pondělí 19. května 2014

České maminky v zahraničí / Lea v Izraeli


Leu znám už tak dlouho, že si ani nepamatuju, kde jsme se vlastně  seznámily. Střetávaly jsme se v různých okruzích lidí a díky Facebooku zůstaly v kontaktu i poté, co se Lea před několika lety přestěhovala do Izraele. Tam založila na naše poměry početnou rodinu a vypadá, že se jí tam vede moc dobře. Jsem ráda, že mi dovolila nakouknout do svojí domácnosti a doufám, že pro vás bude nakouknutí do rodiny věřících a praktikujících židů také zajímavé.


Pozorovala jsi nějaké kulturní rozdíly už během těhotenství? 
Žiju v Izraeli, což je oproti Čechům z hlediska populačního růstu mladá země. Je tu výrazně hodně mladých  a strašně moc dětí a vysoká porodnost, o "velké rodině" se mluví od pátého dítěte výše. Takže není těhotná žena něco neobvyklého. Teď už je to i v Čechách běžnější, ale moje první děti se narodily 2005 a 2006, nejbližší kamarádka s dítětem bydlela tři stanice tramvají ode mě...Tady se těhotenství tak neprožívá, (ale to první asi jako všude na světě. Jinak je zvykem (v náboženských kruzích, kde se pohybuju i já) o těhotenství mluvit v nejbližší rodině od třetího měsíce, na veřejnosti až když je to vidět, až od pátého měsíce.

Váží se k narození dítěte nějaké neobvyklé zvyky? 
K narození se vážou náboženské zvyky, když se narodí chlapec, má otec povinnost ho dát obřezat, pozve mohela, deset mužů, a uspořádá alespoň symbolickou hostinu. Nebo se sejde i široká rodina a uspořádá se větší hostina, to záleží na každém zvlášť. Když se narodí holčička, někde jsou zvyklí uspořádat měsíc či více po porodu seudat hodaja, hostinu díků, kdy se vysvětlí význam jména dítěte, pozvou se sousedi a rabíni, ti přednesou přednášky a pak společně všichni jedí a zpívají a modlí se a blahopřejí a žehnají dítěti...ale to je dobrovolné. Jinak je asi jiné než v Čechách, že se dítěti dává jméno až po narození, chlapcům při obřízce a dívkám většinou o prvním šábesu, ale pokud rodiče se jménem váhají, může se to i protáhnout. Věří se, že rodiče dostanou od B-ha proroctví a budou schopni dítěti vybrat jméno, které ho bude provázet životem a pomůže mu naplnit jeho poslání. Věří se, že jméno má na dítě vliv a proto se nevybírá jen podle zvuku, ale hlavně podle významu. V porodnici a vůbec před úřady se dítě nazývá zatím např. "syn Sáry a Jonatana Katzových ", doma pak se mu říká prostě chlapeček nebo miminko.

Jak je to s porody doma?
Porody doma nejsou trestné, trochu složitější je to s papírováním po porodu, ale jsou drahé a taky porodní asistentky nejsou ochotny asistovat u porodů daleko od porodnice. Moje kamarádka jezdí rodit k porodní asistentce, která má pro ty účely zařízené chatičky (něco jako porodní dům, ale jsou to chatičky, kde s manželem můžou zůstat i den po porodu).  Jinak v porodnicích se hodně dbá na soukromí ženy a diskrétnost. Já jsem rodila v Izraeli v porodnici. (A nemám z toho trauma!)

Jak je to s kojením? Dá se říct, v kolika měsících průměrně přestávají maminky kojit? Jaké panují kolem kojení trendy?
V poradně teď doporučují plně kojit do šesti měsíců a pak teprve přikrmovat, jestliže se žena musí vrátit do práce dřív, odstříkává většinou mateřské mléko a nosí ho do jeslí či soukromé  pečovatelce. Jsou i ženy které plně kojí do dvou let, ale není to tak běžné. Všeobecně se ví že mateřské mléko je nejzdravější, tak se toho matky drží.

