pondělí 5. května 2014

České maminky v zahraničí / Helena v Austrálii


Helča je moje spolužačka ze základní školy. Z dětství si pamatuju, že na mě udělala dojem její hippie rodina, kterou jsem jí někdy trochu záviděla. Rodiče oslovovala jménem a k tomu měla dva mladší brášky, což bylo na tu dobu taky trochu neobvyklé. Po základce šla studovat oděvní průmyslovku a já gypl a ztratily jsme na sebe kontakt. Přes místní tamtamy jsem se doslechla, že se odstěhovala do Austrálie a je maminkou tří dětí. Před pár měsíci jsme se spojily přes Facebook a když se nedávno ozvala, že je v Praze, moc jsem se těšila, že se uvidíme. Nebyl problém se poznat a nad kafem jsme si povídaly, jako bychom se neviděly týden. Jsem moc ráda, že mi pro vás odpověděla otázky o rozdílech rodičovství u nás a v Austrálii. Já jsem je přečetla jedním decham a doufám, že pro vás budou také zajímavé.



Pozorovala jsi v Austrálii nějaké kulturní rozdíly už během těhotenství? Váží se tu k narození dítěte nějaké neobvyklé zvyky? 
Jaké jsou rozdíly během těhotenství bohužel z osobních zážitků nevím, protože se mi všechny tři děti narodily v Česku. Do Austrálie jsme se přestěhovali, když byly děti malé. Ale ze zkušeností známých mám pocit, že se doktoři chovají ke svým pacientům (pacientkám) více jako partneři, než jako nadřízení. Mezi bílou rasou se k narození dítěte žádné jiné tradice neváží, ale domorodé obyvatelstvo má řadu rituálů spojených s narozením dítěte. Aboridginci jsou velice spjati se svou zemí, a proto je pro ně důležité narodit se „do svého kusu země“. Při porodu byla přítomna porodní bába a ženy z vesnice a čerstvě narozenému dítěti se dávaly malé totemy a amulety, které měly naznačit jeho cestu životem. Často byly spojené s nějakým zvířetem, například hadem nebo ještěrkou. Toto se dneska praktikuje už jen v odlehlých místech, kde cesta do porodnice trvá třeba několik dní a i tam se to děje čím dál tím míň. Jinak aboridginské ženy ve městech chodí své děti rodit do porodnice. Obecně jsou jejich porody rychlejší asi proto, že jsou tyto matky více v souladu se svým tělem.

Jak je to s porody doma? 
Porody doma jsou možné, existují i tzv. porodní centra, kde porod probíhá jen za přítomnosti duly a porodní báby. Ale většina žen rodí v porodnici, porody doma jsou opravdu menšinové. Docela často však ženy absolvují „ambulantní porody“, kdy porodí v nemocnici a po pár hodinách jdou domů. Já jsem své poslední dítě rodila doma, v Česku, a když jsme si o porodech povídaly mezi kamarádkami v Austrálii, tak to pro ně byla normální věc. Když jsem se o porodu doma bavila se známými v Česku, tak mě brali spíš jako hazardéra a často zazněla věta: „No tos teda měla víc štěstí, než rozumu. Ještě že to dobře dopadlo.“ Obecně jsou lidé v Austrálii v tomto ohledu o něco tolerantnější.

Jak je to s kojením? Dá se říct, v kolika měsících průměrně přestávají australské maminky kojit? Jaké panují kolem kojení trendy? 
Tady je to hodně individuální. Jsou tu extrémy na obě strany. Ženy, které se vrací do práce, kojí jen pár týdnů. Pak také nižší sociální skupina překvapivě kojí kratší dobu. To je ale zase spíš kvůli životnímu stylu. Dítě s flaškou se dá lépe hlídat babičkami než dítě kojené. Myslím, že většina matek přestává kojit před prvním rokem věku dítěte. Ale netroufám si fundovaně říct, jestli jich kojí míň nebo víc než v Česku. Můj osobní dojem je, že jich v Austrálii možná kojí o něco méně než v Česku.


Kdy začínají děti dostávat kromě kaší i jídlo? Bylo mezi prvními dětskými jídly pro tebe něco neobvyklého? 
To je přibližně stejné jako v Česku. Přikrmovat se začíná mezi 4 – 6 měsícem. Protože je v Austrálii bohatý výběr ovoce a zeleniny, dětský jídelníček je poměrně bohatý. Jako jedno z prvních jídel, které se doporučuje, a které mě překvapilo, je avokádo. Jinak melouny všech druhů, lesní plody, chutné banány, všemožné druhy čerstvé zeleniny. O tu v Austrálii není nikdy nouze.

