiné než v Čechách. I když opatrnost se též klade na možné alergeny, začíná se tu celkem brzy například s rybou, tofu, avokádem, mořskou řasou, sójovou omáčkou, tvarohem cottage cheese (tvaroh jako známé v Čechách tu nemají). Také se dětem dávají různé druhy ovoce a zeleniny, které jsou tu běžné k dostání. Hodně se používají třeba sladké brambory a dýně.

Kdy se děti učí jíst hůlkami?
Děti začínají jíst hůlkami zhruba kolem druhého roku, někdo třeba i lehce dřív. Záleží na dovednosti dítěte. Nicméně, první pokusy s hůlkami nejsou s těmi klasickými, to by pro malé děti nebylo úplně možné. Existují trénovací hůlky s úchytkami na dětské prsty. Ty se vyrábí speciálně pro děti buď na levou, nebo pravou ruku. Když tohle děti zvládnou a dokáží se samy najíst, přechází se na klasické hůlky, které jsou ale kratší. Zpočátku však děti jedí lžičkou a vidličkou. 

Jak je to s návratem do práce a podporou rodičů v přechodném období? Mají maminky/rodiče k dispozici dostatek školek a částečných pracovních úvazků?
Návrat žen do práce hodně záleží na tom, jak je na tom rodina finančně. Pokud si to mohou dovolit, maminky zůstávají s dětmi doma. To bývá buď na tři roky, než jde dítě do školky, nebo jen na jeden rok. Částečně pracovní úvazky jsou tu sice k mání, ale nejsou moc dobře placené. Pokud by hlídání dítěte nebo školka vyšla dráž než výdělek z částečného úvazku, maminky raději volí být s dítětem doma. Školky i jesle jsou tu k dispozici a japonský systém je rozděluje do dvou kategorii. Jsou tu jesle a školky pro pracující maminky (hoikuen) a pro nepracující (jóčien). Ty pro pracující jsou placené, buď od hodiny nebo nabízejí fixované hodiny a dny v týdnu, které umožňují slevu. Pokud tam je místo, děti sem mohou umístit i nepracující matky. Je-li to ale akreditovaná školka/jesle, přednost mají pracující maminky. Jóčien je pak většinou z části dotovány státními příspěvky. Jenže tam je pak většinou velká fronta maminek, které tam chtějí své děti umístit. Hodně záleží na oblasti Tokia, kde rodina žije. Myslím, že na venkově a v menších městech s tím takový problém nemají. 

Co vás na rodičovství v Japonsku nejvíc překvapilo? 
Asi to, že tu často vidím kojence bez bot a ponožek v zimě (nechodící děti). To do dnes jaksi nemohu vstřebat. Ne že by to dělaly úplně všechny maminky, ale když vidím některé, jak jsou zabalené od hlavy až k patě v teplém oblečení s huňatými botami na nohách, ale jejich dětem bimbají holé nožičky z kočárku nebo z nosítka, špatně se mi na to kouká. Důvod proč to dělají je ten, že japonští dětští specialisté jsou přesvědčení, že být bos má velmi dobrý efekt na dětský vývoj. Trénink bez bot podle nich přináší dětskému mozku značný fyzický a intelektuální přínos a hranice intelektu tak může být i zvýšena. Dále se věří, že to přináší prospěch celému nervovému systému, takže styl bez bot je vnímán jako zdravé prostředí pro vývoj části mozku neovlivněném nošením bot. Z hlediska reflexologie na tom určitě něco je a v teplém období si to dobře umím představit. Jen si říkám, zda se tato teorie také původně vztahovala na zimu. 

Co vás toho, jak děti vychovávají v Japonsku inspirovalo?
Líbí se mi, že tu rodiče sdílí ložnici a postel se svými malými dětmi. Berou to jako součást života s malým dítětem a nesnaží se je oddělovat již ve velmi brzkém věku. Je to takový japonský zvyk už od pradávna a pořád se drží. V dnešní době je to také dáno menším prostorem bytů ve velkoměstech. Myslím, že je to  pro děti dobře. Zajišťuje jim to pocit bezpečí a upevňuje citové pouto s rodiči. Děláme to doma také tak. Oceňují i to, že se tu na děti na veřejnosti nekřičí. Pokud maminka potřebuje dítěti něco vytknout, či ho poučit, vezme si dítko stranou. Dále se mi líbí, jak se tu děti vedou k pozitivnímu přístupu k čištění zubů. Děti mají své kartáčky a kelímky i ve školce a čistí si zuby i po obědě. V kolektivu ostatních se zdá, že to dělají dokonce moc rády. Totéž platí o uklízení hraček a udržování pořádku. Můj syn se to v jeslích naučil tak dobře, že to často dělá sám a dobrovolně i doma. Mám pak o práci míň. 