V kolika měsících začínají děti dostávat kromě kaší i jídlo? Bylo mezi prvními jídly, co se dětem dávají, pro tebe něco neobvyklého?
Teď pátrám v paměti, protože jsem dělala v jeslích: Nejdřív se jim jídlo mixuje a myslím že tak kolem devíti měsíců, jakmile jsou schopny sedět, samy se krmit masovými knedlíčky či těstovinami a hlavně, když už mají zuby, tak přecházejí na tuhou stravu. Tady se vychovávají k samostatnosti, takže jakmile to dítě zvládá, tak  se mu dává možnost  osamostatnit. Jako "první jídlo mám ráda sladké brambory, batáty, jsou rychle vařené a lehce se rozmačkají vidličkou (a jsou nasládlé a chutnají). Já jsem asi dost spontánní, snažím se nejmladší dítě co nejrychleji navyknout na jídla, která vařím pro zbytek rodiny.

Jak je to s návratem do práce a podporou rodičů v přechodném období? Mají maminky/rodiče k dispozici dostatek školek a částečných pracovních úvazků?
Mateřská dovolená, kdy ti pokud jsi pracovala, vyplatí ušlou mzdu, trvá tři a půl měsíce. Do práce se můžeš vrátit ale i po půl roce, tzn. místo ti drží až půl roku, ne více. Nebo se do práce nevrátíš a pokud jsi pracovala alespoň rok, máš nárok na podporu v nezaměstnanosti, ale to až tři měsíce po rozvázání poměru a po mateřské. Pokud jsi nepracovala, nemáš mateřskou, rodičovská dovolená neexistuje. Jen přídavky na děti, ty pobírají všechny děti, nejvyšší je přídavek na třetí dítě, pak to zas klesá.  Na pět dětí činí 700 šekelů. (Ale nevím k čemu to přirovnat, tady je všechno dražší než v Čechách, zaplatíš z toho školné a školkovné a pleny?). Jinak jesle tu jsou, školky tu jsou, kvete i hlídání dětí v domácnosti (soukromá pečovatelka nebo maminka která ke svému dítěti přibere další děti). V mojí čtvrti jsou i matky, které provozují tzv. kolečko, to se domluví pět až šest matek s dětmi ve stejném věku a každá hlídá celou skupinku jeden den v týdnu. To se mi líbí a  i já hledám pro naší dvouletou Naomi "kolečko" na příští rok.
Pracovní úvazky pro ženy jsou zejména ve školství, ve školkách, v jeslích, v úřadech, ale teď se roztrhl pytel s prací z domova (malá živnost), většinou šití oděvů, tašek, šátků  a módních doplňků. Poloviční úvazky nejsou pro zaměstnavatele výhodné a vlastně i matky stojí o plné úvazky, protože pak dostanou od státu slevu na jesle (ty jsou strašně drahé, kolikrát dražší než mzda), čím větší úvazek tím větší sleva a tím víc se vyplatí pracovat. Ale ne všechny matky jsou stavěné na plné úvazky, tak mají-li doma víc malých dětí, volí variantu soukromá pečovatelka a menší úvazek, či pracují třeba jen část roku (zaskakují za ženu na mateřské).
Družiny tu nejsou součástí školy a provozují se porůznu, jsou buď obecní nebo soukromé s teplým jídlem (polotovary ohřáté v mikrovlnce), ale vypadá to, že se to v dohledné době změní. Taktéž školní jídelny neexistují!