Jak je to s návratem do práce a podporou rodičů v přechodném období? Mají maminky potažmo rodiče k dispozici dostatek školek a částečných pracovních úvazků? 
Pokud jsou rodiče spolu a nemají úplně špatnou práci, pak je nejčastějším modelem situace, kdy jeden rodič (častěji otec) chodí do práce a druhý (častěji matka) zůstává doma. Do školky dítě nastupuje ve 3 letech, ale je tu trochu jiný systém. Dítě nechodí do školky 5 dnů v týdnu, ale pouze některé dny. Když je malé, začne chodit třeba 2 dny v týdnu, pak 3 a někdy 4 (Asi jsou i školky, kde to po domluvě funguje jinak, ale toto je nejčastější model.). Do školy začínají děti chodit v 5ti letech, takže do školky třeba chodí jen 1 nebo 2 roky a pak jdou rovnou do školy. První ročník školy je něco jako u nás předškoláci. Jmenuje se to Kinder, a teprve další rok jdou děti do první třídy. Ale je to v budově školy a je to už součást povinné školní docházky v uniformě... Pokud se rodič chce vrátit do práce dřív, pak má možnost dát dítě do „Day care“, kam může dítě chodit 5 dnů v týdnu a i dlouhé hodiny. Ale stojí to docela hodně peněz. Existují i tzv. „Family Day care“, kdy menší skupinku dětí hlídá paní u sebe doma. Musí mít specielní povolení, trestní bezúhonnost a kurz první pomoci. Jakousi formu mateřské pobírají rodiče do 6 let věku dítěte. V Austrálii je docela hodně praktikována střídavá péče, a také je tam dost matek samoživitelek. Státní podpora existuje ve vyšší míře než v Česku. Svobodná matka je schopna z dávek vyžít, nemůže si vyskakovat a pravděpodobně nemůže žít ve větších dražších městech jako je třeba Sydney nebo Melbourne, ale jinak se to dá. Dá se i najít poměrně dost prací na částečný úvazek, rozhodně je to o dost běžnější pracovat na částečný úvazek než v Česku. Nevím, jak dlouho drží zaměstnavatel matce na mateřské dovolené místo, ale myslím si, že kratší dobu než v Česku. V místě, kde jsme bydleli my a v našem okolí je školek dost, o místa nebyla nouze, nevím, jak je těžké sehnat školku ve větších městech. Ale protože se za školku platí, (stát přispívá rodinám s horší finanční situací) zdá se, že poptávka a nabídka jsou v souladu.



Co tě na rodičovství v Austrálii nejvíc překvapilo?
Na rodičovství jako takovém a na výchově dětí mě asi zásadně nepřekvapilo nic. Jednou jsem se dostala diky své neznalosti do nepříjemné situace. Vyběhla jsem do obchodu pro chleba a mléko a nechala jsem své spící dítě v autě. Jednalo se asi o 2 minuty, ale když jsem se k autu vrátila, stáli kolem něj 3 policajti a chystali se vyrazit okno. Neznalost zákona neomlouvá a vymlouvat se na to, že nechat spát dítě na 2 minuty byla pro mě lepší varianta než ho dlouze budit a pak půl hodiny těšit rozvrkočené nedospalé dítě, nepomohlo. Chápu je, byla to pro mě velká lekce. Jinak odlišnosti, které by asi Čech měl vědět, jsou, že v Austrálii je zakázáno děti fyzicky trestat. Ne všichni to dodržují, ale rozhodně se k pohlavkům nebo k plácancům na zadek uchyluje mnohem míň lidí než v Česku.

Co tě na zdejší výchově nejvíc inspirovalo?
Líbí se mi, že v Austrálii rodiče se svými dětmi o věcech debatují. Jako by měli větší míru trpělivosti. Ale na druhé straně jsem byla i svědkem dost nechutného psychického vydírání. Když to nešlo ventilovat jinak, tak z oné paní lezly takové věty, že jsem skoro nevěřila svým uším. Ono totiž psychické násilí je někdy skoro horší než to fyzické. A hůř se dokazuje.