Je něco, co jste znala z domova, čeho jste se zuby nehty držela a naopak něco čeho jste se ráda vzdala?
Dodnes si myslím, že například české pohádky jsou mnohem hezčí než japonské. Jsou takové milé a často poučné. O japonských se to úplně nedá říci. Zásadně, dokud to jde a syn se nebrání, mu pouštím české pohádky. Zatím tedy hlavně animované, na ty hrané ještě nemá trpělivost. Těch se tedy určitě nevzdám. Podporujeme jimi tak i synovu češtinu. Nejsem si jistá, zda jsem se něčeho vzdala, alespoň si toho nejsem vědoma. Doma výchovu podle potřeby kombinujeme. Když jedeme na návštěvu do Čech, snažím se synovi dopřát české věci. Zejména jsem ho zapojovala do předvánočních aktivit pro děti, protože Vánoce, Velikonoce a jiné křesťanské svátky se tu neslaví. Možná mi taky nechybí česká veřejná doprava. Když člověk musí někam s dětmi bez auta, bývá to problém. V Japonsku je to jednodušší. Vlaky tu jezdí všude a často, zavazadla se dají poslat předem. Je tu i výběr společností, které přepravu zajišťují - od kočárku po bedny a kufry. Stačí pak jet jen s dítětem a batůžkem.

---
Rozhovor s Hankou vznikl jako součást série článků o českých maminkách žijících v zahraničí. V předchozích týdnech jste si mohli přečíst, jak vnímá rodičovství Lea, která žije v Izraeli, Jasena v Americe a Helena v Austrálii. Články najdete tady.

12 komentářů:

  1. Krasny clanek.. Japonsko milujeme :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Moc bych se chtěla někdy do Japonska podívat. Takhle jsem tam mohla apoň nakouknout... :)

      Vymazat
  2. Moc zajímavý pohled jinam, díky oběma! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Jsem ráda, že se ti rozhovory líbí. :)

      Vymazat
  3. kazdy rozhovor je tak zajimavy!!! z kazdeho se dozvim neco noveho, Radko, diky! tady mne zaujala informace o detskych hulkach - mame doma klasicke, obcas s nima neco jime, krystofa to strasne zajima a zkousel to s nima samozrejme taky.. asi zapatram po tech detskych, hmm .) no a hole nohy v zime - stejne jako male deti s malo vlasama bez cepice - to mi taky vzdycky cuka..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Taky mám z rozhovorů radost. Co se týče hůlek, ptala jsem se záměrně, protože bych to Erwína časem taky chtěla naučit. Hanka mi poslala fotku těch pomocných, mají na sobě několik oček - úchytek na dětské prstíčky. Nikde jsem je u nás neviděla, ale možná by se dali sehnat v Sapě. Krátké dětské hůlky jsem už Erwínovi koupila. V Japa Shop se dá sehnat za 58,- korun dětská sada s vidličkou, lžičkou a hůlkami. Mrkni sem: http://bit.ly/1mu14FM

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. Předběhla jsi mě. Chtěla jsem ti poslat link. Díky, žes mi pomohla! :)

      Vymazat
  5. Tedy, nic ve zlém, hrozně zajímavý rozhovor, ale zasloužil by korekturu, vzhledem k použití nějakého automatického slovníku nebo oprav... :) jinak by mě tedy strašně moc zajímalo, jaká byla ta tři česká jména, která se dají dát malému Japonci :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vím, vím, ještě to budu muset projet. Je znát, že už Hanka nějakou dobu v Čechách nežije. Sama si to pamatuju, že když jsem se vrátila z Ameriky, taky mi čeština trochu pokulhávala. Navíc mi text poslala bez diakritiky, kterou jsou opravdu doplnila přes nějaký automatický program. Četla jsem to po sobě už několikrát, ale člověk za chvilku už ty chyby nevidí, zvlášť když neoplývá mořem času a text má takových pět stránek... Každopádně doufám, že zajímavé informace převážují nad jazykovými nedostatky. :)

      Vymazat
    2. Je mi to jasné, za rozhovor každopádně díky :)

      Vymazat
  6. Japonsko je krásná země, která nepřestane fascinovat ani po letech. :-)

    OdpovědětVymazat