Co tě na rodičovství v zemi, ve které žiješ, nejvíc překvapilo? 
Tady je to tak nějak naruby oproti Čechám. Celý způsob života. Já jsem se vdávala v Čechách v pětadvaceti, neměla jsem dodělanou vysokou školu a ani "pořádně" naspoříno, natož byt! Byla jsem jak pěst na oko, bydleli jsme v podnájmu, manžel měl průměrný plat, bakaláře jsem dokončila se dvěma dětmi. Hodně lidí pochybovalo o mé rodičovské zodpovědnosti, přece bychom nejdřív měli vydělat dostatečně peněz, vzít si hypotéku, zařídit byt a pak do něho teprve přivést děti. ...a to jenom tolik kolik stačíme uživit. Ale aby taky měli nějaké pořádné oblečení a pořádný stůl a pořádné hračky a kroužky a jen aby se jim spolužáci neposmívali, že něco nemají jako ostatní... A tady v Izraeli je to právě naopak: děti jsou součástí života rodičů. Kolem dvaceti je rodiče ožení a vyvdají, bydlet mohou v skromném podnájmu nebo v bungalovech, nemají-li dost peněz do začátku, tak jsou jednak fondy, které mohou první rok pomoci, ale jdou prostě pracovat a velmi rychle se jim narodí první dvě děti, tím se manžel musí rychle zorientovat.... Pravda staří rodiče pomáhají kolikrát finančně. ale někteří mají doma sami ještě malé děti, takže se mladý pár musí snažit sám, zároveň ale si tu lidé vesměs více pomáhají, dá se tu sehnat hodně věcí z druhé a další ruky, jsou tu bazary dětského oblečení, těhotenského, dětských autosedaček....začíná se skromně a pomalu. Jsou tu rodiny velmi bohaté ale i velmi chudé ale není důvod kohokoli vinit. Všeobecně se tu věří, že všechno pochází "shůry"(bohatství i chudoba) a na člověku zůstává snažit se a vypořádat se s tím přijatelným způsobem. Potřebuje-li pomoc, má se obrátit o pomoc.

Co z toho, jak děti vychovávají v Izraeli tě inspirovalo?
Nejdřív mi nebylo patrné, k čemu ty děti tady vedou, přišly mi někdy drzé a nevychované. Zároveň jsem si ale uvědomila, že vlastní děti svazuju jakýmsi bontonem, mělo by se jíst vidličkou i nožem, mělo by se odpovídat celou větou, být vždy čisté a upravené. Tady jim nechávají více prostoru pro sebepoznání a spontánnost. Děti tu vyrůstají mezi dětmi a je jim tak dobře. Takže jsem se tu naučila nechat děti být dětmi a být rodičem! Když se mi dítě vztekne, že chce nanuka, tak ho nechám řvát (tady to není ostuda!) a říkám: Nanuka nedostaneš, ale brečet můžeš, vím že je těžké pro tebe vyrovnat se s tím že ti ho nekoupím, ale já jako tvůj rodič a vychovatel věřím, že pro tvojí výchovu je to tak správně. A věř mi, já jsem tvůj rodič. A takhle já jako rodič zase spoléhám na Boha, že to co mi dává, je to nejlepší pro můj růst. Proto se nemusím vztekat, že něco nejde tak, jak jsem si představovala, nebo že se mi něco nepodařilo, nebo že se mi něčeho nedostalo.

Je něco, co jsi znala z domova, čeho jsi se zuby nehty držela a naopak něco čeho jsi se ráda vzdala?
Musím říct, že se snažím poctivě vařit, neříkám že občas není jen kuskus či těstoviny s protlakem, ale ty prefabrikované řízečky a rybí prsty mi prostě nechutnají a děti to taky moc nejedí. Radši uvařím kuřecí či hrachovou polévku a upeču v domácí pekárně chleba. Nejsou tu ty jídelny a je to vidět, často jsou děti zvyklé ledacos tláskat přes týden a pořádně se navaří až na šábes. A čeho jsem se vzdala? Ubrusů, naškrobených vyžehlených, voňavých. Přes týden je na stole omyvatelný ubrus, o šábesu látkový, ale dávám přes něj průsvitný tenký igelit. I tak mám totiž každý den nejméně jednu pračku a prát ještě ubrusy (a stůl máme dvoumetrový), to už by mi nezbyl čas a síly na výchovu dětí. Ale když jsme se stěhovali do Izraele, říkala jsem igelit na stůl? Nikdy!