Je něco, co jsi znala z domova, čeho jsi se zuby nehty držela a naopak něco, čeho jsi se ráda vzdala? 
Hmm. Tak to je těžká otázka. V Česku je víc dětí vedeno k nějaké základní hudební znalosti, a toho jsem se asi držela. Dcera hraje na klavír a zpívá, syn se o to taky pokouší, ale moc mu to piáno zatím nejde, tak zkouší bubny a zpěv. Nejmladší syn taky brzo začne s piánem. Moc dětí v našem okolí k hudbě moc vedeno není, i když možnosti tu jsou. Jinak mi taky rozhodně nechybí těžká česká strava. Děti mají rádi ovoce a zeleninu a té tady mají hojnost. Taky jsou v Austrálii lidi k sobě o dost slušnější, a i když tomu někdo říká „umělý úsměv“, jsem za něj ráda. Je rozhodně příjemnější bavit se s příjemnou paní prodavačkou s umělým úsměvem, než se koukat na naštvaný frustrovaný obličej. Ale co se týče výchovy dětí, myslím, že není nic, čeho bych se zuby nehty držela, nebo čeho bych se ráda vzdala. Snažím se vést děti k samostatnosti a zodpovědnosti za sebe, i své okolí, a snažím se jim vlévat do těla veselost a jistotu. A k tomu je potřeba důslednost a láska bez ohledu na zem, ve které člověk žije.

16 komentářů:

  1. Krásný a zajímavý článek, moc se těším na další!

    OdpovědětVymazat
  2. Velice hezký rozhovor. Díky za možnost nahlédnutí způsobem, který pokládám na nejlepší: okem toho, kdo může srovnávat na základě vlastních prožitků a zkušeností.
    Hanka R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Ráda se nechávám inspirovat tím, jak se děti vychovávají jinde.

      Vymazat
  3. super!:) už se těším na další:)

    OdpovědětVymazat
  4. Radko-rozhovor jsem precetla jednim dechem! Moc sympaticka maminka.
    Moc se mi libi australsky model navratu do prace. U nas jsou casto deti dlouho s matkou doma a pak jdou do extremu na plno do skolky od nevidim do nevidim. Cely tyden pak rodina nefunguje, ale preziva a vetsinou se to podepisuje na vsech.
    Byla bych pro castecne uvazky, klidne uz od 2 let veku ditete, ale v pohode do skolniho veku. Kdyz se k tomu pricte cas straveny dojizdenim do prace a z prace, peci o domov a rodinu, matka i tak pojede na 200%. To by se ale musel zasadne zmenit socialni system.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky. :) Ten model se mi taky moc líbí. Jsem ráda, že se to po mém odchodu na mateřskou v mé práci trochu reorganizovalo a já z toho teď můžu těžit v podobě práce na zkrácený úvazek. Moc jich není a myslím si, že je to velká škoda pro rodiče i zaměstnavatele. Snad se to brzy změní!

      Vymazat
  5. Diky za rozhovor. Budu se tesit na dalsi:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Líbí se mi historka s dítětem v autě. To mě totiž tady "u nás" taky zarazilo. Jednou jsem četla v novinách, že nějaký lucemburský otec byl zatčen, protože nechal dítě v zaparkovaném autě a odskočil si nakoupit. Samozřejmě vím, že v autě dítěti hrozí přehřátí, případně psychická újma, když se náhle probudí a neví, kde je, a nikdo nikde. Ale už se mi taky stalo, že jsem zaparkovala před pekařstvím, ze kterého je na auto vidět, moje dítě zrovna usnulo, uvnitř nebyla žádná fronta a já najednou řešila dilema, jestli ho mám budit a vláčet s sebou dovnitř, kde budu muset lovit peníze z peněženky jednou rukou a pak ještě nějak pobrat nákup... anebo nechat dítě ty 2 minuty spát v autě samotné. Co myslíte, že jsem udělala?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím si, že jsou případy, kdy se to dá obejít a ten tvůj je jeden z nich. Asi bych pro jistotu nechala pootevřené okénko, ale jinak bych to - v případě, že opravdu jenom odskakuju do krámu, z kterého je na auto vidět - asi taky riskla. :)

      Vymazat
    2. Kdybych na něj celou dobu viděla, asi bych ho tam nechala. Ale do uzavřeného obchodu bych bez něj prostě nešla - v tom mělo výhodu, dokud byla maličká, že se dala prostě vzít i s autosedačkou a dilema nebylo. Nejsem v moc věcech úzkostlivá, ale tohle mezi ně patří...

      Vymazat
  7. Dobrý den, super rozhovor, chtěla bych se zeptat, zda-li jste s malým dítětem létali dlouhé lety z Austrálie do Evropy. Chtěli bychom příští rok vyrazit do Austrálie na rodinnou dovolenou společně s 5ti letým synem ale bojíme se jak let zvládne. Mám ještě jeden dotaz a to ten, kdy ideálně do Austrálie vyrazit. Nějaké info už jsme si našli tady: Kdy do Austrálie. Rádi bychom se ale dozvěděli i Váš názor. Díky, Tereza

    OdpovědětVymazat