15 komentářů:

  1. Ty tvoje matky v cizině jsou všechny moc krásný! :) A stůl je nejlepší úplně holej... ať už s dětma nebo bez :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda. Jedna moje kamarádka poznamenala, že nechápe, jak se Lea může s tolika dětma tak svěže usmívat. :)

      A co se týče pokrývky stolu, pokud si to dobře pamatuju, podle halachy by měl být na šábesovém stole bílý ubrus. Já jsem tedy v tomhle ohledu taky heretik a stůl mám holý, ale když to chceš s tolika dětma dodržet, igelit je asi fakt nutný...

      Vymazat
  2. Tenhle rozhovor je moc sympatický a maminka taktéž! Díky za tuhle rubriku!

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímavé... o židovských zvycích něco málo vím, tak to zas až tak moc nové nebylo, ale nejzajímavější mi vždycky na těch rozhovorech přijde, jak velké štěstí máme, že je tady dlouhá rodičovská a že se člověk může dětem věnovat bez toho, aby hned utíkal do práce. Jen ty poloviční úvazky kdyby byly....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To máš pravdu. Proto jsem se na to v těch rozhovorech ptala. Myslím si, že se tady, co se týče mateřské, opravdu nemáme špatně. A poloviční úvazky snad už taky časem budou častější. Já si toho svého moc považuju.

      Vymazat
  4. Taky me clanek velmi zaujal. Lea vypada velmi sympaticky a se zajmem jsem cetla povidani o materstvi v Izraeli. Najednou clovek pochopi, jak jsme tady svazani myslenkou, kolik deti je tzv. norma. Idealni dve, tri je moc a pet to uz jsou zrejme nejaci vysinuti katolici, ne ( domnely rozhovor ceske rodiny:-)
    Mozna kdybych nebyla svazana i ja tim, co mi spolecnost namlouva, mohla jsem uz byt maminkou nekolika deti a neodkladat to na stari:-)) ale co, nebudu to hazet na spolecnost. Kouzlo zivota je moc, kterou muzeme menit sve osudy. Nebo se o to alespon snazit....:-)
    Leo, diky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tos napsala moc hezky. Já jsem vždycky chtěla být mladá matka, což se jaksi nesplnilo. Utěšuju se tím, že mám aspoň mladého ducha, když to tělo už trochu chátrá... :)

      Vymazat
  5. krasny pristup krasne duse:-)
    diky za sdileni.-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Taky jsem si říkala, že bude Lea pro tenhle rozhovor ideální.

      Vymazat
  6. Prima s tím jménem, taky myslím, že by se mělo dávat až po narození :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme počkali. Chtěli jsem nejdřív toho malého človíčka vidět, než mu dáme jméno. Z porodnice jsme odjížděli bez jména. Původně jsem chtěla podle židovské tradice čekat 8 dní, ale kvůli žloutence byla obřízka posunutá a u doktorky na nás tlačili kvůli kartičce pojištěnce, tak jsme šli na matriku dřív. Ze zákona máš na rozhodnutí měsíc, ale ne všude to ctí a nutí tě do kolonky něco napsat. V Podolí jsou zvyklí na cizince a jiné tradice, tak mi to dovolili. A Erwínovi mezitím říkali Erwín. :)

      Vymazat
  7. Ahoj... No, i my jsme si nedávno s kamarádkou řekli, že bychom už konečně někam mohli vyrazit a tak i tak učiníme... Už nám to tady pěkně leze na nervy a tak si půjdeme upustit trochu někam za hranice, alespoň na pár dní... Jediné tedy, co budeme muset vyřešit je ještě cestovní pojištění a ty covid testy mno.

    OdpovědětVymazat